ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.76.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 76/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ K. T., a 2/ M. T., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 263/92 a 4 C 81/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.3.2005, čj. 26 Co 46/2005-351, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 8.10.2004, čj. 4 C 81/2002-334, zčásti vyhověl návrhu žalobce na vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných tak, že toto vlastnické právo přechází v rozsahu ideálních tří čtvrtin domu č. 011, původně čp. 2, ke stavebním pozemkům č. 8 a č. 9 a veškerým na nich postaveným stavbám v katastrálním území K., a to podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároku podle tohoto ustanovení k třem čtvrtinám uvedených nemovitostí a žalovaní jsou osobami, které tento majetek nabyly v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to s vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen vyhl. č. 156/1975 Sb.).
Odvolací soud, jímž je Krajský soud v Praze, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shledal, že soud postupoval podle závěrů Nejvyššího soudu, jenž předchozí rozsudek v části, týkající se vlastnického práva žalovaných k třem čtvrtinám předmětných nemovitostí, zrušil. Soud prvního stupně doplnil řízení potřebnými skutkovými zjištěními v intencích rozsudku Nejvyššího soudu, a z nich dovodil správný právní závěr. Uzavřel, že při nabytí nemovitostí žalovanými bylo porušeno ustanovení §6 odst. 4 a §15 odst. 1 písm. a), písm. e) a písm. f) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Nebylo prokázáno, že by převáděný majetek byl majetkem přebytečným nebo neupotřebitelným, a zejména šlo o převod bývalé zemědělské usedlosti, jejíž obytná část sice splňovala charakter rodinného domku, nikoli však další budovy, které s ohledem na svůj rozsah a velikost nemohly být považovány za příslušenství rodinného domku, když plocha zastavěná těmito budovami, tj. chlévem, skladištěm, roubeným stavením a stodolou, činí 677m2. Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že vydání nemovitostí by nebránilo ani ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, protože nedošlo k stavebně technickým úpravám budov, které by měly za následek, že nemohou plnit svůj původní účel. Na tom nemění nic ani rozhodnutí Okresního národního výboru v B. z 15.12.1982, jímž byla povolena změna užívání na rekreační chalupu.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že rozsudek odvolacího soudu považují za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam a že namítají nesprávné právní posouzení věci tímto soudem. Uvádějí, že pokud soud konstatoval, že se nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti byly převáděny jako majetek přebytečný nebo neupotřebitelný, a že by o tom bylo vydáno příslušné rozhodnutí, pak bylo na žalobci, aby tyto skutečnosti prokázal. Zemědělská usedlost byla převáděna jako celek a hospodářské budovy k ní patřící mohly být převáděny bez omezení, jestliže mohly být využívány k uspokojení osobních potřeb. Soudy se také nezabývaly otázkou nabytí vlastnictví k pozemkům, jejichž vyšší výměra byla převáděna jen proto, že tvořily se zemědělskou usedlostí jeden funkční celek. Za nesprávné považují posouzení změny stavebně technického charakteru staveb, které se staly rekreační chalupou. Za významnou považují i skutečnost, že svým úsilím zachránili chátrající budovy, které by jinak byly zbořeny. Navrhli aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.) a je přípustné podle §237odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud prvního stupně totiž ve věci poprvé rozhodl rozsudkem z 20.6.1994, čj. 4 C 263/92-33, jímž žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozsudkem ze dne 8.10.2004, čj. 4 C 81/2002-334, rozhodl jinak; žalobě tentokrát částečně vyhověl, když vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných na žalobce k ideálním třem čtvrtinám předmětných nemovitostí, přičemž se řídil právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho předchozí rozsudek zrušil. Dovolací soud proto věcně přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, jenž byl napaden dovoláním uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku; přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že dovolací soud se již jednou danou věcí zabýval, a své právní závěry vyložil v rozsudku ze dne 5.3.2002, čj. 28 Cdo 2535/2000-205. Podle nich pak odvolací soud, i soud prvního stupně, postupovaly, řízení bylo v potřebném směru doplněno, a závěry z nich vyplývající jsou v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Argument, týkající se důkazního břemene o prokázání existence či neexistence rozhodnutí příslušného orgánu o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku ve vlastnictví státu, nepovažuje dovolací soud za rozhodující proto, že hlavním rozporem s vyhláškou č. 156/1975 Sb. je jiná okolnost, která sama o sobě postačuje k závěru, že k převodu budov došlo v rozporu s ní. Tou je zjištěný rozsah převáděného majetku, ať byl původně označován jako zemědělská usedlost, tvořená obytnou částí a hospodářskými budovami, nebo jako rodinný domek s příslušenstvím. Dovolací soud souhlasí s argumentem dovolatelů, že správnější označení převáděného majetku bylo označení jako zemědělská, případně bývalá zemědělská usedlost, která tvořila jeden funkční celek, protože převáděné hospodářské budovy nesporně nemohly s ohledem na svůj rozsah tvořit pouhé příslušenství k rodinnému domku, za nějž byla považována obytná část usedlosti. I za této situace ovšem zůstává v platnosti ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., podle něhož mohly být převáděny budovy ze státního majetku do vlastnictví občana jen tehdy, jestliže mohly sloužit osobní potřebě občana a stát se tak jeho osobním vlastnictvím. Dovolací soud ohledně tohoto závěru odkazuje na svůj rozsudek ze dne 15.3.2000, sp. zn. 24 Cdo 363/99. V něm se uvádí, že není rozhodující, jak byla označena smlouva o převodu předmětných nemovitostí, ale z hlediska vyhlášky o správně národního majetku je rozhodující, o jaký majetek šlo, a zda splňoval kriteria vyhláškou stanovená. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na rozsah a velikost hospodářských budov bývalé zemědělské usedlosti nebylo možno tyto budovy (dva chlévy, stodolu, sýpku, přípravnu krmiv a kolnu) považovat za příslušenství k obytnému stavení, které tvořilo mnohem menší část celého souboru budov, a že šlo ve skutečnosti o komplex budov rozsáhlejšího statku, které nemohly sloužit k osobní potřebě jako příslušenství k bydlení. Tatáž situace je řešena v projednávané věci, v níž hospodářská část bývalé zemědělské usedlosti byla tvořena komplexem budov, popsaných jako chlév, stodola, skladiště a roubené stavení, jež byly vybudovány na rozloze 677 m2. Dovolací soud nemá důvod se od této své judikatury odchýlit a závěr odvolacího soudu považuje za správný.
Rovněž námitky dovolatelů, týkající se stavebních pozemků zastavěných předmětnými stavbami, neshledal dovolací soud důvodnými. Poukazuje přitom na ustálenou judikaturu, opírající se o jeho rozsudek ze dne 27.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96. V něm vyslovil závěr, že byl-li shledán důvod pro přechod vlastnického práva ke stavbě podle §8 odst. 1 zákona o půdě, je třeba podle ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva i na pozemek touto stavbou zastavěný. V takovém případě proto soud zvlášť nezkoumá důvody pro přechod vlastnického práva vztahující se k zastavěnému pozemku - ten totiž sleduje právní osud stavby na něm vybudované.
Podmínkou pro vyslovení přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě je, že na nemovitost, k níž má být vlastnické právo převedeno, by se vztahovala povinnost vydání oprávněné osobě podle §6 odst. 1 zákona o půdě, pokud by byla ve vlastnictví právnické osoby nebo státu. Tato povinnost nenastává, pokud obytná budova, hospodářská budova nebo jiná stavba, patřící k původní zemědělské usedlosti, zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (§11odst. 4 zákona o půdě). Výkladem souvislosti se zemědělskou výrobou z hlediska tohoto ustanovení se dovolací soud již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že není rozhodující, zda došlo k zásadní přestavbě budov, jestliže i nadále mohou sloužit zemědělské výrobě, včetně ubytování osob činných v zemědělské výrobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98). Shodně rozhodoval i Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 18.9.1995, zn. II.ÚS 186/95). Tento výklad je používán právě v případě rekreačních chalup, které nesporně ubytování slouží. Dovolací soud proto neshledal relevantní ani námitku dovolatelů vztahující se k tvrzené zásadní stavebně technické přestavbě budov.
Dovolatelé rovněž poukazují na své úsilí, jež vynaložili na opravy budov; na tyto jejich nároky pamatuje ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož dosavadním vlastníkům musí být uhrazena nejen kupní cena, ale i poskytnuta náhrada nákladů na nemovitost účelně vynaložených.
Poněvadž tedy odvolací soud rozhodl ve věci správně, bylo dovoláni zamítnuto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízené je dán tím, že žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu