ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.401.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 401/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. I. L., 2. N. D., 3. R. H., 4. E. B., a 4. J. J., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 12. 9. 2005, sp. zn. 18 Co 147/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 172/90 (žalobců I. L., N. D., R. H., E. B. a J.J., zastoupených advokátkou, proti žalované Obci H., o určení majetku tvořícího ležící pozůstalost po zůstaviteli Johanu Huschovi, zemřelém 11. 5. 1945), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 9. 11. 1999, se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky domu čp. 51 a pozemků parc. č. 20 a parc. č. 15/3 v katastrálním území H., zapsaných u Katastrálního úřadu v Ch., a to žalobci I. L., N. D. a R. B. každý ze dvou ideálních osmin a žalobci E. B. a J. J. z jedné ideální osminy. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti v H. patřily od roku 1932 J. H., otci a dědovi žalobců, který zemřel 11. 5. 1945. Uvedený nemovitý majetek se stal předmětem konfiskace (výměrem Okresního národního výboru v Ch. z 20. 2. 1947) a byl odevzdán obci H. Žalobci však poukazovali na to, že bývalý Okresní národní výbor v Ch. rozhodnutím z 29. 8. 1951 povolil obnovu řízení ohledně konfiskace uvedeného majetku; v tomto obnoveném řízení bylo sice výměrem ONV Ch. ze 14. 5. 1953, čj. VIII/1193, ze 14. 5. 1953, rozhodnuto, že tu jsou dány podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb.; proti tomuto rozhodnutí však podala manželka J. H. odvolání, ale o něm nebylo finančním odborem Krajského národního výboru v P. vůbec rozhodnuto. Za těchto okolností jsou žalobci přesvědčeni, že nepozbyli svého vlastnictví k uvedeným nemovitostem v katastrálním území H.
Usnesením Okresního soudu v Chrudimi z 3. 10. 2001, čj. 6 C 172/91-71, bylo řízení o uvedené žalobě žalobců přerušeno až do skončení dodatečného projednání dědictví po J. H. a H. H. Toto dědické řízení bylo však zastaveno (pro nedostatek jmění) usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze 6. 9. 2002, čj. D 79/2002-69 a čj. D 80/2002-40.
Podáním z 13. 11. 2002 žalobci změnili svůj žalobní návrh a domáhali se v tomto soudním řízení (sp. zn. 6 C 172/99 Okresního soudu v Chrudimi) určení, že J. H., narozený 22. 10. 1893, posledně bytem v H. č. 51, byl ke dni své smrti (k 11. 5. 1945) výlučným vlastníkem domu čp. 51 a pozemků parc. č. 20 a parc. č. 15/3 v katastrálním území H. Tato změna žalobního návrhu byla usnesením Okresního soudu v Chrudimi z 31. 3. 2003, čj. 6 C 172/99-89, připuštěna.
Žalovaná obec navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě došlo k přechodu žalobci uvedených nemovitostí na stát v roce 1945 podle dekretu č. 108/1945 Sb. a to ke dni 9. 5. 1945 vlastníkem těchto nemovitostí. Podle názoru žalované obce bylo tu řízení o konfiskací majetku, o nějž v tomto řízení jde, podle dekretu č. 108/1945 Sb. dokončeno včetně odvolacího řízení. Žalovaná obec držela po celou dobu žalobci uváděný nemovitý majetek v dobré víře, že jí nemovitostí náležejí.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 28. 8. 2003, čj. 6 C 172/99-122, bylo žaloba žalobců zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze 16. 2. 2004, sp. zn. 18 Co 33/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně dospěl správně k závěru, že tu na straně žalobců není zatím dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu pochybil v tom, že svůj názor o nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobců „nezpřístupnil a nepoučil žalobce o tom, jaké jsou předpoklady vyhovění žalobě na určení (§118 a §80 písm. c/ občanského soudního řádu)“. Odvolací soud ještě uváděl, že bude-li mít soud prvního stupně podmínky pro rozhodnutí ve věci samé, bude pak řešit jako předběžnou otázku, zda lze na pozůstalost po J. H. hledět tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého J. H., tedy zda tu šlo o ležící pozůstalost, jako nositele určitých omezených práv a povinností. Odvolací soud měl posléze i za to, že soud prvního stupně musí v řízení vyřešit i otázku pasívní legitimace, když „vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí, je Česká republika a žalovaná obec má mít k těmto nemovitostem právo hospodaření.“
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Chrudimi rozsudek z 21. 2. 2005, čj. 6 C 172/99-170, jímž zamítl žalobu žalobců o určení, že dům čp. 51, pozemek parc. č. 20 a pozemek parc. č. 15/3 v katastrálním území H., jež byly zapsány ve vložce č. 51 pozemkové knihy pro katastrální území H., tvoří ležící pozůstalost po J. H., narozeném 22. 10. 1893 a zemřelém 11. 5. 1945. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalobců nebyl shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Podle názoru soudu prvního stupně bylo tu třeba mít na zřeteli právní úpravu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to, že nároky tímto zákonem upravené nelze řešit jinak než podle ustanovení tohoto zákona. Soud prvního stupně poukazoval na to, že podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věci vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, tj. kdy státu byla bez právního titulu fakticky přiznána. Restituční nárok v takových případech musí být ovšem uplatněn způsobem a a za podmínek upravených zákonem č. 87/1991 Sb., jako právním předpisem zvláštním (speciálním). A v daném případě šlo, podle názoru soudu prvního stupně, o nárok, jenž měl být uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., když žalobci tvrdili majetkovou křivdu, způsobenou neúčinným správním rozhodnutím, vymezujícím podmínky konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem a za podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemohou nyní uplatňovat svůj nárok podle obecných předpisů.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 4. 2005, sp. zn. 18 Co 147/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 21. 2. 2005, čj. 6 C 172/99-170, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupě, „jejichž správnost nebyla odvoláním napadena“.
V daném případě byly nemovitosti, uváděné žalobci, výměrem bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 25. 2. 1947, č. 5697/47, konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. Sát se těchto nemovitostí (které byly pozůstalostí po J. H., zemřelém 11. 5. 1945) ujal a nakládal s nimi, o čemž svědčí přidělení těchto nemovitostí obci H. v roce 1949. Dne 3. 6. 1953 byl Okresním národním výborem v Ch. vydán další výměr, jímž byl J. H. označen za osobu, jejíž majetek podléhal konfiskaci podle dekretu č. 10/1945 Sb.; o odvolání proti tomuto dalšímu výměru nebylo doloženo, zda a jak bylo o něm rozhodnuto. Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že v dekretu č. 108/1945 Sb. bylo rozhodování svěřeno orgánům veřejné správy a případný přezkum prováděl správní soud (tehdejší Nejvyšší správní soud); do rozhodování o tom, zda jsou u konfiskace splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb. nemohly a nemohou zasahovat obecné soudy; ty mohly pouze posuzovat, zda tu jde o nulitní správní akt, nezpůsobilý založit konfiskací sledované účinky. Protože v daném případě žalobci nepředložily žádné právomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že by u J. H. byla dána výjimka z konfiskace ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945, bylo třeba vycházet z prezumpce správnosti správního aktu, završujícího konfiskaci. Náprava případné majetkové křivdy tu byla možná za uvedené situace jen za podmínek uvedených v restitučních předpisech a nikoli domáháním se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani vlastnickou žalobou a ani pomocí určení vlastnického práva (ať již určením vlastnického práva původního vlastníka J. H., ani určením toho, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly předmětem tzv. ležící pozůstalosti po J. H. a ani určením vlastnického práva jeho dědiců). Za těchto skutkových i právních okolností už nebylo potřebné, podle názoru odvolacího soudu, zabývat se žalovanou obcí uplatňovanou námitkou vydržení.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 3. 11. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Chrudimi dne 14. 12. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatele navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protož jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že rozhodnutím odvolacího soudu byla v rozporu s hmotným právem řešena především otázka, zda žalobci uváděné nemovitosti (náležející od úmrtí zůstavitele J. H., až do jejich odevzdání dědicům, do ležící pozůstalosti, jež byla způsobilým předmětem konfiskace) podléhaly konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. a zda řešení této otázky bylo správně přeneseno do rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), když není jisté, zda správní akt, určující podmínky konfiskace po 25. 2. 1948 nenabyl právní moci, a zda tedy za těchto okolností bylo možné se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů včetně formy určení vlastnického práva. Podle názoru žalobců došel odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru, že „bez pravoplatného rozhodnutí správního orgánu o tom, že u J. H. byla ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. dána výjimka z konfiskace, nelze žalobě vyhovět“.
Žalobci naproti tomu jsou toho názoru, že tu stát převzal nemovitosti již na základě později zrušeného výměru Okresního národního výboru v Ch. ze dne 25. 2. 1947. „Není-li zjištěna skutečnost, že by stát nemovitosti převzal v rozhodném období, potom není důvod žalobcům odpírat ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů formou určení vlastnického práva nebo vlastnickou žalobou, a to ani za situace, kdy se žalobci řadí do okruhu osob, jež se dle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. považují za oprávněné osoby a lze tu uvažovat i o restitučním důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Není-li zjištěna skutečnost, že by stát nemovitost převzal v rozhodném období, nelze žalobcům zabraňovat, domáhat se vlastnictví k věci postupem podle obecných předpisů“.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně vychází z prezumpce správnosti správního aktu konfiskaci završujícího, ačkoliv podle skutkových zjištění byl takový správní akt zrušen; v obnoveném řízení byl vydán další správní akt, tento další správní akt byl napaden odvoláním, ale nebylo zjištěno, zda a jak bylo o odvolání rozhodnuto, tedy je zřejmé, že tu konfiskace nebyla konfiskačním správním aktem završena.
Dovolatelé mají za to, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., vydané podle §1 odst. 4 tohoto dekretu, má deklaratorní charakter. Ke konfiskaci majetku tu docházelo přímo z uvedeného dekretu a šlo tedy o nabytí vlastnictví na základě jiných skutečností, stanovených zákonem, ve smyslu ustanovení §132 občanského zákoníku. O určovací žalobě ohledně vlastnictví ke konfiskovanému majetku (především zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. došlo či nedošlo) je proto příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení.
Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupě ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 172/99 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě došlo v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovolání dovolatelů, k řešení právní otázky, která je rozdílně rozhodována dovolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
V občanském soudním řízení v této právní věci se žalobci uplatněná určovací žaloba týkala nemovitostí, ohledně nichž došlo dne 15. 12. 1949 k zápisu do vložky č. 51 pozemkové knihy pro katastrální obec H. na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci H. (šlo o rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P.), a to k zápisu o poznamenání konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. a k vložení práva vlastnického uvedeného obci podle zákona č. 90/19947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Z uvedeného zápisu v pozemkové knize vyplývalo, že nemovitosti, o něž v tomto soudním řízení šlo, přešly na stát a pak na žalovanou obec v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Údaje vyplývající z citovaného vkladu do pozemkové knihy nebyly v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 172/99) vyvráceny nebo přesvědčivě doloženy údaji protikladnými či odlišnými. Nebylo tedy na místě pokládat za pochybení soudů obou stupňů, pokud v tomto řízení vycházely z toho, že tu došlo k přechodu nemovitostí na stát a pak na žalovanou obec v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Pokud dovolatelé měli za to, že za těchto uvedených okolností nebyl doložen přechod vlastnictví k nemovitostem, o něž v tomto řízení šlo, na stát, když tu původní konfiskační výměr byl v roce 1951 zrušen a nebyl nahrazen jiným pravomocným správním rozhodnutím, takže nebylo možné odpírat jim ochranu vlastnického práva, jehož nepozbyli, vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vysvětleno, že k převzetí věci státem (ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.) mohlo dojít i bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), a to tehdy, jestliže stát převzal věc i když k tomu neexistoval právní důvod, tedy zejména bez existujícího právního úkonu. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV.ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vysvětleno, že podmínka nabytí vlastnictví věci státem je nezbytná jen pro úspěšnost uplatněného nároku podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale nemusí být splněna v případech uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy i v případě, kdy věc přešla na stát bez právního důvodu.
Pokud tedy v daném případě vyplývalo z výsledků řízení před soudy obou stupňů, že tu nemovitosti, uváděné žalobci, přešly na stát nejpozději v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, byť i bez doloženého přechodu vlastnictví k nim na stát, potom neměl dovolací soud důvod odchylovat se od základních právních názorů na řešení takových sporů, zaujatých již dříve (dále uvedených) v závěrech Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu ČR.
V rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, vyneseném v tzv. velkém senátu (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) pod sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, byl zaujat právní názor: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to sni formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisu restituční (rehabilitační) povahy.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 10. 2005, P1.ÚS-st.21/05, byl posléze zaujat právní názor: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948, když zvláštní restituční předpis nestanoví způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy“.
Z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudy (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované obci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustní opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu