ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.840.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 840/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně B. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Družstvu M., zastoupenému JUDr. V. B., o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 261/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.8.2003, č. j. 11 Cmo 58/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13.3.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu blíže popsanou v petitu žaloby o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobkyně, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je členkou žalovaného družstva s právem nájmu předmětného družstevního bytu a na základě zákona č. 42/1992 Sb. požádala o bezplatný převod bytu do svého vlastnictví, což žalovaný odmítl z důvodu, že žalobkyně byla vyloučena z družstva. Později žalobu změnila tak, že převedení předmětného bytu žádala za částku 180.340,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.10.2002, č.j. 28 Cm 261/2000-85, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zapsán dne 17.10.1994 do obchodního rejstříku a žalobkyně podala dne 1.6.1994 členskou přihlášku do žalovaného družstva a uhradila částky 11.000,- Kč a 36.100,- Kč. Vzal za prokázáno, že žalobkyně byla jedním ze zakládajících členů družstva a její členství v družstvu existuje a trvá i v současné době, když o neplatnosti vyloučení žalobkyně z družstva bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 46 Cm 195/97-19, který byl potvrzen odvolacím soudem. Dále vzal za prokázané, že žalovaný se stal vlastníkem obytného domu č.p. 1039, včetně stavebního pozemku, na základě kupní smlouvy uzavřené mezi Městskou částí P. jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím ze dne 27.3.1997. Dále zjistil, že výše uvedená kupní smlouva se týká prodeje obytného domu č.p. 1039 za sjednanou kupní cenu ve výši 1.218.516,- Kč a ve smlouvě bylo sjednáno předkupní právo Městské části P., přičemž její součástí jsou přílohy č. 1-3. Dále z přílohy č. 1 zjistil, že žalobkyně je oprávněnou nájemkyní bytu č. 4 v uvedené nemovitosti. Vzal též za prokázané, že dne 4.8.1997 se konala členská schůze družstva M., na níž bylo přijato rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobkyně proti vyloučení z družstva, dále tam byli přijati dva nebydlící členové družstva a byl přijat návrh předsedkyně družstva o rozdělení domu a stanovení cen jednotlivých bytů podle polohy a kvality, a bylo rozhodnuto, že podíly budou zaplaceny tak, že za byt č. 1 bude zaplaceno 100.000,- Kč, za byt č. 2 350.000,- Kč, za byt č. 3 86.000,- Kč, za byt č. 4 430.000,- Kč, za byt č. 5 91.000,- Kč a za byt č. 6 spolu s nebytovými prostorami v suterénu bude zaplaceno 161.516,- Kč, což dohromady činí 1.218.516,- Kč. Současně bylo rozhodnuto, že podíl ve výši 430.000,- Kč zaplatí dva nebydlící členové formou půjčky žalovanému do doby rozhodnutí soudu o členství žalobkyně. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaný učinil dne 2.11.1999 prohlášení vlastníka o vymezení jednotek podle §5 zákona č. 72/1994 Sb. a jeho součástí bylo i zpracované schéma umístění jednotek v tomto domě. Z dopisu žalovaného žalobkyni ze dne 22.12.1997 zjistil, že tímto dopisem byl učiněn žalovaným návrh na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, jako kupní cena byla určena částka 400.000,- Kč s tím, že postup vlastníka při převodu jednotky je upraven v §22 zákona č. 72/1994 Sb. a §602 - 606 o.z. Dovodil, že žalovaný jednal s žalobkyní jako s nečlenkou družstva, což vyplývá i z dopisu ze dne 22.12.1997, tedy v rozporu s článkem 6 bod 1 a 2 stanov družstva. Část zápisu, týkající se ceny za byt žalobkyně stanovené částkou 430.000,- Kč hodnotil soud prvního stupně jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 o.z., a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť tato cena představuje cca 1/3 ceny celého domu včetně pozemku a pokud není přímo v rozporu s §137 o.z., pak jej obchází. S ohledem na neplatnost ujednání členské schůze (pokud se týká ceny bytu č. 4 užívaného žalobkyní jako členkou družstva) není důvodná ani vznesená námitka promlčení žalovaným vůči uplatněnému požadavku žalobkyní. Text navrhované smlouvy shledal v souladu s ustanovením §6 zákona č. 72/1994 Sb., proto rozhodl o nahrazení projevu vůle mezi účastníky řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.8.2003, č. j. 11 Cmo 58/2003-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které zčásti zopakoval, a to z kupní smlouvy ze dne 27.3.1997 včetně příloh, stanov družstva M., ze zápisu z jednání členské schůze družstva ze dne 4.8.1997 a z dopisu žalovaného žalobkyni ze dne 22.12.1997. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalovaného a uzavřel za něj smlouvu o převodu předmětného bytu na žalobkyni za částku 180.340,- Kč, avšak nezdůvodnil, na základě čeho je žalovaný povinen tento byt na žalobkyni převést. Zaujal názor, že předmětný byt se nachází v domě, který byl do vlastnictví družstva získán na základě kupní smlouvy ze dne 27.3.1997 od H. m. P. – Městské části P., která se stala vlastnicí tohoto domu ve smyslu §3 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ve znění pozdějších předpisů. Vyslovil, že předmětný dům tedy nesplňuje podmínky ustanovení §24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, takže povinnost žalovaného převést předmětný byt na žalobkyni z ustanovení §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů nevyplývá. Dovodil, že žalovaný měl povinnost nabídnout převod předmětného bytu žalobkyni jako nájemkyni tohoto bytu a žalobkyně měla lhůtu 6 měsíců k přijetí nabídky. Pokud tak neučila, měla právo po dobu 1 roku na přednostní nabytí tohoto bytu za nabídnutou cenu (§606 o.z ) a v případě nesouhlasu s cenou se mohla domáhat vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze za podmínek ustanovení §242 obch. z. nebo vést řízení o určení platnosti či neplatnosti nabídky s odkazem na §9 a 43a o.z. a §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že nabídkovou povinnost žalovaný splnil dopisem ze dne 22.12.1997, v němž nabídl žalobkyni převod vlastnictví k předmětnému bytu za částku 400.000,- Kč a současně ji informoval o postupu podle §22 zákona o vlastnictví bytů a §602 – 606 o.z, avšak žalobkyně tuto nabídku nepřijala. Dospěl k závěru, že žalovaný nemá povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu bytové jednotky. Dodal, že nebylo proto třeba zabývat se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, neboť ani v době, kdy žalovaný nabídku žalobkyni učinil, jeho povinnost k převodu předmětného bytu nebyla dána.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §237 odst. 3, §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že odvolací soud nezjistil zcela skutkový stav věci, a to zejména z hlediska prokázání věcné legitimace žalovaného, dále zda nabídka učiněná žalovaným byla doručena žalobkyni a zda splňovala veškeré náležitosti. Dále poukazovala na skutečnost, že nabídka žalovaného na převod bytu do vlastnictví žalobkyně v roce 1997 za cenu 400.000,- Kč není v souladu s dobrými mravy a tato nabídková cena nebyla jakýmkoli způsobem prokázána. Podle dovolatelky předmětná nabídka nemá oporu v zákoně č. 72/1994 Sb., zákoně č. 526/1990 Sb. ani v §3 o.z. Vytýkala odvolacímu soudu pochybení při právním hodnocení, neboť jí zákon neumožňoval soudní cestou domáhat se neplatnosti usnesení členské schůze nebo vést řízení o určení platnosti či neplatnosti nabídky. Konstatovala, že převod bytu jí byl nabídnut za částku 400.000,- Kč v nejistém právním postavení a nebyla jí učiněna nabídka za stejných podmínek jako ostatním členům žalovaného. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje.
V daném případě odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, které v podstatné části převzal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejichž správnost a úplnost plyne dostatečně z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ostatně na tato zjištění dovolatelka v dovolání sama odkazuje. Podstatné pro následně zaujatý právní závěr odvolacího soudu je tak skutečnost, že žalovaný v této věci je představován družstvem, které nabylo předmětný dům (v němž se sporný byt nachází) na základě shora uvedené kupní smlouvy od Městská části P., přičemž na domu vázne předkupní právo této městské části. Odvolací soud z tohoto zjištění (po náležitém a přiléhavém výkladu mechanismu vzniku povinnosti stavebního družstva převést byt do vlastnictví fyzické osoby, a to ve dvou odlišných situacích plynoucích z ustanovení §24 a §23 zákona), akcentoval fakt, že ustanovení posledně citované ustanovení dopadá na případy domů s byty, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc družstev. V případech stavebních družstev, která se stala (jako v dané věci) vlastníkem bytového domu, který byl v majetku Městské části P., jako tzv. historický majetek, nastupuje aplikace §22 resp. §23 odst. 1 zákona, které formulačně nezakládá povinnost družstva k převodu. Žalovaného tak stíhala pouze povinnost plynoucí z ustanovení §22 odst. 1 zákona, tedy nabídnout převod vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba s důsledky plynoucími z tohoto ustanovení.
Odvolací soud poté zohlednil zjištění učiněná v této věci, podle nichž žalovaný nabídkovou povinnost splnil dne 22. 12. 1997 se současnou informací o postupu, který jí plyne z ustanovení §22 odst. 2 zákona a §606 o.z., žalobkyně však s nabízenou cenou nesouhlasila, v důsledku čehož nabídku nepřijala.
Z uvedeného skutkového stavu pak odvolací soud vyvodil závěr, podle něhož žalovaný neměl povinnost ze zákona bez dalšího k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětnému bytu vůči žalované vzhledem k způsobu, jímž se stal vlastníkem domu, ve kterém se předmětný byt nachází. Pokud jde o povinnosti plynoucí z ustanovení §22 odst. 1 zákona, tyto žalovaný splnil vůči žalované, tato však jeho nabídku nepřijala.
Z toho, co bylo shora uvedeno, tak plyne předně závěr, podle něhož odvolací soud vycházel ze správných a úplných skutkových zjištění, která byla právně významná pro další posouzení důvodnosti žaloby. Odvolací soud zaujal závěry, které odpovídají smyslu a účelu zákona, který jako zákon transformační povahy respektoval odlišnosti někdejšího mechanismu financování výstavby SBD, případně povahu bytů ve vlastnictví tzv. lidových družstvech. Tato distinkce je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně patrná. Rovněž tak závěry plynoucí z gramatického výkladu ustanovení §22, resp. 23 odst. 1 a 24 zákona odpovídají rozdílnému postavení bytových družstev (vzniknuvších převážně z někdejších SBD za finanční, úvěrové a jiné pomoci družstev) a bytových družstev, která nabyla majetek převodem od jiného subjektu (jako tomu bylo v dané věci). Tomu odpovídá správná aplikace nabízejícího se ustanovení §22 zákona, které zakládá pouze možnost (nikoliv povinnost stavebního družstva) jako vlastníka nemovitosti k převodu jednotek v nemovitosti se nacházejících. Aplikaci shora uvedeného ustanovení odpovídá důsledek respektující sice privilegované postavení stávajících nájemců bytů, a to v možnosti využít nabídky k odkoupení jednotky do svého vlastnictví, to vše za podmínek stanovených v citovaném ustanovení. Ochrana takovýchto v úvahu přicházejících subjektů je dostatečně zaručena právními instrumenty, na které odvolací soud přiléhavě odkázal. V dané věci tak schází základní předpoklad vyhovění žalobě na nahrazení projevu vůle. S dosud rekapitulovanými závěry odvolacího soudu se dovolací soud jako se správnými proto ztotožňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu věcně správné. Dovolání žalobkyně muselo být proto zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení 243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu