ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.348.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 348/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J., s. s. a s. ČR, zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 10/2000 (žalobce J., s. s. a s., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -Z. Š., státní příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 18.1.2000, se žalující J., s. s. a s., domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Š. na listu vlastnictví č. 2935 u Katastrálního úřadu P.- pozemků parc. č. 25/1 s domem čp. 711, parc. č. 25/2 s domem čp. 13, parc. č. 29/1, parc. č. 29/3 s domem čp. 712, parc. č. 29/4 s domem čp. 713, parc. č. 29/7 s domem čp. 715, parc. č. 29/8, parc. č. 40 s domem čp. 718, parc. č. 48 se stavbou ev. č. 2992, parc. č. 96 s domem čp. 716, parc. č. 475, parc. č. 476, parc. č. 477, parc. č. 478, parc. č. 479, parc. č. 492, parc. č. 493, parc. č. 535 s domem čp. 967, parc. č. 29/9, parc. č. 489, parc. č. 491, parc. č. 14/1, parc. č. 14/2, parc. č. 14/3-zahrady, parc. č. 20/1, parc. č. 32, parc. č. 41, parc. 42/1, parc. č. 42/2, parc. č. 43/1, parc. č. 44/1, parc. č. 44/2, parc. č. 50/1 a parc. č. 50/2, jakož i pozemků parc. č. 51/1-louky, parc. 520/1 (o výměře 1065 m2 a 131 m2) – zahrady, parc. č. 614/2 a parc. č. 20/3.
V žalobě bylo uvedeno, že žalující J. od svého založení v roce 1914 vyvíjel stále svou činnost do roku 1939, kdy byl okupačními úřady rozpuštěn, ale v roce 1945 obnovil svou činnost; poté po roce 1948 byl J. na území Československa rozehnán, ale působil stále v zahraničí; v roce 1990 byl J. znovu registrován u Ministerstva vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb. a působí nyní jako občanské sdružení. Žalobce dále uváděl, že nemovitost, jichž se týká jeho určovací návrh, užíval až do roku 1948; v objektu zámku Š. bylo umístěno S. j. museum, vědecká a studijní knihovna a ústřední archiv J.; v zámeckém parku bylo vybudováno tábořiště pro školení a výcvik vedoucích J. a celý areál byl užíván také pro ubytování delegací mládeže i dospělých ze zahraničí. Uvedený majetek nepřešel na stát na základě jakékoli právně relevantní listiny o platném převodu a přechodu nemovitosti; proto také všechny následné převody správy jsou právně irelevantní. V katastru nemovitostí je nyní zapsán jako vlastník uváděných nemovitostí Česká republika – K. c. Š. se sídlem v K. č. 711. Protože v daném případě nedošlo k platnému zániku původních vlastnických práv žalobce k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Měla za to, že vlastnické právo státu a právo hospodaření Konferenčního centra Š, (a pak státní příspěvkové organizace Z, Š,) vyplývá z toho, co je uvedeno v katastru nemovitostí; zápisy v katastru nemovitostí jsou provedeny na základě veřejných listin. Konferenční středisko Š. (a pak i státní příspěvková organizace Z. Š.) mělo a má k žalobcem uváděným nemovitostem pouze právo hospodaření, takže v tomto sporu o určení vlastnického práva není samo (sama) pasívně legitimována. Žalován tu musí být subjekt, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí – tj. stát.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-109, byla žaloba žalobce o určení vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že u Okresního soudu Praha-východ byla pod sp.zn. 6 C 32/99 projednávána žaloba J., s. s. a s. ČR, proti Konferenčnímu centru Š. o vydání týchž nemovitostí (a to s poukazem na usnesení vlády České republiky z 23.10.1996 č. 555/96), ale toto řízení bylo zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 2.4.1947 (čj. 30 861/47-IX/A/3) přiděleny tehdy J.- Ú. s. výchovy ve Svazu české mládeže do držby, správy a užívání podle ustanovení §7 dekretu č. 12/1945 Sb. a náhrada za tyto nemovitosti, J. přidělené, byla Národním pozemkovým fondem stanovena dne 12.1.1948 částkou 350.000 Kč. Dne 24.2.1948 byl sepsán zápis o odevzdání zámeckého objektu ve Š. s příslušnými nemovitostmi; k zápisu (vkladu) do pozemkových knih nedošlo. Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že dne 29.3.1948 došlo ke sloučení J. s Československým svazem mládeže a „dispozice s tímto majetkem přešla na jiný subjekt“. Dnem 30.3.1954 bylo převedeno hospodaření s majetkem zámeckého objektu ve Š. na Ministerstvo školství a Konferenční centrum Š., jako státní organizaci, které nemovitosti drželo a spravovalo jako před tím již diplomatický servis“. Soud prvního stupně zdůrazňoval, že tu nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkových knih na základě přídělu nemovitostí J., jak to předpokládalo ustanovení §13 dekretu č. 12/1945 Sb., a vyloučení této intabulace neumožňoval ani dekret č. 28/1945 Sb., když tu nešlo o zemědělské pozemky.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, na J. (i když bylo třeba mít za to, že tu šlo stále o totožný subjekt na straně žalobce), a to ani z důvodu vydržení, když pozemky byly v držení a dispozici státu prostřednictvím subjektu, jímž byly nemovitosti svěřeny do správy a hospodaření.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-169, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005; Krajský soud v Praze rozhodl tímto rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalované České republice-Z. Š., státní příspěvkové organizaci, nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předchozí právní věc, jež byla projednávána u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 32/99 (a v němž došlo k zastavení řízení), nepředstavuje pro právní věc sp.zn. 6 C 10/2000 Okresního soudu pro Prahu-východ překážku věci rozsouzené, protože tu nešlo o meritorně totožnou právní věc a šlo tu o rozhodnutí toliko procesní povahy; uvedené předchozí řízení netvoří tedy překážku tomu, aby v tomto řízení bylo jednáno a rozhodnuto o určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda se žalobce mohl v daném sporu domáhat svého určovacího nároku podle obecných předpisů občanského práva a zda nejde o právní věc, která by měla být řešena podle speciálního restitučního předpisu. Odvolací soud tu byl toho názoru, že se „nelze domáhat ochrany práva vindikační žalobou, popřípadě žalobou určovací, ohledně nároků, které mohl žalobce uplatnit postupem podle restitučních předpisů“. Odvolací soud však zároveň měl za to, že „situace žalobce v tomto řízení je odlišná“. Žalujícímu J., s. s. a s., nebyla žádným z restitučních předpisů přiznána práva oprávněné osoby, a to ani usnesením vlády č. 555/1996, na které žalobce poukazoval, když toto usnesení nemá ani povahu obecně závazného předpisu. Byl proto odvolací soud toho názoru, že se tu žalobce „mohl domáhat ochrany podle obecných předpisů občanského práva“.
Pokud se odvolací soud zabýval tím, zda je na straně žalujícího J. naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), byl odvolací soud toho názoru, že v daném případě žaloba nemůže již mít preventivní charakter, a nemůže tedy odpovídat účelu, jemuž zpravidla určovací žaloba slouží (tj. poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce, než dojde k jeho porušení), ale přesto měl odvolací soud za to, že tu určovací žaloba má prioritu před jinými typy žalob, neboť „je tu výlučným prostředkem pro vyřešení sporného vztahu mezi účastníky řízení a kladné soudní rozhodnutí tu může být podkladem pro změnu stávajícího zápisu v katastru nemovitostí“.
Při posuzování důvodnosti žalobcova určovacího návrhu vycházel odvolací soud ze zjištění, že nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jako velkostatek K.-P.) a rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 2.4.1947, čj. 30861/47-IX/A/3, byly přiděleny do držby, správy a užívání J.- Ú. s. výchovy ve Svazu české mládeže a následně byl Národním pozemkovým fondem stanovena náhrada za přidělené nemovitosti. Národním pozemkovým fondem nebyl proveden zápis do pozemkových knih (intabulace). Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že „na spolek J. nemohlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejít, neboť nedošlo k jeho vkladu“ do pozemkových knih; byl naopak toho názoru, že k nabytí vlastnického práva přídělem na základě dekretu č. 12/1945 Sb. tu postačovalo existence úředního rozhodnutí o tomto přídělu. Také z ustanovení §7 odst. 4 a §9 dekretu č. 12/1945 Sb. odvolací soud dovozoval, že v daném případě k přidělení uvedeného majetku J. postačovalo vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Již zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 2.4.1947, čj. 30861/47-IX/3, přidělovalo nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, podle §7 odst. 4 dekretu č. 12/1945 Sb. J.do „držby, správy a užívání“; odvolací soud však v této souvislosti neshledal důvodnou námitku žalované, že toto rozhodnutí nekonstituovalo vlastnické právo přídělce, když z dekretu č. 12/1945 Sb. nelze dovodit, že by tento dekret pomýšlel na přidělení věcí do jiného věcného či obligačního práva kromě práva vlastnického. Odvolací soud neshledal také důvodnou námitku žalované, že by přídělové rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 2.4.1947 „neobsahovalo prakticky žádnou z náležitostí předepsaných tehdy platným vládním nařízením č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (o správním řízení).
Na základě výsledků provedeného dokazování před soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že je právním pokračovatele původního spolku J. z roku 1946. Odvolací soud byl toho názoru, že „k ukončení činnosti spolku J. a k převedení jeho majetku na jiný subjekt došlo v roce 1948 v rozporu s právními předpisy, ale obnovení jeho činnosti v roce 1968 nelze považovat za pokračování při zachování právní kontinuity, ale toliko ideové kontinuity. Právní postavení J., jako spolku, vzniklého před 1.10.1951 a považovaného za sdružení ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. bylo verifikováno potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.6.1990, čj. VSP/1-1366/90; z této listiny, ani z potvrzení Ministerstva vnitra ze 7.4.1997, čj. VS/1-1366/9P-R, nevyplývá, že by byl žalobci přiznán statut sdružení ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že potvrzení o registraci sdružení (popřípadě o pokračování v jeho činnosti) ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb. není rozhodnutím ve smyslu správního řádu a nejde tedy o právní akt, kterým by byl soud vázán.
Odvolací soud proto podle ustanovení §219 odst. 1 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, „byť odlišně hodnotil otázku vzniku vlastnického práva k předmětným nemovitostem původnímu spolku J. a z jiných skutečností dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace (v důsledku přetržení právní kontinuity žalobce s původním spolkem J.) u žalobce“. Ohledně nákladů řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §150, §151 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 14.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 11.8.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se svaz s. a s. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především uváděl, že otázku zásadního významu v této právní věci spatřuje v dosud nevyjasněném právním nástupnictví spolku J., pokud jde zejména o nutnost jasně a zásadně rozhodnout o právním nástupnictví uvedeného spolku, ale i v případě spolků obecně.
Dovolatel zdůrazňoval, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že je pokračovatelem původního spolku J. z roku 1946 a že obnovením činnosti J. v roce 1968 nebyla zachována jeho právní kontinuita. Odvolací soud tu, podle názoru dovolatele, nesprávně posoudil schválení nového organizačního řádu (stanov) spolku J. v roce 1968 jako založení nové organizace, zatím co tu šlo o obnovení činnosti právně stále existující organizace. Podle názoru dovolatele spolek J. přes faktické, nikoli však právní, znemožnění své činnosti trval vždy dále; svou činnost vyvíjel např. i po 1.10.1951, tedy po účinnosti zákona č. 68/1951 Sb. Dovolatel zastává názor, že činnost J. ani v padesátých letech minulého století nezanikla a jeho činnost byl jen fakticky, nikoli právně, zakázána pouze politickou zvůlí. V roce 1968 J. požádal Ministerstvo vnitra ve smyslu tehdy platných právních předpisů pouze o prohlášení za organizaci podle ustanovení §5 zákona č. 68/1991 Sb., popřípadě podle ustanovení §5 odst. 2 vyhlášky č. 320/1951 Úředního listu; schválení stanov tu neznamenalo a ani nemohlo znamenat vznik nové organizace. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 30.10.1968, čj. MV-III/3-1994/68, vydaným v souladu s ustanoveními §2 a §5 zákona č. 68/1991 Sb., schválilo stanovy již jím dříve přihlášené organizace J.; došlo tu tedy k obnově spolku J.. Také v roce 1989 v době opětovné obnovy činnosti spolku J. byla situace při obnově činnosti J. stejná jako v roce 1968 (neexistoval také žádný jiný předpis než zákon č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a shromážděních, a prováděcí vyhláška č. 320/1951 Úředního listu), takže „uvedení J. v život se tak proto dělo obdobným způsobem jako v roce 1968, zejména pokud jde o proces schvalování nového organizačního řádu /stanov/ spolku“. Dovolatel proto má za to, že odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.5.2005 (sp.zn. 26 Co 94/2005 Krajského soudu v Praze) nesprávně „popřel právní kontinuitu spolku J. s poválečným spolkem“ téhož jména, třebaže tu nedošlo k přetržení právní kontinuity žalobce s původním spolkem J.
Žalovaná Česká republika-Z. Š., státní příspěvková organizace, ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby „dovolací soud buď dovolání odmítl jako nepřípustné nebo je zamítl“.
Ústavní soud ČR usnesením z 24.10.2005, IV ÚS 515/05, přerušil řízení o ústavní stížnosti J., s. s. a s., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005, a Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-169, a stěžovateli J. uložil předložit Ústavnímu soudu ČR rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 10/2000 Okresního soudu pro Prahu-východ), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů tu jednaly a rozhodovaly o žalobě žalujícího J., s. s. a s. České republiky, o určení jeho vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Š., okres P.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby v občanském soudním řízení bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §153 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje v občanském soudním řízení na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Podle ustanovení §6 občanského soudního řádu postupuje soud v občanském soudním řízení tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky řízení sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§132 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §18 odst. 2 písm. a/ občanského zákoníku jsou právnickými osobami také sdružení fyzických osob i jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.
Ke zřízení právnické osoby je potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina, pokud zákon nestanoví jinak (§19 odst. 1 občanského zákoníku). Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního rejstříku nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak (§19 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §20a odst. 2 občanského zákoníku zaniká právnická osoba, zapsaná v obchodním rejstříku nebo jiném zákonem určeném rejstříku dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§20a odst. 2 občanského zákoníku).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o odvolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít k zjištění právně významné.
Z těchto ustanovení právních předpisů a právních závěrů z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele v daném případě, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, který neshledal (stejně jako soud prvního stupně) důvodným žalobní návrh žalujícího svazu s. a s. J. na určení jeho vlastnické práva k nemovitostem, když měl za to, že toto vlastnické právo nelze dovodit, když tento žalobce nenabyl vlastnictví k jím uváděným nemovitostem některým ze způsobů nabývání vlastnictví, jak jsou stanoveny v §132 odst. 1 občanského zákoníku, a když ani z žádného jiného obecně závazného právního předpisu, rozhodnutí státního orgánu či veřejné listiny anebo doloženého právního úkonu nepokládal za bezpečně doloženo právní nástupnictví žalobce po jiném právnímu subjektu, který žalobcem uváděný nemovitý majetek měl nabýt do vlastnictví v poválečném období (v roce 1945) podle předpisů o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku.
Dovolací soud tu nedospěl k přesvědčivému závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to zejména s hmotněprávními ustanoveními občanského zákoníku nebo jiného obecně závazného právního předpisu (nevyjímaje ani předpisy restituční povahy). Nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jmenovitě otázky doložení vlastnického práva obvyklým způsobem doložení vlastnického práva, zejména zápisy v pozemkové knize, evidenci nemovitostí a katastru nemovitostí, spisy soudů či jiných státních orgánů, listinami, výslechem svědků i účastníků řízení (srov. k tomu např. č. 53/1973, str. 196, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolání dovolatele obsahovalo výtky neúplnosti dokazování a vadného hodnocení důkazů (a tím méně extrémního hodnocení dokazování), bylo již shora uvedeno, že tyto vytýkané nedostatky nemají zásadně povahu dovolacích důvodů, které jsou v občanském soudním řádu zakotveny výslovně a taxativně.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobce, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalobce, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu