ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3260.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3260/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, za účasti 1) S. s. J., s.p., zastoupeného advokátkou, 2) Obce O., a 3) P. f. ČR, určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 1163/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.7.2006, č.j. 28 Co 331/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.7.2006, č.j. 28 Co 331/2006-85, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 16.3.2006, č. j. 5 C 1163/2003-56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5.4.2006, č.j. 5 C 1163/2003-63. Uvedeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že se stává vlastnicí nemovitostí blíže uvedených v enunciátu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. K., který byl zbaven svéprávnosti rozhodnutím soudu ze dne 2.4.1929 a poté mu byl ustanoven opatrovníkem jeho synovec PhDr. J. J., otec žalobkyně. Vzal za prokázáno, že původní vlastník zemřel dne 23.10.1959 bez zanechání závěti a dědictví nabyl Československý stát jako odúmrť, neboť pozůstalá sestra původního vlastníka dědictví odmítla. Rovněž vzal za prokázáno, že nárok na vydání předmětných nemovitostí po původním vlastníkovi uplatnila žalobkyně u Okresního pozemkového úřadu P. dne 13.8.1992 s tím, že je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) a že byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Dále zjistil, že žalobkyně je praneteří původního vlastníka a její otec PhDr. J. J. zemřel v roce 1965, tj. před účinností zákona o půdě. Též vzal za prokázané, že rozhodnutím Pozemkového úřadu P. ze dne 12.7.2001, č.j. PÚ-R-453/92/V-68-01-MA, dále ze dne 26.7.2002, č.j. PÚ-R-453/92/VI-59/02/KU a ze dne 26.7.2002, č.j. PÚ-R-453/92/VII.-60/02/KU nebylo obnoveno vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Vyslovil závěr, že ustanovení §4 zákon o půdě je ve vztahu k ustanovení části sedmé občanského zákoníku lex specialis. Uzavřel, že v dané věci nemohlo dojít ani k vydržení předmětných pozemků.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu podstatou věci v daném případě je posouzení, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle §4 odst. 1, 2 zákona o půdě. Dovodil, že praneteř již není uvedena ve výčtu oprávněných osob uvedených v §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, který přiznává postavení oprávněných osob z hlediska příbuzenského vztahu k původnímu vlastníku nejdále synovci nebo neteři původního vlastníka nebo manželovi zemřelého sourozence původního vlastníka. Shodně se soudem dospěl k závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle §4 odst. 1, 2 zákona o půdě, proto ji nelze obnovit vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení občanského zákoníku v dané věci nelze aplikovat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že při aplikaci zákona o půdě by soudy měly posuzovat a hodnotit důkazy individuálně, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Namítala, že ustanovení §4 zákona o půdě nelze chápat direktivně tak, že výčet oprávněných osob je taxativní. Podle dovolatelky není možné, aby jako řádná dědička rodinné majetku ve smyslu občanského zákoníku byla vyloučena z restitučního řízení. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tomu, za jakých podmínek pozbyl její prastrýc V. K. předmětné pozemky, o které pečoval její otec J. J. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní statek J., s.p. i P. f. ČR navrhly zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda praneteř původního vlastníka je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že zákon o půdě je ve vztahu k předpisům obecným, např. občanskému zákoníku, předpisem speciálním. Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že ustanovení občanského zákoníku upravující dědění a dědickou posloupnost nelze v daném případě použít. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, neboť praneteř není uvedena v taxativním výčtu oprávněných osob ve shora citovaném ustanovení zákona o půdě.
K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2000, sp. zn. 24 Cdo 861/2000, v němž dovolací soud zastává názor, že k ustanovením zákona o půdě jako zvláštnímu restitučnímu předpisu, je třeba přednostně přihlížet, a to i z hlediska jeho smyslu; ustanovení upravující dědické vztahy nelze proto formálně uplatňovat tam, kde zákon o půdě upravuje právní vztahy zvláštním způsobem, resp. tam, kde by byly v rozporu s cílem restitučního předpisu. Jestliže tedy hmotněprávní předpis, kterým je zákon o půdě, určuje, kdo je oprávněnou osobou v přednostním pořadí, nelze použít ustanovení občanského zákoníku, upravujících dědictví, která by zákonu a jeho smyslu odporovala.
V projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření dalších účastníků řízení k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu