Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2006, sp. zn. 28 Cdo 535/2006 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.535.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.535.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 535/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. s. S., s.p., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 42/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.10.2005, čj. 20 Co 152/2003-61, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7.1.2005, čj. 11 C 42/2004-42, zamítl návrh žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře (dále jen „inventář“) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), s odůvodněním, že oprávněná osoba návrh na náhradu u povinné osoby v propadné lhůtě neuplatnila, takže zanikl. Nárok neuplatnil ani žalobce, jemuž byla údajná pohledávka převedena. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci vyčerpávající dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich správný skutkový stav. Odvolací soud uzavřel skutková zjištění tak, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by právní předchůdce žalobce uplatnil u povinné osoby, tj. žalovaného či jeho právního předchůdce, nárok na vydání inventáře. Nestalo se tak ani ve lhůtě do 31.3.1993, ale ani ve lhůtě do 26.9.2002, tj. do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by nárok byl uplatněn písemně či ústně u povinné osoby,tedy nebyl učiněn právní úkon, z něhož by bylo zřejmé, že je náhrada za inventář požadována, za jaký a v jaké výši. Žalobce sice tvrdil, že tyto náležitosti byly připsány na arch papíru, který předal povinné osobě, důkazy o tom však nenabídl a žalovaný přijetí takovéto listiny popřel. Ani slyšení svědkové nepotvrdili, že by právní předchůdce žalobce o náhradu požádal, byť v ústní formě. Pokud pak žalobce ve zcela jiném řízení sdělil soudu, že na vydání inventáře trvá, trval tedy na něčem, co neučinil a jeho jednání nelze považovat za výzvu k vydání inventáře. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž otázky zásadního právního významu spatřuje v tom, že - odvolací soud dovozuje, že lhůta k uplatnění nároku na náhradu za inventář skončila 31.3.1993 a právo nebylo vázáno na rozhodnutí pozemkového úřadu, - odvolací soud nepovažuje podání právnímu předchůdci žalobce Státnímu statku M. T. za výzvu k vydání náhrady za inventář, protože neobsahovala popis inventáře a výši náhrady. Dovolatel zastává názor, že postačovalo, že jeho právní předchůdce dal ve lhůtě šesti měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu jednoznačně najevo povinné osobě, že požaduje i náhradu za inventář. Takový skutkový závěr pak z provedených důkazů vyplývá. Žalobce uplatnil nárok na tiskopisu, který získal od povinné osoby, a na jehož základě byly uspokojovány i nároky na náhradu za inventář jiným oprávněným osobám. Povinná osoba sdělila písemně dopisem z 20.4.1995, že eviduje výzvu k vydání zemědělskému majetku, jímž je nepochybně i inventář. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil, že nesdílí názor, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ve věci samé pak poukazuje na to, že veškeré důkazy svědčí o tom, že právní předchůdce žalobce se u povinné osoby domáhal toliko vydání zemědělského majetku nemovitého dle §9 zákona o půdě, konkrétně zemědělské usedlosti čp. 28 s chlévem, kůlnou a stodolou. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.) a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval jen jednou. Dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), ani písm.b) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm.c) by přípustnost dovolání byla dána jen v případě, kdyby dovolací soud shledal, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud neučinil. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a potvrzující rozsudek soudu odvolacího jsou totiž založeny na skutkových zjištěních, že oprávněná osoba neučinila ve lhůta k tomu zákonem stanovené ve vztahu k osobě povinné právní úkon, kterým by ji vyzvala k náhradě inventáře, takže její právo zaniklo. Přezkum rozsudku odvolacího soudu v případě, že dovolatel uvádí skutečnosti, které lze označit jako neshodu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním, není možný, jestliže není dána přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř. Z hlediska skutkových zjištění se proto dovolací soud nemůže dovoláním zabývat. Ani otázky, které dovolatel učinil obsahem dovolání, nepovažuje dovolací soud za rozhodné pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z hlediska možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Odvolací soud sice vyjádřil svůj názor, že v tomto případě skončila pro oprávněnou osobu lhůta, do kdy měl vůči povinné osobě uplatnit nárok na náhradu inventáře, již 31.3.1993, svůj závěr však na tomto názoru nepostavil, protože podle jeho skutkových zjištění k takovému úkonu nedošlo ani v době do uplynutí šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Rovněž hodnocení odvolacího soudu, že informaci podanou soudu v jiném řízení nelze považovat za právní úkon uplatnění nároku, jak má na mysli zákon o půdě, není v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. je zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek řízení měl nárok na jejich náhradu ( §243b odst. 5, §243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. srpna 2006 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/31/2006
Spisová značka:28 Cdo 535/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.535.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§13 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 761/06
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13