ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.640.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 640/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 10. 2004, sp. zn. 25 Co 268/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 123/2002 (žalobce A. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému v řízení před soudy obou stupňů advokátem, a 2. Městské části P., o určení vlastnictví k nemovitostem) takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 21. 10. 2004, sp. zn. 25 Co 268/2004, a to ve výrocích označených I. a III.
II. V tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalobce Ing. A. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 2. 2004, čj. 6 C 123/2002-57.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 3. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 6 C 123/2002-57. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem (s podílem ½) pozemku parc. č. 2342/65 (o výměře 340 m2) a pozemku parc. č. 2342/72 (o výměře 363 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1716 pro katastrální území S., obec P., u Katastrálního úřadu P., jelikož i pozemku parc. č. 2342/9 (o výměře 843 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 1696 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. Byl také zamítnut žalobcův žalobní návrh o určení, že zůstavitelka A. V., která zemřela 4. 5. 1991, byla ke dni své smrti vlastnicí (s podílem ½) pozemku parc. č. 2342/65 (o výměře 340 m2), pozemku parc. č. 2342/72 (o výměře 363 m2) a pozemku parc. č. 2342/9 (o výměře 843 m2) v katastrálním území S., obec P.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla rovněž zamítnuta žaloba žalobce Ing. A. V. o určení, že je vlastníkem (s podílem ½) části pozemku parc. č. 2342/64 a části pozemku parc. č. 2342/66, zapsaných na listu vlastnictví č. 1716 pro katastrální území S. (ve vložce č. 31 pozemkové knihy pro katastrální území Ř.), jakož i části pozemku parc. č. 2342/71, části pozemku parc. č. 2472/73, částí pozemků par. č. 2342/32, parc. č. 2342/33, parc. č. 2342/56 a parc. č. 2342/57, zapsaných na listu vlastnictví č. 1716 pro katastrální území S., obec P. (v pozemkové knize ve vložce č. 31 pro katastrální území Ř.) u Katastrálního úřadu P. Stejně tak byl zamítnut žalobní návrh žalobce Ing. A. V. o určení, že tytéž pozemky zapsané na listu vlastnictví č. 1716 pro katastrální území S. (v pozemkové knize ve vložce č. 31 pro katastrální území Ř.) byly z jedné poloviny vlastnictvím zůstavitelky A. V., zemřelé 4. 5. 1991.
Také byl zamítnut žalobní návrh žalobce Ing. A. V. o určení, že je vlastníkem (s podílem ½) pozemku parc. č. 2342/8 zapsaného na listu vlastnictví č. 1696 pro katastrální území S. (v pozemkové knize ve vložce 31 pro katastrální území Ř.), jakož i žalobní návrh téhož žalobce o určení, že zůstavitelka A. V. (která zemřela 4. 5. 1991) byla ke dni smrti vlastnicí (z ½) téhož pozemku parc. č. 2342/8 v katastrálním území S.
Ohledně nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit na náklady řízení 10.225,- Kč žalovanému H. m. P.; ve vztahu žalobce a žalované Městské části P. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že sice na straně žalobce byl shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože naléhavost právního zájmu je tu třeba spatřovat v tom, že „bez navrhovaného určení žalobce nemůže uplatnit své potencionální dědické právo po své matce A. V. v rámci institutu dodatečného projednání dědictví“. Soud prvního stupně však poukazoval na to, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, přešly kupní smlouvou z 19. 12. 1985 ze žalobce Ing. A. V. a jeho matky A. V. za kupní cenu 12.262,40 Kč na Čs. stát – Výstavbu H. m. P., výstavbu sídlišť P., a také na to, že žalobce se neúspěšně domáhal vydání těchto pozemků podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ale Magistrát h. m. P. – Pozemkový úřad rozhodl svým rozhodnutím z 8. 4. 1999 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze z 18. 11. 1999, čj. 45 Ca 83/99-53), že Ing. A. V. vlastníkem těchto pozemků není. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce Ing. A. V., že by zmíněná kupní smlouva z 19. 12. 1985 byla neplatná pro nedostatek souhlasu jednotného zemědělského družstva, které bylo uživatelem pozemků, podle ustanovení §42 zákona č. 122/1975 Sb.; rovněž neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku, že kupní cena byla v uvedené kupní smlouvě sjednána v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem – č. 128/1984 Sb.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 2. 2004, čj. 6 C 123/2002-57, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 21. 10. 2004, sp. zn. 25 Co 268/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn ve všech zamítavých výrocích, označených I., II., IV., V. a VI. tak, že všem určovacím žalobním návrhům žalobce Ing. A. V. ohledně jeho vlastnictví (z ½) k pozemkům uvedeným v jeho žalobě a ohledně vlastnictví (z ½) jeho matky A. V. (v době její smrti dne 4. 5. 1991) k pozemkům rovněž uvedeným v žalobě žalobce, bylo vyhověno. Ve vztahu k žalované Městské části P. byly však zamítavé výroky (označené I., II., III., IV., V., VI. a VIII.) rozsudku soudu prvního stupně potvrzeny. Ohledně nákladů řízení před soudy obou stupňů ze strany žalovaného H. m. P. vůči žalobci bylo rozhodnuto o tom, že tento žalovaný uhradí žalobci na tyto náklady řízení 34.030,- Kč; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městkou částí P. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce bylo odvolacím soudem posouzeno jako důvodné.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem uváděným v jeho žalobě, ohledně nichž byly skutkové okolnosti správně zjištěny soudem prvního stupně; avšak ohledně důvodnosti určovacích žalobních návrhů žalobce dospěl odvolací soud k jinému právnímu závěru.
Podle názoru odvolacího soudu v daném případě převzal stát nemovitosti na základě existujícího právního úkonu – smlouvy z 19. 12. 1985, která je však neplatná. Tuto smlouvu posoudil odvolací soud jako absolutně neplatnou. Odvolací soud zdůrazňoval, že tu bylo k uvedené smlouvě zapotřebí souhlasu jednotného zemědělského družstva ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. a tato právní skutečnost tu musela být splněna, měly-li právní úkony účastníků uvedené smlouvy vést ke vzniku účinné smlouvy. Tento souhlas, jehož udělení patřilo do kompetence představenstva družstva, musel být dán písemně; souhlas tu byl hmotněprávním předpokladem platnosti smlouvy o koupi pozemků, užívaných družstvem, a nedostatek souhlasu způsoboval neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění platném do 31. 12. 1991), když takovýto právní úkon nebyl učiněn v předepsané formě. Uváděný souhlas musel být dán ze strany Jednotného zemědělského družstva Ch., které pozemky užívalo v době uzavření kupní smlouvy z 19. 12. 1985; soud prvního stupně měl však k dispozici pouze pozdější souhlas ze 6. 7. 1994 od Jednotného zemědělského družstva ČSSP Ch. (podepsaný hlavním agronomem družstva). Další okolnosti uváděné účastníky řízení (nezpůsobilost subjektu na straně kupujícího, rozpor kupní ceny s cenovou vyhláškou a tvrzeného vydržení na straně státu) neshledal odvolací soud opodstatněnými.
Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným H. m. P. bylo žalobě žalobce v plném rozsahu vyhověno.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městskou části P. byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé i ohledně úhrady nákladů řízení potvrzen.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení před soudy obou stupňů zastupoval žalované město, dne 7. 12. 2004 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 7. 2. 2005 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se H. m. P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že se jeho dovolání týká výroků rozsudku odvolacího soudu označených I. a III. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolatel měl rovněž za to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel byl toho názoru, že odvolací soud věc posoudil nesprávně zejména v tom smyslu, že měl za to, že tu nelze uvažovat o převzetí věci státem bez právního důvodu, když tu šlo o získání nemovitostí na základě kupní smlouvy, byť i neplatné.
Za nesprávný názor odvolacího soudu pokládá dovolatel i odůvodnění neplatnosti kupní smlouvy z 19. 12. 1985 nedostatkem písemné formy souhlasu družstva podle ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb.; tehdy totiž tímto zákonem nebyla předepsána forma takového souhlasu družstva, jak měl za to odvolací soud; vadný tu byl i jeho poukaz na tehdejší praxi státních notářství v řízeních o registraci smluv, když totiž v daném případě převodu do státního vlastnictví tu nebylo podle §134 občanského zákoníku zapotřebí registrace ze strany tehdejšího státního notářství.
Svůj závěr o chybějícím souhlasu družstva ke smlouvě z 19. 12. 1985 vyslovil odvolací soud bez toho, aniž by v odvolacím řízení zopakoval před vynesením měnícího rozhodnutí provedení důkazu o tomto souhlasu družstva ke smlouvě.
Podle názoru dovolatele neposoudil odvolací soud správně ani otázku vydržení vlastnického práva ze strany žalované obce, která nepochybně užívala sporné pozemky od 25. 5. 1991, a to v dobré víře, když vlastnické právo žalované tu vzniklo ze zákona č. 172/1991 Sb.), a to dnem 25. 5. 1991. Nelze tu také mít za to, že by v nabytí práva vydržením bránilo to, že tu došlo k uplatnění restitučního návrhu.
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve svém přípustném dovolání uplatňoval dovolatel zejména dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 10. 2004 (sp. zn. 25 Co 268/2004 Městského soudu v Praze), napadené dovoláním dovolatele, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud v tomto případě v odůvodnění svého rozsudku z 21. 10. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, uváděl především že „se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o splnění předpokladů daných v ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy naléhavosti podané žaloby“.
Při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu se v daném případě zabýval odvolací soud i právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným přepisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez právního důvodu v rozhodné době (podle restitučních předpisů), nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 177/2005 (v částce 166 Sbírky zákonů). V tomto stanovisku byly zaujaty především tyto závěry: Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Ústavní soud ČR dospěl také v nálezu uveřejněném pod č. 131/1994 Sbírky zákonů k právnímu závěru, že zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je „odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případě protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex nunc (srov. i stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).
Způsoby, jimiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu, zahrnují v sobě jak případy přechodu nemovitostí, tak i případy převodu nemovitostí (srov. §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.), jakož i případy, kdy nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (srov. §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) viz stanovisko č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 48 /126/).
Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je v převážné většině řešených případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu zákonné předpoklady, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (viz stanovisko č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 124 /258/).
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 10. 2004 (sp. zn. 25 Co 268/2004 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházel zejména při aplikaci a interpretaci ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu z téhož výsledného právního názoru, jaký byl vyjádřen pak v již citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, při posouzení právní věci, v níž je uplatňována žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž (ať již zcela nebo zčásti) byl uplatněn již i nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o němž také bylo pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k výslednému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, jehož interpretace ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (v souvislosti s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb.) bylo ve svých závěrech shodné zejména s právními závěry obsaženými především ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.). Dovolací soud, který naopak z citovaných závěrů Ústavního soudu ČR vychází, musel tedy přisvědčit důvodnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), že totiž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to jmenovitě ohledně aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
Nemohl proto dovolací soud posoudit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a bylo nutno přikročit k jeho zrušení podle téhož ustanovení občanského soudního řádu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to v rozsahu výroků měnících zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně co do právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným H. m. P. V tomto dalším průběhu řízení o odvolání žalobce Ing. A. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 2. 2004, čj. 6 C 123/2002-57, bude odvolací soud vycházet z právního názoru dovolacího soudu (viz §243d občanského soudního řádu) a znovu posoudí možnost a důvodnost určovacích žalobních návrhů žalobce v daném případě podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. (i s výsledky řízení podle ustanovení §9 odst. 4 tohoto zákona, které již proběhlo). Přitom bude mít na odvolací soud zejména na zřeteli již citované právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.).
V rozhodnutí odvolacího soudu v tomto dalším řízení bude třeba mít na zřeteli i náhradu nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu