ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.347.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 347/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Z. L., 2/ J. L. a 3/ MUDr. L. M., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 4 C 567/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2005, čj. 7 Co 1282/2005-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně navrhla, aby soud vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných k pozemkům bývalé zemědělské usedlosti v S., která přešla na stát buď v důsledku výroku o propadnutí jmění jejího původního vlastníka J. S. ve smyslu §6 odst. 1 písm.a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělské-mu majetku, (dále jen „zákon o půdě“), nebo bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm.p) téhož zákona. Návrh opřela o ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě s tím, že stát, resp. Národní pozemkový fond, bez souhlasů vlastníků nemovitosti sjednal 17.8.1950 kupní smlouvu, přičemž za ně jednal bez zmocnění, a usedlost touto smlouvou prodal manželům M. Stalo se tak tedy v rozporu se zákonem, což představovalo protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, a prodej se uskutečnil za cenu, která odporovala cenovým předpisům.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7.4.2005, čj. 4C 567/204-55, žalobu zamítl; vůči třetímu žalovanému proto, že není ve věci pasivně legitimován, proti prvým dvěma žalovaným z toho důvodu, že podle jeho právního názoru nemovitosti nepřešly na stát. Právní předchůdci prvých dvou žalovaných je získali kupní smlouvou, při níž byli prodávající zastoupeni na základě plné moci. Vlastnictví bylo převedeno z fyzických osob, jimiž byli právní předchůdci žalobkyně a není tedy dán předpoklad, že jde o nemovitosti, jež by byly vydány povinnou osobou.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva prvých dvou žalovaných k nemovitostem v jejich vlastnictví. Proti výroku o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva třetího žalovaného nebylo odvolání podáno, takže v této části zůstal rozsudek soudu prvního stupně v právní moci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rodičům žalobkyně J. a R. S. byla přidělena nemovitost v Č., kterou převzali v roce 1946. Stalo se tak podle §2 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy (dále jen „osídlovací dekret“). K přídělu mohlo dojít jen za předpokladu, že odevzdali Národnímu pozemkovému fondu (dále též jen „ Fond“) svou dosavadní zemědělskou usedlost, jíž byla právě usedlost v S. Odevzdanou zemědělskou půdu pak Fond rozděloval za podmínek uvedených v osídlovacím dekretu. Status Fondu, zřízeného osídlovacím dekretem, byl vydán vládním nařízením č. 70/1945 Sb. Podle něj se Fond mohl zavazovat a nabývat práv v mezích ustanovení dekretu presidenta republiky o konfiskaci a osídlovacího dekretu, a spravoval mj. i nemovitosti odevzdané mu přídělci podle §2 odst. 1 písm.b) osídlovacího dekretu. Odvolací soud dospěl k závěru, že bez odevzdání dosavadního zemědělského majetku Fondu nemohlo dojít k přídělu další usedlosti jeho majitelům. Právním předchůdcům žalobkyně byla přídělová listina na usedlost v Č. vydána v roce 1947, takže k odevzdání jejich dřívější usedlosti muselo dojít před tímto datem. Smlouva trhová z 17.8.1950, kterou byla dřívější usedlost v S. převedena na manžele M., byla výrazem nakládání s majetkem odevzdaným Fondu. Odvolací soud z listiny, obsahující tuto smlouvu, dovodil, že ji uzavřel Okresní národní výbor v J. H., a že forma trhové smlouvy byla zvolena pro usnadnění zápisu vlastnického práva z předchozích vlastníků na nové nabyvatele. Odvolací soud dovodil, že v důsledku odevzdání usedlosti v S. přešly její nemovitosti na stát před rokem 1948, tedy před rozhodným obdobím. Jedná se tak o majetek, na nějž se restituční předpisy nevztahují, a žalobkyně není proto oprávněnou osobou k uplatnění nároku na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Uvedla, že se domáhala přechodu vlastnického práva k nemovitostem s tím, že stát prostřednictvím Národního pozemkového fondu převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Odvolací soud však zaujal názor, že předmětné nemovitosti vlastníci tomuto fondu odevzdali v roce 1946, a že je smluvně převedl jménem původních vlastníků Okresní národní výbor dalším osobám v zájmu zjednodušení procesu zápisu do pozemkových knih. Závěry odvolacího soudu považuje dovolatelka za nesprávné, odporující hmotnému právu i rozhodovací praxi. Otázku zásadního právního významu shledává především v tom, že smlouva z 17.8.1950 řešila převod předmětných nemovitostí mezi státem a nabyvateli manžely M., ač je ze smlouvy zřejmé, že prodávající, a tedy dosavadní vlastník, jsou manželé S. Další zásadní právní otázkou je, zda při udělení přídělu podle osídlovacího dekretu bylo zcela “nezbytné, a tedy nemožné,“ aby přídělce svůj zemědělský majetek nepozbyl a zůstal jeho vlastníkem, ačkoli mu již byl příděl udělen. Za zásadní právní otázky považuje i to, zda bylo možno původní majetek přídělce dále přidělovat formou trhové smlouvy, a konečně zda mohl přídělce disponovat původním, již odevzdaným zemědělským majetkem formou trhové smlouvy.
Za nesrozumitelný považuje dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, že trhová smlouva z 17.8.1950 byla právním titulem pro převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na manžele M., ač ve smlouvě uvedení prodávající ji nepodepsali. Pokud odvolací soud argumentuje razítkem ONV na smlouvě, jde o razítko sloužící k účelům archivace. Dovolatelka uvádí, že je možné aby původní zemědělské nemovitosti manželé S. neodevzdali, ač obdrželi od státu příděl - mohlo se tak z různých důvodů stát i za situace, že osídlovací dekret to vyžadoval. Poukazuje na sdělení uveřejněné ve Věstníku Českého zemského ústředí, podle něhož osídlenec mohl disponovat svým majetkem, např. jej prodat, se souhlasem místní rolnické komise, mohlo dojít i k tomu, že Národní pozemkový fond majetek nepřevzal. Pro takový závěr svědčí to, že stát tento majetek neprodal, ale respektoval vlastnictví manželů S. Přitom další přidělování odevzdaného majetku se mohlo dít jen jednostranným aktem státu. Trhová smlouva proto nemohla nahradit přídělovou listinu, z níž vznikal zcela jiný právní vztah, a nelze ani učinit závěr, že tímto způsobem se obvykle postupovalo. Prokázat, že nemovitosti byly odevzdány, pak je povinností žalované strany. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání vyslovili názor, že dovolání není přípustné, protože dovolatelka neuvádí žádné konkrétní ustanovení, které by bylo rozsudkem porušeno. Považují za správný závěr odvolacího soudu, že návrhu nelze vyhovět proto, že na daný případ se nevztahuje zákon o půdě. I když k převodu nemovitostí došlo po 25.2.1948, nestalo se tak v souvislosti s prováděním poúnorové zemědělské politiky, ale podle předpisů souvisejících s konfiskací německého majetku v roce 1945. Sami se necítí být povinnými osobami, protože nárokovaný majetek nezískali ani od státu, ani od osoby, jež jej získala za zvýhodněných podmínek. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas a vykazuje potřebné formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.). Z hlediska jeho přípustnosti přichází v úvahu jen ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval poprvé. Dovolání je za této situace přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významný. Dovolací soud v dané věci takový závěr učinil, protože dosud neřešil případ, kdy zemědělský majetek, jenž měl být správně odevzdán státu v souvislosti s přídělem dalšího - zřejmě hodnotnějšího - zemědělského majetku podle §2 odst. 1 písm.b) osídlovacího dekretu, byl formálně převeden trhovou smlouvou mezi fyzickými osobami, tj. přídělcem nového zemědělského majetku, a další osobou, vybranou v rámci nakládání státu s odevzdaným majetkem. Dovolání proto shledal podle §237 odst. 2 písm.c) o.s.ř. přípustným a právní závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu přezkoumal v rámci dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Ze skutkových zjištění soudu vyplývá jako nesporné, že právní předchůdci žalobkyně, její rodiče J. a R. S., byli vlastníky usedlosti v S., a žádali o příděl další usedlosti, která jim podle §2 odst. 1 písm.b) osídlovacího dekretu mohla být přidělena za předpokladu, že své dosavadní zemědělské nemovitosti odevzdají státu. Usedlost č. 73 v Č. získali přídělem v roce 1946, kdy se jej ujali, a přídělový proces byl ukončen vydáním přídělové listiny v roce 1947. Nato jejich jménem uzavřel Národní pozemkový fond trhovou smlouvu, kterou byla jejich původní usedlost, zapsaná ve vložkách č. 5 a č. 30 pozemkové knihy katastrální území S., a zahrnující i dům čp. 5, prodána P. a A. M. Dle dovolacího soudu není rozhodující, že při tomto převodu jednal za stát Fond či jiný orgán - (dovolatelka má zřejmě pravdu v tom, že razítko ONV na smlouvě z 17.8.1950, je pouze razítkem archivního oddělení ONV-), rozhodující ve vztahu k nabyvatelům je, že jednal orgán státu. Odvolací soud hodnotí toto jednání státu odlišně od žalobkyně - ta v něm spatřuje jednání státu bez právního důvodu, odvolací soud vychází z toho, že stát, jemuž byl ve smlouvě uvedený majetek odevzdán, měl právo s nim nadále nakládat.
Dovolací soud shledává, že závěr odvolacího soudu o tom, že manželé S. usedlost v S. čp. 5 odevzdali v souvislosti s přídělem, uskutečněným v letech 1946-1947, je založen na věrohodné úvaze. Vychází z toho, že v letech navazujících na druhou světovou válku, v nichž došlo k odsunu osob německé národnosti i ze zemědělství, bylo nutno urychleně zajistit obdělávání zkonfiskované půdy. To se dělo často formou držby, předpokládající dodatečné formální řešení nových vlastnických vztahů. Odevzdání dosavadního zemědělského nemovitého majetku, které bylo předpokladem nového přídělu, se proto mohlo rovněž uskutečnit faktickou formou, tj. tím, že přídělce začal obhospodařovat novou usedlost a jím odevzdaná usedlost byla obhospodařována osobou další. Tak tomu bylo zřejmě i v projednávaném případě, kdy manželé S. již v roce 1946 obhospodařovali nově přidělenou usedlost v Č., přičemž nejpozději v roce 1950 v jejich bývalé usedlosti čp. 5 v S. bydlili manželé M. Tato úvaha je v souladu i s rozhodováním Nejvyššího soudu, který judikoval, že přechod nemovitostí na stát, jak jej zná zákon o půdě v části druhé, neznamenal vždy přechod vlastnického práva. Zákon totiž nepoužívá formulace
„přechod vlastnictví“, ale „přechod věci“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1177/96 a z 19.1.2000, sp.zn. 24 Cdo 1833/98).
Vlastnické vztahy, které následovaly po faktické změně držby, se často narovnávaly až po letech. V daném případě je příslušný státní orgán řešil formou trhové smlouvy. Jak vyplývá z dokladu, předloženého žalobkyní, totiž výkladu obsaženého ve Věstníku Českého zemského ústředí obcí, měst a okresů v Praze, ročník 1947, řešil se převod dosavadní usedlosti osídlence (přídělce nové usedlosti) i formou trhové smlouvy, jež vyžadovala souhlasu příslušného orgánu. Trhová cena se skládala na účet Fondu a byla započítána na přídělovou cenu nové usedlosti. Tomu odpovídá i znění článku II. trhové smlouvy ze 17.8.1950, formálně sjednané za prodávající manžele S. Národním pozemkovým fondem. Okolnost, že Fond jednal na základě plné moci prodávajících, je podepřena i knihovním zápisem ze dne 17.1.1951, v němž se v příslušné vložce pozemkové knihy S. uvádí na listu B pod poznámkou č. 7, že se vkládá vlastnické právo manželům P. a A. M. podle smlouvy z 17.8.1950 a plné moci dané v J. H. dne 19.11.1947. Manželé M. při sjednání smlouvy zastoupeni nebyli, nadto datum plné moci odpovídá době, kdy manželům S. byla přidělena nová usedlost v Č.
Dovolací soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k faktickému odevzdání usedlosti v S. Fondu, který pak s ní nakládal ve prospěch dalších uchazečů o zemědělskou půdu, což nebylo v rozporu s osídlovacím dekretem.
Nelze ovšem přehlédnout, že smlouva z 17.8.1950, jíž bylo formálně převedeno vlastnické právo, postrádá podpis osoby, která za stát jednala při formálním převodu vlastnického práva, alespoň to nevyplývá z fotokopie předložené soudu. Tato okolnost by mohla být hodnocena tak, že právní úkon, jímž stát disponoval s předmětem smlouvy, nebyl formálně završen a stát naložil s fakticky mu odevzdaným majetkem bez formálně vyjádřeného právního důvodu. I tento výklad by však nemohl vést k závěru pro žalobkyni příznivějšímu, protože dle judikatury Nejvyššího soudu, vyjádřené např. v jeho rozsudku ze dne 28.5.1998, sp.zn. 3 Cdon 1069/96, v němž byl v dovolacím řízení posuzován nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Posouzení, zda stát nabyl nemovitosti od původního vlastníka v souladu s tehdy platnými předpisy či v rozporu s nimi, nezapadá podle závěrů Nejvyššího soudu do právního vztahu státu a fyzické osoby, jež od něm tento majetek nabyla, a okolnost, zda stát byl vlastníkem věci převáděné na žalované, není rozhodná z hlediska zkoumání toho, zda fyzická osoba nabyla nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Na závěr dovolací soud připomíná, že restituční předpisy, jež jsou v evropském i světovém kontextu ojedinělé a mimořádné, sledují , jak je uvedeno i v preambuli zákona o půdě , zmírnění křivd, k nimž docházelo po únoru 1948, a je proto třeba k tomuto záměru přihlížet zejména v případě, kdy má být předmětem přechodu vlastnické právo fyzické osoby, trvající řadu let. Z tohoto aspektu je důležité, že odevzdání dosavadní usedlosti státu přídělcům, kteří získali usedlost novou, bylo nejen v souladu s osídlovacím dekretem, ale bylo i spravedlivé, protože výtěžek z jejího převodu byl započítáván na přídělovou cenu nové usedlosti; tuto situaci pak nutnou posoudit tak, že ke křivdě vůči původnímu vlastníkovi usedlosti v S. nedošlo.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle §243b odst. 2 věta před středníkem dovolání zamítl.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalovaným, kteří v něm měli úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu