ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.813.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 813/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. B., a 2) J. Ch., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti vyloučení ze sdružení, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 12/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 13.10.2005, č.j. 15 Co 602/2005-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 18.3.2004 u Okresního soudu v Pelhřimově, domáhal se žalobce určení, že jeho vyloučení ze sdružení založeného dne 30.12.1992, které bylo provedeno notářským zápisem ze dne 30.12.1992 pod sp. zn. NZ 77/2003, N 78/2003, je neplatné.
Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.5.2005, č.j. 3 C 12/2004, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 30.12.1992 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o sdružení, na základě které se účastníci dohodli na společném podnikání v zemědělské výrobě, přičemž v bodě II. písm. ch) této smlouvy je obsaženo ujednání o tom, že z vážných důvodů lze účastníka ze sdružení vyloučit jednomyslným rozhodnutím ostatních členů sdružení. Vzal za prokázané, že v bodě II. písm. a) výše uvedené smlouvy je uvedeno, že každý z účastníků je povinen vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu způsobem stanoveným ve smlouvě a zdržet se jakékoliv činnosti, jež by mohla znemožnit nebo ztížit dosažení tohoto účelu. Dále zjistil, že dne 16.5.2003 byl sepsán notářský zápis pod sp. zn. NZ 77/2003, N 78/2003, na základě něhož byl žalobce žalovanými ze sdružení vyloučen, podle něhož žalobce delší dobu vyvíjí činnost, která ztěžuje dosažení účelu sdružení, nakládá s majetkem sdružení bez vědomí a souhlasu zbývajících členů sdružení a činí úkony týkající se společné činnosti taktéž bez vědomí ostatních členů sdružení. Věc posoudil podle ustanovení §829, 830, 838 odst. 2 o.z. s tím, že z vážných důvodů lze účastníka ze sdružení vyloučit, a to pouze jednomyslným usnesením ostatních účastníků sdružení, nestanoví-li smlouva jinak. Dovodil, že v dané věci ve smlouvě o sdružení ze dne 30.12.1992 nejsou uvedeny konkrétní důvody pro vyloučení člena ze sdružení. Zaujal názor, že formulace důvodů vyloučení je příliš obecná a neurčitá, neboť formulované důvody vyloučení nejsou dostatečně skutkově vymezeny a konkretizovány. Vyslovil, že v daném případě tedy nebylo možno posoudit, zda šlo o vážné důvody pro vyloučení žalobce ze sdružení podle ustanovení §838 odst. 2 o.z. Dospěl k závěru, že stejná právní jistota jako v případě náležitostí ukončení pracovního poměru výpovědí či okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele by tudíž měla být i pro člena sdružení, který má být ze sdružení vyloučen. Uzavřel, že právní úkon vyloučení žalobce ze sdružení nesplňuje náležitost určitosti projevu vůle ve smyslu ustanovení §37 o.z., neboť vůle zde není tímto projevem určitě vyjádřena. Vyslovil závěr, neurčitost projevu vůle tak způsobuje absolutní neplatnost uvedeného právního úkonu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.10.2005, č.j. 15 Co 602/2005-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z ustanovení §838 odst. 2 o.z. Podle odvolacího soudu výše uvedené důvody vyloučení žalobce ze sdružení nelze považovat za určité, neboť sami o sobě obsahují souhrn předem neohraničeného počtu případů jednání žalobce. Vyslovil, že formální nedostatky listiny o vyloučení nelze zhojit ani výkladem ve smyslu ustanovení 35 odst. 2 o.z. Uzavřel, že právní úkon ze dne 16.5.2003 neobsahuje vymezení jednotlivých případů jednání žalobce, takže v dané věci nejsou jasné vážné důvody, které vedly k jeho vyloučení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výše uvedený právní úkon proto trpí nedostatkem určitosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na názoru, že neuvedení konkrétních skutkově nezaměnitelných skutečností, představujících důvod vyloučení ze sdružení ve vlastním rozhodnutí o vyloučení, způsobuje neplatnost tohoto právního úkonu podle §37 o.z. a dále proto, že otázka obsahových a formálních náležitostí právního úkonu, kterým je provedeno vyloučení účastníka ze sdružení nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů napadené rozhodnutí vychází z nesprávné aplikace ustanovení §37 o.z., neboť směšuje požadavky na určitost právního úkonu s požadavky na jeho obsahové a formální náležitosti. Poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1907/99, popř. 521/99 s tím, že soudní praxe dovodila, že požadavek určitosti je splněn i tehdy, pokud je v textu výpovědi uvedeno porušení povinností pouze obecným způsobem, aniž by muselo být konkretizováno období, v němž nebylo nájemné placeno. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s odůvodněním, že pro posouzení, zda jde o vážné důvody, je třeba tyto důvody konkrétně označit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na posouzení otázky, zda právní úkon vyloučení žalobce ze sdružení splňuje v daném případě náležitost určitosti projevu vůle ve smyslu ustanovení §37 o.z.
K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení §37 o.z. se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil rozsudku ze dne 23.1.2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002 s odůvodněním, že určitost písemného projevu je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Dále též v rozsudku ze dne 12.2.2002, sp.zn. 33 Odo 507/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, r.2002, str. 39, zaujal dovolací soud názor, že jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 o.z. ale nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn. Rovněž v rozsudku ze dne 16.15.1999, sp. zn. 22 Cdo 61/99, dovolací soud vyslovil závěr, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §838 odst. 2 o.z. Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že důvody pro vyloučení žalobce ze sdružení, obsažené v listině sepsané formou notářského zápisu ze dne 16.5.2005, nejsou dostatečně skutkově vymezeny a konkretizovány. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, že tyto důvody nelze považovat za určité, právní úkon vyloučení žalobce ze sdružení tedy nesplňuje v dané věci náležitost určitosti projevu vůle podle ustanovení §37 o.z.
Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, popř. 26 Cdo 521/99, je v dané věci nepřípadný.
Dále je třeba dodat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu