ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.48.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 48/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, též jako právního nástupce původního žalobce K. J., proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu v M., zastoupenému advokátem, 2/ O. Z., zastoupenému advokátkou, a 3/ I. Z., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Pozemkového úřadu v J., o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95, o dovolání žalovaných ad 2/ a ad 3/ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.10. 1999, čj. 19 Co 334/99-417, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 1999, čj. 19 Co 334/99-417, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 29.3.1999, čj. 3 C 72/95-373, rozhodl, že žalobci K. J. a M. J. jsou oprávněni k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k nemovitostem bývalého statku O. v katastrálním území S. Ú. Rozhodl tak opačně než ve svém prvním rozsudku ze dne 11.8.1997, čj. 3 C 72/95-195, jímž žalobu zamítl; v rozsudku ze dne 29.3.1999 se řídil právním názorem odvolacího soudu, který jeho prvý rozsudek zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové nato shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění, a dovodil z nich správné právní závěry.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně rodiče žalobců K. a A. J. koupili předmětný statek od J. M. smlouvou ze dne 29.3.1940 za 500.000,- Kč, každý jednou polovinou, s omezením vlastnického práva možným výkupem komisařského vedoucího pozemkového úřadu – sekce Ministerstva zemědělství. Dekretem z 26.11.1942 byl ustanoven vnucený správce statku, který pak statek smlouvou z 31.8.1943 prodal A. Š., právnímu předchůdci druhého a třetího žalovaného, za 700.000,- Kč. Stalo se tak bez souhlasu vlastníků a v zásadě i bez svobodné vůle kupujícího. Ten předtím uzavřel s manžely J. 12.5.1943 jinou smlouvu, kterou měl statek O. směnit za čtvrtinu svého jiného statku, tato smlouva však nebyla úřady schválena. V roce 1945 požadovali manželé J. vrácení statku, s čímž A. Š. nesouhlasil, a probíhala složitá jednání, v nichž byla vydávána protichůdná rozhodnutí a vyjádření. V jejich průběhu vyslovil A. Š. souhlas s vrácením statku J., za předpokladu, že mu bude vráceno jeho plnění na kupní smlouvu, jeho inventář na statku a nahrazeny investice. Další průběh jednání vyústil dle A. Š. v dohodu, že J. netrvají na restituci nemovitého majetku a namísto toho přijmou peněžité plnění z prostředků, které za tím účelem byly uloženy v peněžním ústavu. Žalobci takovou dohodu popírali. Soud prvního stupně konstatoval, že dohoda předložena nebyla, že však na její existenci lze usuzovat z jiných listin. Restituční řízení, zahájené po válce manžely J., nebylo ukončeno věcným rozhodnutím, protože se již připravovaly předpisy o výkupu větších zemědělských majetků. Právní závěr soudu prvního stupně vyzněl tak, že kupní smlouva, uzavřená vnuceným správcem proti vůli vlastníků, a pod nátlakem činěným na kupujícího, je neplatná, takže vlastnictví manželů J. zůstalo zachováno. Pokud pak byl později proveden výkup předmětného zemědělského majetku A. Š., nejde o důkaz jeho vlastnictví; stalo se tak totiž ve vztahu k nevlastníkovi, tedy neúčinně.
V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové odkázal na správné právní závěry soudu prvního stupně a na své závěry v předchozím zrušovacím usnesení, kdy uzavřel, že převod nemovitostí na základě smlouvy uzavřené po 29.9.1938, byl s ohledem na §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a §1 zákona č. 128 /1946 Sb. neplatný, protože byl uzavřen pod tlakem okupace vnuceným správcem, aniž měli vlastníci statku možnost do úkonů učiněných tímto správcem jakkoli zasáhnout. Vzhledem k ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb. uvedl, že nicméně mohla být úkonům vnuceného správce poskytnuta ochrana, pokud byly splněny podmínky zde stanovené. Muselo by totiž být prokázáno, že majetek přešel na osobu státně spolehlivou a k majetkovému převodu došlo za přiměřenou úplatu z podnětu původního vlastníka nebo v převážném jeho zájmu. S odkazem na závěry soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaným se ani v odvolacím řízení nepodařilo prokázat, „že by právní předchůdci žalobců nebyli uspokojeni v restitučním řízení po roce 1945 proto, že by se vzdali restitučních nároků, neboť mezi nimi a A. Š. došlo k mimosoudnímu vyrovnání vzájemných nároků“.
Proti rozsudku odvolacího soudu došlo soudu v zákonem stanovené lhůtě dovolání druhého žalovaného. Jeho přípustnost dovozuje z §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve znění před 1.1.2001) a odůvodňuje je s odkazem na §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., tedy tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že ze spisu Okresního soudu v Nové Pace zn. Nc II 30/49 byly vyňaty některé stránky, které svědčily o tom, že K. J. se za války hlásil k Němcům, že proto získal výhody v navýšení ceny prodávaného statku z původních 700.000,- Kč na 849.000,- Kč a zápis o mimosoudní dohodě z 25.10.1946 za účasti zástupců příslušných orgánů, v němž se K. J. vzdal veškerých svých nároků vůči A. Š., který mu zato vyplatil 511.800,- Kč, a další. Soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že manželé J. nechtěli v případě vrácení statku vrátit přijatou kupní cenu a nepřihlédl tak k §7 zákona č. 128/1946 Sb. A. Š. zaplatil za manžele J. hypotéku, dluhy, a vyplatil mu v říjnu 1946 i zmíněnou částku 511.800,- Kč, za což se Jiroutovi vzdali svých nároků na restituci. Přitom K. J. sám koupil předmětný statek za 500.000,- Kč, ale zaplatil pouze 100.000,- Kč. Dále soud nepřihlédl k tomu, že vlastnické právo J. bylo omezeno právem odnětí vlastnictví výkupem za nabývací cenu plus investice. K. J. v důsledku svého podnikání byl před konkursem, ale jako Němec byl zvýhodněn, takže mu nebyl statek odebrán za nabývací cenu, tedy za zaplacených 100.000,- Kč, ale prodán za cenu vyšší. Také nelze opomenout, že K. J. žádal německý pozemkový fond o schválení převodu předmětného statku na A. Š. a převodu čtvrtiny statku B. patřícího A. Š. na sebe. Na jeho žádost byla také zvýšena kupní cena 700.000,- Kč na 849.000,- Kč, kterou A. Š. zaplatil. Všechny jiné eventuality včetně konkurzu nebo zpětného výkupu za nabývací cenu, by tedy byly pro K. J. méně výhodné. Okolnost, že A. Š. byl osobou státně spolehlivou, je prokázána potvrzením MNV v O. z 11.6.1945. K. J. nebyl komunistickým režimem persekuován, neustále mu prokazoval svou spolehlivost, naopak A. Š. se stal třídním nepřítelem a proto mu byl majetek posléze odebrán. Dovolatel dále uplatňuje, že rozhodnutí soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by prodej statku byl v převážném zájmu K. J., nebo byl uskutečněn z jeho podnětu, odporuje provedenému dokazování. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce M. J., který upozornil, že žalovaný opomenul listinné důkazy, které svědčily ve prospěch K. J. Nehodlá se zabývat tvrzeními o jeho údajném zvýhodňování svých rodičů se strany německé moci nebo komunistických úřadů. Soud dle jeho názoru správně hodnotil převod jeho majetku jako neplatný, spadající svou dispozicí pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.
Z provedených důkazů dle jeho názoru vyplývá, že K. J. neobdržel za nemovitosti statku O. žádnou kupní cenu. A. Š. proto nemohl být vlastníkem nemovitostí v době, kdy přešly na stát. Manželé J. měli k dispozici výměr Zemského národního výboru jímž byla smlouva o převodu jejich statku byla prohlášena neplatnou, rovněž však bylo několikrát rozhodnuto v jejich neprospěch. Pokud se objevil v jejich postupu omyl či vada, nebylo to ničím nepředvídatelným. Je nepochybné, že postup státních orgánů v předmětné době nebyl postupem, který by se slučoval se zásadami demokratického státu a respektoval lidská práva. Z žádného důkazu však nevyplývá, že by se svého majetku manželé Jiroutovi vzdali, nebo že by obdrželi finanční vyrovnání. I kdyby však soud žalovanému přisvědčil, nemůže se to dotknout skutečnosti, že smlouva z 31.8.1943 je na základě dekretu č. 5/1945 Sb. neplatná. Dovolání nepovažuje proto za odůvodněné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Rovněž žalobce MUDr. K. J. se k dovolání vyjádřil. Odmítl tvrzení o chování svého otce v době okupace a jeho sepětí s KSČ po okupaci jako křivá nařčení. Dovolací důvod, týkající se skutkového zjištění soudu, není dle jeho názoru dán. Vysvětluje, jaký úkol měl za války Pozemkový úřad pro Č. a M., jak byl podřízen okupačním silám, a jaké bylo postavení vnucených správců, ustanovených německým komisařským úřadem. Dovolání podle něj některá fakta překrucuje, jiná fabuluje. Tvrzení, že vnucený správce sledoval prospěch osob, za něž jejich majetek prodal, je zřejmě nevěrohodné a neodpovídá ani tomu, že část kupní ceny byla složena na účet, s nímž disponoval nejprve vnucený správce, později kupující. Dovolatel zamlčuje, že dohoda o tzv. vzdání se nároku byla podmíněna tím, že pan Štefan převede částku 311.800,- Kč na účet manželů J. Šlo o vázaný vklad, jehož uvolnění bylo podmíněno získáním předchozího souhlasu Národní banky československé, k němuž však nedošlo a dohoda o vzájemném vypořádání se tak stala právně irelevantní. Sama dohoda je potvrzením toho, že do té doby nebyly nároky manželů J. uspokojeny, jinak by bylo bezpředmětné o čemkoli za asistence státních úředníků jednat a ze strany pana Š. se zavazovat k zmíněné bankovní operaci. Žalobce také poukazuje na to, že tvrzení o špatném hospodaření v zemědělství se běžně užívalo jako záminka pro zavedení vnucené správy. Šlo o nestandardní postup, uplatňovaný okupačními úřady. Navíc manželé J. při koupi statku převzali i dluhy prodávajícího pana M. ve výši 318.497,- Kč. Nelze proto učinit závěr, že prodej byl učiněn v převážném zájmu prodávajícího. Dále poukazuje na důkazy, které svědčí ve prospěch závěrů soudu, zejména zabrání statku dříve než skončilo restituční řízení. Skutkové závěry soudu se podle jeho názoru opírají o provedené důkazy. Stejně tak není dán dovolací důvod, jímž má být nesprávné právní posouzení věci soudem. Závěr o neplatnosti převodu vnuceným správcem je zcela správný, a rovněž tak okolnost, že převod nebyl uskutečněn z iniciativy vlastníků, ale proti jejich vůli, a nešlo ani o prodej v převážném zájmu prodávajícího. Žalobce v tomto směru rovněž poukazuje na to, že jak dekret č. 5/1945 Sb., tak i zákon č. 128/1946 Sb., byly vydány ve prospěch poškozených a v pochybnostech je proto třeba je vykládat v jejich prospěch. Pokud jde o smluvní doložku, omezující vlastnické právo možným zpětným výkupem v případě naplnění podmínek stanovených zákonem, nešlo o případ manželů J., protože nepředcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o takovém výkupu. Obdobné stanovisko zaujal žalobce v doplnění svého vyjádření z 10.10.2000. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Prvý žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je dle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou k vydání nemovitostí; na určení, kdo je oprávněnou osobou, však nemá žádný zájem a vyčkává rozhodnutí soudu.
Vedlejší účastník, který se nepovažuje – ostatně správně – ve věci za pasivně legitimovaného, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyššímu soudu došlo 12.9.2000 doplnění „k podanému dovolání ze dne 16.12.1999“ žalovaného O. Z. V něm se soudu vytýká, že nezjišťoval, komu se v době rozhodné, tj. v roce 1948, stala křivda, a neposoudil správně, kdo byl osobou, jíž byla nemovitost odňata, čímž rozhodl v rozporu s restitučními zásadami. Původním vlastníkem nemovitostí byl A. Š,, který je nabyl na základě žádosti předchozího vlastníka. Nebyly splněny podmínky pro prohlášení převodu učiněného nuceným správcem R. H. za neplatný, a to ani za situace, že výměr, kterým byl tento převod schválen, byl po válce zrušen. Na základě mimosoudní dohody vyplatil A. Š. K. J. 511.800,- Kč, což je prokázáno dopisem ONV v N. P. ministerstvu zemědělství a jinými doklady. Odvolací soud přehlédl, že manželé Jiroutovi, kteří statek nabyli za okupace, neměli zkušenost se zemědělskou výrobou, na kupní cenu zaplatili pouze 100.000,- Kč a dlužili 500.000,- Kč, navíc pan J. utrpěl úraz. Hledali proto usilovně kupce a jejich advokát přemlouval A. Š., aby statek koupil. Případ měl proto být posuzován zejména z hlediska, zda není dána výjimka v tom směru, že šlo o úkon, na němž se nepodílela žádná z podmínek neplatnosti právních úkonů podle dekretu č. 1/1945 Sb. K. J. poté, co se po válce dohodl s A. Š. a byl jím vyplacen, zůstal nečinný až do roku 1949, kdy využil jeho persekuce komunistickým režimem. Svůj nárok také uplatnil úmyslně u nepříslušného národního výboru, protože příslušný národní výbor o jeho dohodě s A. Š. věděl. O tom, že by K. J. byl pod tlakem německé okupace, nesvědčí okolnost, že ač sám koupil statek za 100.000,- Kč, kupní cena ze smlouvy s A Š. byla navýšena na 849.000,- Kč. Odůvodnění odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že prodej Štefanovi byl z podnětu J. nebo z jeho vážného zájmu, odporuje dle jeho názoru všem důkazům ve spisu. J. se nestala žádná křivda, statku se vzdali a byl jim plně zaplacen.
K doplňku byla připojena listina sepsaná dne 16.12.1999, adresovaná Okresnímu soudu v Jičíně a označená jako dovolání O. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.10.1999, sp. zn. 19 Co 334/99-417. Přípustnost dovolání se v něm dovozuje z ustanovení §238 odst. 2, písm. b) o.s.ř. a namítá se nesprávnost právního posouzení věci v otázce neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí statku O. z právních předchůdců žalobce na právního předchůdce žalovaných. Odvolací soud dle dovolatele přehlédl řadu důkazů, politickou persekuci vyložil extenzivním způsobem a běžný úkon zasadil do rámce tlaku okupace, ačkoliv tento úkon s okupací neměl nic společného. Navrhuje se, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Dalším podáním z 19.3.2001 předložil žalovaný ad 3/ další listiny na podporu svých argumentů.
Po vydání rozsudku odvolacího soudu zemřel dne 20.11.2000 žalobce K. J. a jeho dědicem se stal druhý žalobce.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají podle občanského soudního řádu ve znění, platném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §240 o.s.ř. mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Podle soudní judikatury je dovolací lhůta zachována též v případě, bylo-li dovolání podáno v této lhůtě na poště. V dané věci nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 22.11.1999. Dovolání 3. žalovaného I. Z. bylo podáno ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto dne u soudu. Dovolání 2. žalovaného O. Z. mělo být podáno 16.12.1999 na poště, z šetření provedených u soudu prvního stupně a u Nejvyššího soudu, jemuž byl v roce 2000 doručen doplněk dovolání, však vyplývá, že toto dovolání k soudu nedošlo. Právní zástupkyně 2. žalovaného doložila podání poštovní zásilky podané u pošty 82 v P. a adresované Okresnímu soudu v Jičíně, a to fotokopií podacího lístku. Tento doklad není zcela jednoznačným důkazem o podání zmíněného dovolání, protože neobsahuje jednací číslo spisu, jehož se zásilka týkala, a ani datum na podacím razítku 16.12.1999 není natolik přesvědčivě zřejmé, aby byla vyloučena možnost záměny za jinou zásilku, adresovanou tomuto soudu. Dovolací soud však nepovažoval za ekonomické dále zatěžovat řízení zjišťováním obsahu zásilky, protože ani odmítnutí dovolání pro opožděnost, ani jeho akceptování jako včas podaného, nemůže mít vliv na výsledek sporu. Předmětem řízení totiž nejsou práva jednotlivých žalovaných 2/ a 3/, kteří pouze popírají právo žalobce. Přitom dovolání obou těchto žalovaných obsahuje v podstatě stejné dovolací důvody, takže pro přezkum rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení by postačovalo i jen dovolání 3. žalovaného.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodl ve věci svým prvým rozsudkem opačně než druhým rozsudkem, v němž se řídil právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho první rozsudek zrušil. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek z důvodů uvedených v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Základní závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu nemovitostí statku Okrouhlí, uzavřená mezi vnuceným správcem, dosazeným okupační mocností, a A. Š., je neplatná, považuje dovolací soud za správný, s poukazem na to, že byl prokázán nesouhlas, minimálně nesouhlas formální, s touto smlouvou se strany vlastníků, a i nátlak na kupujícího. Jestliže žalovaní uplatňují, že vlastníci usilovali již předtím o převod tohoto statku na A. Š., s nímž již uzavřeli směnnou smlouvu, je nesporné, že šlo o jinou smlouvu, která mohla vlastníkům převáděných nemovitostí vyhovovat, a jejich vůle tuto smlouvu uzavřít nedokazuje jejich vůli uzavřít smlouvu prostřednictvím nuceného správce. Až potud se dovolací soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Odvolací soud správně použil na danou věc právních předpisů, které tuto problematiku upravovaly, a to dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních ujednání z doby nesvobody ..., (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), a zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). Tyto předpisy také správně vyložil, pokud podrobně dovodil, že předmětný právní úkon vnuceného správce byl učiněn pod tlakem okupace, protože jinak by vlastníci statku mohli realizovat svoji vůli, např. realizací převodu podle sjednané směnné smlouvy. V případě, že by byl aplikován obecný předpis občanského hmotného práva, byl by správný závěr soudu prvního stupně, že v důsledku absolutní neplatnosti zůstalo vlastnické právo původních vlastníků zachováno a nejsou proto rozhodující další úkony, které učinili v restitučním řízení. V dané věci však hmotným právem, které je třeba na věc aplikovat, jsou právní předpisy zvláštní, jejichž použití má přednost před obecnými předpisy, tj. dekret č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb. Odvolací soud také tyto předpisy při svých právních závěrech použil. Dovolací soud však dává zapravdu dovolatelům, že další závěry odvolacího soudu, týkající se aplikace zákona č. 128/1946 Sb., jsou povšechné a nevypořádávají se dostatečně s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. To se týká zákonem stanovené výjimky z neplatnosti vyjádřené v §1 odst. 1 citovaného zákona slovy „ ... ledaže ten, na koho majetek přešel ..., je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu ... došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka nebo v převážném jeho zájmu“. V tomto směru jde zejména o posouzení, zda k převodu nedošlo v převážném zájmu původního vlastníka, když státní spolehlivost nabyvatele byla zřejmě nesporná, stejně tak jako přiměřená úplata při převodu statku. Svůj závěr, že v daném případě o takovou situaci nešlo, odvolací soud odůvodnil obecným odkazem na to, že soud prvního stupně konstatoval, že nebyla prokázána. Ve skutečnosti se však soud prvního stupně těmito hledisky nezabýval, ač učinil některá zjištění, která korespondují s tvrzeními žalovaných ad 3/ a 4/.
Dovolací soud však zejména považuje za důležité zabývat se blíže důkazy, týkajícími se vzdání se restitučního nároku rodičů žalobce a jejich mimosoudního vyrovnání s právním předchůdcem žalovaných. I v případě, že by nárok manželů Jiroutových na restituci jejich majetku byl oprávněný bez výjimky, upravené v §1 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., nelze přehlédnout, že ustanovení §6 odst. 1 téhož zákona znalo restituci nejen vrácením věcí, ale i formou peněžité náhrady mj. v případě, kdy oprávněná osoba neměla zájem na vrácení věci. Je proto třeba se podrobněji zabývat důkazy o tom, zda rodiče žalobce volili raději tuto formu, než vrácení zanedbaného statku oproti vrácení kupní ceny a dalších plnění, jak tvrdí dovolatelé. Rovněž v této věci je závěr odvolacího soudu zcela stručný a obecný, totiž že žalovaným se nepodařilo „ani v odvolacím řízení prokázat, že by právní předchůdci žalobců nebyli uspokojeni v restitučním řízení vedeném po roce 1945 proto, že by se vzdali svých restitučních nároků, neboť mezi nimi a A. Š. došlo k mimosoudnímu vyrovnání vzájemných vztahů“. Dovolací soud má zato, že tento závěr není v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který na straně 7 svého rozsudku se zabývá stížností A. Š. a jejím zpětvzetím, a konstatuje, že „písemnost, která by zachycovala Š. zmiňovanou dohodu s J., nebyla soudu předložena“ ... „na její uzavření lze však usuzovat z dopisu ONV v N. P. .... . Uvádí se v něm, že spor s bývalým majitelem K. J. o vrácení statku ... skončil mimosoudní dohodou, podle níž se J. svého nároku na restituci vzdal.“.
Dovolací soud proto považuje za nutné, aby se odvolací soud blíže zabýval důkazy z nichž bude možno učinit spolehlivé závěry o okolnostech, uvedených shora, a jeho rozsudek proto podle §243 odst. 1 věta za středníkem zrušil, a podle jeho odstavce 2 mu věc vrátil k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu