ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.630.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 630/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. V. D., 2. H. D., 3. V. D. ml., a 4. I. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29.9.2005, sp.zn. 20 Co 196/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 19/2004 (žalobců V. D., H. D., V. D. ml. a I. P., zastoupených JUDr. P. Š., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR o 4,027.947 Kč), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 29.1.2004, se žalobci domáhali, aby žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim do 15 dní od právní moci rozsudku 4,027.947 Kč s 2% úrokem z prodlení od podání žaloby. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci V. D. a H. D. se stali podle kupní smlouvy z 22.8.1979 (registrované bývalým Státním notářstvím P. dne 24.8.1979) spoluvlastníky jedné třetiny domu čp. 768 v Ř.; spoluvlastnicí jedné třetiny této nemovitosti podle téže smlouvy se stala žalobkyně I. D., nyní P., a zbývající třetinu této nemovitosti nabyl podle téže smlouvy žalobce V. D. ml. Bylo také sjednáno osobní užívání pozemků parc. č. 806, 1200 a 1201/1 v kat. území Ř. Žalobci v žalobě uváděli, že v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 7 C 475/92, byla jim uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání domu čp. 768 v Ř. s pozemky parc. č. 2587, 2588 a 2589 v kat. území Ř. Žalobcům se nepodařilo dosáhnout obnovy tohoto řízení. Podle názoru žalobců „Česká republika svými zásahy způsobila stav, že jim bylo odňato vlastnické právo bez náhrady; proto požadují, aby jim Česká republika poskytla náhradu za toto vyvlastnění“. Žalobci uváděli, že při této požadované náhradě vycházejí z ceny nemovitostí 3 miliony Kč ke dni, kdy jim byla pravomocným soudním rozhodnutím nemovitost odňata, a z nákladů ve výši 1.027.947 Kč, které vynaložili na zhodnocení nemovitosti.
Žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR k žalobě žalobců uváděla, že je nejasná, neurčitá a předčasná. Chápe tuto žalobu jako uplatnění nároku, vznášeného na základě ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., tedy jako nárok na vrácení kupní ceny, kterou žalobci vynaložili na získání nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví. Podle názoru žalované v žádném případě tu nelze odvíjet výši nároku žalobců od ceny vydané nemovitosti ke dni, k němuž bylo žalobcům uloženo nemovitost vydat; nelze tu zohledňovat náklady za údržbu a zhodnocení nemovitosti. Žalobci tu uplatňují nárok podle §11 zákona č. 87/1991 Sb. žalobou u soudu, aniž by vyčkali možnosti Ministerstva financí ČR ve smyslu ustanovení zákona č. 115/1994 Sb. rozhodnout do jednoho roku o žádosti o vrácení kupní ceny ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14.2.2005, čj. 22 C 19/2004-28, bylo žalované České republice-Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit žalobcům 78.314,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobců na zaplacení další částky 3,949.630,80 Kč s 2% úrokem z částky 4.027.147 Kč od podání žaloby do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků provedeného dokazování se žalobcům podařilo prokázat, že v tomto případě došlo k prodeji žalobci uváděných nemovitostí kupní smlouvou, uzavřenou dne 20.8.1979 mezi Městským národním výborem v Ř., jako prodávajícím, a kupujícími V. D. ml. a I. D. a manžely V. D. a H. D. za kupní cenu 78.316,20 Kč; z těchto kupujících získali z převáděného domu čp. 768 v Ř. po jedné třetině V. D. ml. a I. D., jakož i manželé V. D. a H. D.. Současně došlo pro kupující ke zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 806 (o výměře 634 m2), parc. č. 1200 (o výměře 635 m2) a parc. č. 1201/1 (o výměře 748 m2) v katastrálním území Ř.
Dále bylo v řízení prokázáno, že v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 7 C 475/92, bylo žalobcům uloženo uzavřít dohodu o vydání uvedených nemovitostí v Ř. s O. N., jako s oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Tato nabyvatelka později uzavřela dne 5.8.1997 kupní smlouvu s J. D. ohledně týchž nemovitostí a ten je nyní zapsán jako vlastník nemovitostí na listu vlastnictví č. 1779 pro katastrální území Ř. Žalobci pak dne 20.5.1993 požádali Ministerstvo financí ČR o zaplacení náhrady za majetek, vydaný takto v restituci.
Soud prvního stupně uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že při posuzování této právní věci vycházel z ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož vydá-li věc oprávněné osobě jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci, přičemž tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky. Toto ustanovení tedy dopadá i na daný případ, kdy žalobci koupili dům čp. 768 v Ř. dne 20.8.1979 smlouvou, uzavřenou s bývalým Městským národním výborem v Ř. za kupní cenu 78.316,20 Kč, a k pozemkům parc. č. 806, 1200 a 1201/1 jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, takže na straně žalobců je dán nárok na vrácení kupní ceny, kterou při koupi domu a při zřízení osobního užívání pozemků vynaložili na získání uvedených nemovitostí.
Soud prvního stupně však nesdílel názor žalobců, že tu je na straně žalovaného státu dána odpovědnost za náhradu škody, která jim vznikla „vyvlastněním majetku“. Pokud žalobci poukazovali na znehodnocení jimi v žalobě uváděných nemovitostí, byl soud prvního stupně toho názoru, že na tento nárok se vztahuje ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jde však o nárok povinných osob proti oprávněné osobě podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Pokud žalobci uplatňovali nárok na přiznání úroků z prodlení, byl soud prvního stupně toho názoru, že „žalobci nepopřeli, ani nedoložili řádně svou žádost o vrácení kupní ceny vůči Ministerstvu financí ČR; proto měl soud prvního stupně za to, že se tu žalovaný stát neocitl s plněním vůči žalobcům v prodlení. Žádost žalobců byla doručena Ministerstvu financí ČR dne 20.5.2003, takže žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR tu měla ve smyslu ustanovení zákona č. 115/1994 Sb. roční lhůtu k vyřízení této žádosti, zatím co žalobci podali žalobu u soudu již 29.1.2004.
Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů vyhověl žalobě žalobců jen co do částky 78.316,20 Kč a jinak žalobu žalobců zamítl. Ohledně výroku o nákladech řízení poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobci nebyli v řízení se svým nárokem převážně úspěšní a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 29.9.2005, sp.zn. 20 Co 196/2005. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle názoru tohoto soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatečné skutkové podklady, z nichž dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům.
Odvolací soud uváděl svůj právní názor, že nároky upravené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze řešit jinak než způsobem v tomto zákoně stanoveným, a to ve smyslu zásady vzájemného vztahu zákona obecného a zákona zvláštního. Uváděný zákon výslovně upravuje nárok povinné osoby vůči státu v §11 tohoto zákona, a to nárok na vrácení kupní ceny věci. Nelze tedy zavázat někoho k plnění povinnosti, kterou mu uváděný speciální právní předpis neukládá.
Pokud žalobci namítali, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, zhodnotili, pak mohli vůči oprávněné osobě (nikoli vůči státu) uplatnit, aby jim nahradila rozdíl mezi původní cenou věci a cenou věci po jejím zhodnocení podle stavu ke dni podání výzvy k vydání nemovitostí; pokud tak neučinili, nemohou se nyní této náhrady domáhat vůči státu s odůvodněním, že jim lhůta k uplatnění nároku vůči oprávněné osobě marně uplynula. Stejně tak nelze se tu podle uvedené speciální právní úpravy, ale ani podle obecné právní úpravy, domáhat „náhrady za vyvlastněný majetek“, případně „kompenzace na zajištění bydlení“.
Shodně s názorem soudu prvního stupně pokládal odvolací soud za neopodstatněný žalobci uplatněný nárok na přiznání úroků z prodlení.
Odvolací soud byl toho názoru, že tu nebylo možné přisvědčit názoru žalobců, že soud prvního stupně postupoval při rozhodování o této právní věci v rozporu s mezinárodní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod nebo s dodatkovým protokolem k této Úmluvě.
Odvolací soud proto zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobců, potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26.10.2005 a dovolání proti tomuto rozsudku ze strany žalobců bylo podáno dne 7.12.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. dovolatelé vycházeli z právního názoru, že je jejích dovolání přípustné pro řešení zásadní právní otázky, kdy v daném případě „veřejný zájem na nápravě křivd se dostal do rozporu se zájmem jednotlivců, jimž bylo v souvislosti s tímto veřejným zájmem zasáhnuto do jejich práv“. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že v tomto řízení uplatňovali zcela opodstatněný nárok „na vyplacení částky, kterou za předmětnou nemovitost zaplatili státu a na další odškodnění, kterým by se uznala výše jimi investovaných nákladů do nemovitostí vložených“. Dovolatelé měli za to, že jim by takto bylo umožněno získat jako náhradu za svůj majetek částečně adekvátní náhradní bydlení“ s použitím žalobou vymáhané peněžní částky; vycházeli „z faktu, že ceny obdobných nemovitostí se v roce 1979 (kdy dům čp. 768 v Ř. koupili) pohybovaly kolem 100.000 Kč, zatím co dnešní cena obdobné nemovitosti neklesá pod 4 miliony Kč“. Dovolatelé jsou toho názoru, že soudy obou stupňů v daném případě při svém rozhodování si nesprávně vyložily ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nesprávně „odůvodňovaly svá rozhodnutí tak, jako by žalobci mohli požadovat náhradu za zhodnocení nemovitosti pouze po oprávněné osobě“, jíž byly nemovitosti vydány podle zákona č. 87/1991 Sb. Takto podle názoru dovolatelů zcela v rozporu s mezinárodní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jejího dodatkového protokolu (jimiž je Česká republika vázána) došlo k takovému postupu českých orgánů, při němž „byly schopny jen vrácení konkrétního majetku určité osobě, za tím co se prakticky nestaraly o to, aby souběžně s tím odškodnily za odnětí majetku jiné osoby, které nabyly svůj majetek v dobré víře a byly nuceny ho vydat“.
Přípustnost tohoto dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 22 C 19/2004 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil právní otázku, která by byla otázkou dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Žalobci ve svém žalobním návrhu uplatňovali vůči žalované České republice-Ministerstvu financí ČR vrácení kupní ceny za nemovitosti v katastrálním území Ř., okres P., které uvedly ve své žalobě, a dále uplatňovali vůči uvedené žalované „právo na vyplacení nákladů za zhodnocení nemovitosti, kterou užívali po dobu několika desetiletí a na jejíž zhodnocení vynakládali prostředky průběžně“; o tyto náklady vynaložené do nemovitosti přišly „zásahem do jejich vlastnictví, způsobených státem“, představujícím porušení jejich práva na ochranu vlastnictví.
Šlo tu o nemovitosti, které byly vydány podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osobě pravomocnými soudními rozhodnutími, vydanými v občanském soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 7 C 475/92. Náhrada za žalobci tvrzené zhodnocení nemovitosti, o něž v předchozím řízení šlo a o něž jde i v tomto řízení, nebyla vůči oprávněné soudem posuzována.
Ohledně nároků povinné osoby vůči státu je v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, obsažena právní úprava v §11 tohoto zákona. Podle uvedeného ustanovení vydá-li nemovitost oprávněné osobě jiná osoba než stát (jako tomu bylo v daném případě), vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci; tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky (jímž je nyní Ministerstvo financí ČR).
Na případy zhodnocení či znehodnocení nemovitosti, vydané oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., je v tomto zákoně pamatováno v ustanovení §7.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, potom trvá-li oprávněná osoba na vydání nemovitosti, nahradí povinné osobě rozdíl mezi původní cenou věci a cenou určenou ke dni podání písemné výzvy (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) oprávněnou osobou, přičemž obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
Na tuto právní úpravu bylo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, jmenovitě poukazováno, přičemž tu ovšem šlo o soudní řízení, jehož předmětem byl jen nárok žalobců vůči státu, nikoli vůči oprávněné osobě, jíž byly nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. V tomto řízení se soudy obou stupňů zabývaly otázkou, zda tu lze podle platné právní úpravy dovodit na straně žalované České republiky-Ministerstva financí ČR nějakým právním předpisem stanovenou povinnost k plnění toho druhu, jehož se žalobci domáhali vedle plnění odpovídajícímu výslovné právní úpravě stanovené v §11 zákona č. 87/1991 Sb., tj. vrácení kupní ceny, kterou povinná fyzická osoba zaplatila při koupi věci od státu. Dospěly tu soudy obou stupňů k závěru, že z platné právní úpravy, a to především ze speciální právní úpravy obsažené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, nelze žádnou takovou povinnost k plnění dovodit na straně žalované České republiky-Ministerstva financí ČR.
Žalobci na podporu svého nároku poukazovaly na mezinárodní Úmluvu ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení o ní pod č. 209/1992 Sb.) a měly za to, že nevyhovění jejich nárokům vůči státu – České republice by bylo v rozporu se zásadami této mezinárodní Úmluvy.
Dovolací soud měl však na zřeteli to, co k otázce záměru zákonodárce umožnit restitučními předpisy nápravu pouze některých majetkových křivd uvedl Ústavní soud, a to nepochybně i s přihlížením k předpisům ústavněprávním i k ustanovením mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána. Např. v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.12.2003, III. ÚS 107/04 (uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že v restitučních předpisech vydaných po roce 1989, je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, ale jen ve věcném rozsahu vymezeném restitučními zákony, když restituční zákonodárství po roce 1989 si nekladlo za cíl odstranit všechny majetkové křivdy, ke kterým mohlo v restitučním procesu docházet. Zákonodárce přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat nároky na zmírnění majetkových křivd pouze v rámci řízení o restitučních nárocích; ostatní tvrzené křivdy nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky.
Také ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že majetková křivda (ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.) stejně jako např. podle zákona č. 403/1990 Sb. je křivdou (příkořím, nespravedlností), ale nelze ji ztotožňovat s pojmem „škoda“ jako majetkovou újmou, vyjádřitelnou v penězích.
Ve vztahu mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou pamatuje právní úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb. pouze v ustanovení §9 odst. 2 zákona č. á7/1991 Sb. zmínkou na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobila oprávněné osobě porušením povinnosti podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ještě obecněji je v §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoveno, že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydáváním věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.
Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze tím spíše dovodit, že by tímto předpisem byly založeny nároky povinné osoby na náhradu škody vůči státu, jak také v daném případě správně konstatovaly soudy obou stupňů v řízení o žalobě žalobců; nebyl ostatně v tomto řízení ohledně žalovaného státu zjištěno, že by ve vztahu k žalobcům došlo vůbec k některému porušení jeho právní povinnosti vůči žalobcům.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by v daném případě řešil odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) anebo právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Nešlo tu také, jak již bylo shora uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované České republice v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu