ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.491.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 491/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr.Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A/ Mgr.E. K., B/ J. K., C/ Ing. P. K., D/ E. S. a E/ H. K., všech zastoupených Ing.P. K., jako obecným zmocněncem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu K. v likvidaci, zastoupenému likvidátorem JUDr. P. P., právně zastoupenému advokátem, o 315.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 11 C 23/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20.7.2005, čj. 59 Co 240/2004-205, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.7.2005, čj. 59 Co 240/2004-205, jímž byl ohledně částky 90.000 Kč, celého příslušenství a nákladů řízení zrušen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17.2.2004, čj. 11 C 23/2001-168, Okresní soud v Kroměříži uložil žalovanému ve výroku ad I. zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 315.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení za dobu od 16.12.1999 do zaplacení, ve výroku ad II. zamítl návrh na zaplacení dalších úroků z prodlení a výrokem ad III. rozhodl o nákladech řízení. Nárok uplatněný žalobci posoudil jako nárok oprávněných osob na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen „inventář“) podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Zjistil, že účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání náhrady za inventář, který byl odňat jejich právním předchůdcům J. a B. K., a fakticky převzat právním předchůdcem žalovaného. Mezi účastníky nebyla sporná výše nároku. Dohoda, kterou se žalovaný zavázal poskytnout náhradu ve výši 450.000 Kč, byla splněna jen zčásti a zbývalo doplatit zažalovanou částku.
Na základě odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, a potvrdil jej ve výroku ad I. do výše 225.000Kč; ohledně částky 90.000 Kč a celého příslušenství, jakož i do výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho odůvodnění učinil soud prvního stupně dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající právní závěry.
Nepřisvědčil námitce žalovaného, že právní předchůdci žalobců nenabyli předmětný inventář do svého vlastnictví, z toho důvodu, že smlouva, kterou do jejich vlastnictví převedli manželé M. celý statek, nebyla dodatečně schválena ministerstvem zemědělství. Odvolací soud dovodil, že zákon č. 46/1948 Sb., který vyžadoval schválení převodů zemědělské půdy, se netýkal inventáře. Vlastníka pouze stíhala povinnost předat inventář, který sloužil obhospodařování nemovitostí na vykoupené půdě, a to až při převzetí vykoupené půdy. Do té doby nebyla vlastnická práva k němu omezena, a pokud manželé M. inventář výslovně prodali manželům K. před tímto dnem, šlo o platný převod vlastnictví. Žalobci jsou proto oprávněnými osobami k náhradě tohoto inventáře.
Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný je osobou povinnou k náhradě inventáře, který reálně převzal jeho právní předchůdce, a je proto ve věci pasivně legitimován. Nárok žalobců proto shledal důvodným, neměl jej však za prokázaný ve výši 90.000 Kč, ohledně nichž rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to proto, že nebylo bezpochybně zjištěno, zda na tuto částku nebylo se strany žalovaného plněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům. Jako důvod dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z čehož lze dovodit, že uplatňuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Jako hlavní důvod dovolání uvádí chybnou právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, tedy v podstatně nesprávné právní posouzení věci soudem podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Poukazuje též na procesní postup odvolacího soudu, který nevzal v úvahu jeho sdělení že trvá na nařízení jednání. To bylo sice podáno po lhůtě stanovené soudem pro toto vyjádření, avšak došlo soudu přede dnem vydání napadeného rozsudku.
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatel v tom, že soud nevzal v úvahu,že celý statek byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 25.11.1949 předán do držby přídělci, Č. s. s. n.p. statek K., a to zápisem z 7.2.1950, a když se přídělu státní statek zřekl, přešlo jeho vlastnictví na N. p. f. Teprve následně v dubnu 1950 byl statek přidělen do správy a užívání JZD B. (právního předchůdce žalovaného). Po několik měsíců byl tedy tento majetek ve vlastnictví státu a dokonce ve správě dvou institucí. JZD B. dostalo tento majetek od státu. Oba soudy dle názoru dovolatele ignorují ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě, podle kterého je povinou osobou k poskytnutí náhrady ta právnická osoba, která inventář převzala od původního vlastníka. Dovolatel připomíná, že tento názor uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel dále připomíná, že již v odvolání poukázal na nedostatek své pasivní legitimace. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný uzavřel s žalobci dohodu o poskytnutí náhrady za inventář - stalo se tak v domnění, že restituční nárok existuje a žalovaný je povinnou osobou. Protože restituční nárok neexistuje (převod inventáře na právní předchůdce žalobců byl neplatný, protože chyběl souhlas ministerstva), a žalovaný ani nebyl povinnou osobou k poskytnutí náhrady, neexistuje vůči žalovanému restituční právní titul, z něhož by vyplývala jeho povinnost k plnění. Uvedenou dohodu o restituční náhradě proto považuje jen za „součást právního mechanizmu k uspokojení restitučního nároku, který musí existovat, ale není sama o sobě právním titulem, který by jinak neexistující nárok vůči určitému subjektu založil“.
Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání vyjádření, v němž uvádějí, že dokladem o vlastnictví inventáře manžely K. je mj. dopis J. M. z 20.2.1949, který je založen ve spisu.Veškerý inventář převzalo JZD v B. fyzicky dne 18.4.1950, ani ČSSS ani N. p. f. nikdy inventář fyzicky od manželů K. nepřevzali a veškerého majetku se zřekli ještě před jeho převzetím. Povinnou osobou je proto žalovaný. Žalobci se ztotožňují s rozhodnutím obou soudů, že „rozhodující pro plnění podle restitučního zákona je fyzické převzetí majetku a ne jeho papírové převedení na nějaký subjekt“. Navrhují, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř., protože napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci. V prvé řadě bylo třeba odmítnout dovolání, pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně. I když tímto výrokem nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nešlo o pravomocné rozhodnutí ve věci samé a dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud proto zvažoval přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm.c),tj. zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 odst. 3 o.s.ř.). Za takovou otázku považuje v prvé řadě právní závěr soudu, že právní předchůdci žalobců nabyli vlastnictví k inventáři statku, jehož převod nebyl dodatečně schválen, jak vyžadoval tehdejší zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a dále pak otázku pasivní věcné legitimace v případě, že zemědělský majetek přešel na stát, který však jej převzal jen formálně a nehospodařil na něm, a fakticky jej převzal další subjekt. Dovolání proto posoudil jako přípustné podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal v rozsahu důvodů, uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud shledává správným názor odvolacího soudu, že zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, který sledoval omezení rozsahu půdního vlastnictví formou výkupu půdy nad výměru 50 hektarů, se týkal pouze zemědělské půdy, nikoli inventáře. Je logické, že inventář musel vlastníkovi zůstat pro obhospodařování ponechané půdy. Ustanovení §13, kterým byly převody půdy před očekávaným výkupem pod sankcí neplatnosti omezeny souhlasem ministerstva zemědělství, se týkalo výslovně jen půdy, nikoli inventáře a z ničeho nelze dovodit, že by převod inventáře (k němuž zákonitě muselo docházet s ohledem na charakter zemědělské výroby, např. k prodeji zvířat), uskutečněný před výkupem půdy, byl neplatný. Teprve v souvislosti s předáním půdy po výkupu stíhala vlastníka inventáře povinnost převést na stát též část inventáře odpovídající rozsahu vykoupené a předané půdy. Tímto vlastníkem ovšem nebyl vždy původní vlastník vykoupené půdy, pokud inventář převedl do vlastnictví jiné osoby před výkupem půdy, nebo např. pokud inventář vlastnil nájemce půdy.
Další právní závěr soudu, jejž dovolací soud považuje za právně významný, je výklad ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě z hlediska určení osoby povinné k poskytnutí náhrady za odňatý inventář. Podle tohoto ustanovení má náhradu poskytnout právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce. Dovolací soud neshledává odůvodněným výklad dovolatele, že převzetí inventáře muselo být právní formou uskutečněno od osoby, jíž byl inventář odňat - na takový výklad nelze ze znění zákonného ustanovení usuzovat. Rozhodující je, kdo inventář skutečně převzal, jak správně dovodil soud prvního stupně a následně odvolací soud. Skutková zjištění, že státní statky, ani pozemkový fond, s inventářem nehospodařily, není předmětem přezkumu v dovolacím řízení, jestliže je dovolání přípustné jen k posouzení právních závěrů soudu ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud ostatně shledává závěr odvolacího soudu v souladu i se zjištěním vyplývajícím ze zápisu ze dne 18.4.1950, jehož předmětem bylo převzetí dvora v B. od Československých státních statků a předání do správy a užívání Jednotného zemědělského družstva v B. Podle něj družstvo v B. převzalo spolu s nemovitostmi inventář v rozsahu, v jakém jej převzal 1.4.1950 státní statek. To odpovídá i článku V. tohoto zápisu, podle nějž dosavadní uživatel dvora pan K. přidělené budovy ke dni zápisu dosud nevyklidil, takže k tomuto dni ještě inventář byl v jeho držení, a podle článku I. zápisu s ním měla být vyúčtována část zásob z inventáře, v niž bude shledán rozdíl oproti původnímu seznamu. Současně bylo konstatováno, že družstvo má částku, odpovídající ceně inventáře, zaslat na depozitní účet ve prospěch původního vlastníka pana K. Je tedy třeba vycházet ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného, Jednotné zemědělské družstvo B., reálně převzal inventář původního vlastníka, a ve sporu podle §20 odst. 2 zákona o půdě je tedy pasivně legitimován.
Dovolací soud proto shledal právní závěry odvolacího soudu, proti nimž směřují hmotněprávní námitky dovolatele, správnými. Námitku dovolatele, že odvolací soud při rozhodování o odvolání nenařídil jednání, ač žalovaný po uplynutí lhůty k vyjádření, stanovené soudem, vyjádření podal a na nařízení jednání trval, posoudil dovolací soud tak, že postup odvolacího soudu se jeví poněkud formálním, nešlo však o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm.c) o.s.ř.), ani nešlo o upření práva účastníkovi chránit v řízení svá práva. Žalovaný totiž ani v dovolání neuváděl skutečnosti, které by odvolacímu soudu nebyly známy z dřívějšího řízení, a ve svém rozhodnutí se s nimi vyrovnal v souladu se zákonem.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání proti pravomocnému výroku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 225.000 Kč, bylo podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly; dovolací soud proto neuložil náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu