ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.847.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 847/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání S. l. l. B., státního podniku, zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 7. 5. 2004, sp. zn. 40 Co 486/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 125/92 (žalobců: 1. J. B., 2. V. V., zastoupených advokátkou, 3. J. S., 4. B. S., 5. J. Č., 6. M. S., zastoupených a 7. J. S., proti žalovaným S. l. l. B., státnímu podniku, zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 30. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku z 21. 2. 1996, č.j. 8 C 125/92-52. Tímto rozsudkem byl zamítnut žalobní návrh, aby S. l. l. B. bylo uloženo vydat budovu čp. 125 a pozemek parc. č. 114/3 (o výměře 272 m2) v katastrálním území Ch., zapsané na listu vlastnictví č. 343 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Š. Žalovaným S. l. l. B. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobců byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 18. 11. 1996, sp. zn. 40 Co 472/96, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na nutnost, aby soud prvního stupně vyzval účastníky řízení, aby jimi uváděné listinné důkazy byly soudu předloženy v originálu nebo v ověřené kopii, a také aby soud prvního stupně uvážil provedení znaleckého posudku k otázce, zda cena nemovitostí, uvedených v kupní smlouvě z 25. 3. 1969 (uzavřené mezi původní vlastnicí nemovitostí M. B. a Č. s. l. J.) byla stanovena podle cenových předpisů, platných v době uzavření této kupní smlouvy.
Okresní soud v Šumperku pak vynesl rozsudek z 25. 6. 1998, č.j. 8 C 125/92-126, jímž uložil žalovaným S. l. l. B. vydat do dvou měsíců od právní moci rozsudku žalobcům budovu čp. 125 a pozemek parc. č. 114/3 (o výměře 272 m2) v katastrálním území Ch., zapsané na listu vlastnictví č. 343 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Š. Žalovaným S. l. l. B. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku na náhradu nákladů řízení 2.483 Kč a 500 Kč na úhradu soudního poplatku do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům nebyla proti žalovaným lázním přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalovaných S. l. l. B. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením z 5. 6. 2002, sp. zn. 40 Co 820/98, zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku z 25. 6. 1998, č.j. 8 C 125/92-126, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal v odůvodnění svého zrušovacího usnesení soudu prvního stupně doplnit dokazování ohledně zjištění skutečností uváděných v tomto zrušovacím usnesení (tj. zejména objasnění podmínek vydání věci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), případně i ohledně dalších skutečností, k jejichž prokázání účastníci řízení označí důkazy, nebo důkazy, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Šumperku rozsudkem z 21. 1. 2003, č.j. 8 C 125/92-199. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců J. B., V. V., J. S., B. S., J. Č., M. S. a J. S. (jako právních nástupců původní žalobkyně M. S., zemřelé 28. 2. 2002) o vydání budovy čp. 125 a pozemku parc. č. 114/3 (o výměře 272 m2) v katastrálním území Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 343 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v Š. Žalovaným lázním nebyla přiznána vůči žalobcům náhrada nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení celkem částku 2.503 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců J. B. a V. V. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku z 21. 1. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze 7. 5. 2004, sp. zn. 40 Co 486/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným S. l. l. B., s.p., bylo uloženo vydat žalobcům budovu čp. 125 a pozemek parc. č. 114/3 (o výměře 272 m2) v katastrálním území Ch. ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Bylo také tímto měnícím rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaným lázním bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku na náhradu placených nákladů řízení 2.438 Kč a 500 Kč na úhradu soudního poplatku, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud argumentoval tím, že právním důvodem podané žaloby je tu restituční nárok žalobců, jako univerzálních právních nástupců zemřelé původní vlastnice nemovitostí – M. B., která tyto nemovitosti prodala Čs. s. l. J. kupní smlouvou z 25. 3. 1969 za kupní cenu 10.340,50 Kč, přičemž jako důvod vydání věcí byl uplatněn důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce pokládal odvolací soud za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když v této právní věci byla i řádně a včas uplatněna výzva k vydání věcí. Po smrti původní žalobkyně bylo v tomto soudním řízení pokračováno (za splnění podmínek uvedených v ustanovení §103 odst. 3 a §211 občanského soudního řádu) s právními nástupci zemřelé žalobkyně (neboť tu šlo o případ univerzální sukcese). Ohledně žalovaných lázní odvolací soud poukazoval na to, že účastníkem kupní smlouvy z 25. 3. 1969 (kterou se tu nemovitosti staly národním majetkem) byly Č. s. l. J., které k nemovitostem získaly právo hospodaření. Podle delimitačního protokolu z 8. 2. 1999 byly nemovitosti pak předány S. l. l. B., státnímu podniku.
Na základě výsledků provedeného dokazování v tomto řízení odvolací soud měl za prokázáno, že zmíněná kupní smlouva z 25. 3. 1999 byla prodávající M. B. uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. Ohledně stavu tísně při uzavírání této smlouvy odvolací soud vycházel už z toho, že „vědomí, že jednotlivec byl v celém období 1948-1989 fakticky i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu, oslabovalo“ a limine „jeho schopnost a odvahu vést spor se státem a jeho nástroji“. Pokud šlo o otázku uzavření uvedené smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, poukazoval odvolací soud na rozpor mezi kupní cenou skutečně zaplacenou (10.340,50 Kč) a cenou, která vlastnici věci podle tehdejších cenových předpisů měla náležet, ale nepovažoval tu vzhledem k uvedenému cenovému rozdílu za splněnou podmínku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., pokud šlo o „nápadně nevýhodné podmínky“.
Naproti tomu však odvolací soud spatřoval „nápadně nevýhodné podmínky“ na straně prodávající M. B. (podle kupní smlouvy z 25. 3. 1969) v tom, že prodávající smlouvou prodala nemovitosti z toho důvodu, „aby jí nevzali bydlení nad hlavou“, dále že kupní cenu neobdržela (neboť kupní cena byla použita na úhradu dluhu), třebaže měla být vyplacena přímo prodávající, a také tu došlo k znemožnění toho, aby prodávající vlastním provozováním mlýna a elektrárny mohla sama vydělat finanční prostředky. Ohledně těchto nevýhodných podmínek, trvajících u prodávající, měl odvolací soud zato, že tu šlo o nápadně nevýhodné podmínky, které „ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly prodávající M. B. v porovnání s předsmluvním stavem“.
Proto odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a žalobě žalobců vyhověl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 a §11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci vydal ještě dne 5. 1. 2005 opravné usnesení (sp. zn. 40 Co 486/2003), jímž upřesnil, v jakém rozsahu (v jakých podílech) mají být budova čp. 125 a stavební parcela č. 114/3 v katastrálním území Ch. vydány žalobcům, a to J. B. z 1/3, V. V. z 1/3, J. S. z 1/15, B. S. z 1/15, J. Č. z 1/15, M. S. z 1/15 a J. S. z 1/15.
Rozsudek odvolacího soudu ze 7. 5. 2004 (sp. zn. 40 Co 486/2003 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) byl doručen advokátu, který žalované lázně v řízení zastupoval, dne 23. 8. 2004 a dovolání ze strany tohoto žalovaného státního podniku bylo podáno u Okresního soudu v Šumperku dne 20. 10. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod bylo uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že skutkové zjištění, co se týká naplnění zákonného znaku „tísně“, nemá podle obsahu spisu o podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud nesprávně zhodnotil zcela nekonkrétní tvrzení žalobců, že původní vlastnice nemovitostí měla v době uzavírání kupní smlouvy z 25. 3. 1969 obavu o svůj majetek, a to nejen o dům čp. 125 v Ch., ale i o dům čp. 64 v Ch., ve kterém bydlila se svou rodinou, a to údajně proto, že Jednotné zemědělské družstvo B. měl zájem o koupi či vyvlastnění domu čp. 125 za účelem vytvoření rekreačního střediska. Nebylo tu však prokázáno, že by byly učiněny ze strany kteréhokoli státního orgánu či některé tehdejší socialistické organizace učiněny konkrétní kroky směřující k vyvlastnění domu čp. 125 v Ch., za účelem vytvoření rekreačního střediska, a tedy k vyvlastnění uvedeného domu. Žádný doložitelný stav tísně tu nebyl prokázán; dovolatel měl za to, že jestliže M. B. odolala určitým formám nátlaku v padesátých letech, nejeví se jako možné, že by v období 1965-1968 (jež bylo již odlišným obdobím), prodala svůj majetek jen na základě neurčitých obav o něj.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že na případy prodeje nemovitostí smlouvou z 25. 3. 1969 se nevztahovalo vládní nařízení č. 36/1955 Sb., neboť jeho smyslem bylo odložit placení a úrokování těch peněžitých závazků, které měly být hrazeny z výnosů majetku vneseného do jednotného zemědělského družstva, neboť tento výnos realizovalo JZD Ch., nikoli vlastník zemědělského majetku. Odvolací soud ostatně konstatoval, že v daném případě z výnosu majetku, vneseného do JZD Ch., byla půjčka M. B. splacena. Tzv. moratorium podle vládního nařízení č. 36/1955 Sb. se nemohlo vztahovat na případy, kdy došlo k prodeji majetku zastaveného k zajištění pohledávky Stání spořitelny, neboť výnos prodeje nemovitosti – kupní cenu nerealizoval uživatel (jednotné zemědělské družstvo), nýbrž vlastník zastavené nemovitosti. Jestliže tedy výnos z vneseného zemědělského majetku byl podle §11 vládního nařízení č. 336/1955 Sb. placen družstvem přímo věřiteli; muselo být stejně postupováno i v případě prodeje tohoto majetku jeho vlastníkem. Podmínka zástavního věřitele – Státní spořitelny, za niž udělil souhlas s prodejem zastavené nemovitosti, tedy že dosažená kupní cena musí být použita na úhradu dluhu zajištěného zástavním právem, byl zcela legální a nikterak neodporovala vládnímu nařízení č. 36/1995 Sb.
Žalobci, ve svém vyjádření k dovolání žalovaného navrhovali, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Poukazovali na to, že k urychlenému prodeji domu čp. 125 v Ch. bylo přikročeno proto, aby nemohly být proti M. B. učiněny kroky, aby byla zbavena vlastnictví domu, a aby tak nedošlo k okamžitému vystěhování M. B. a J. B. ml. z tohoto domu. Byl tu záměr provést dražební řízení a z výsledku dražby měl byt splacen dluh váznoucí na majetku. Jako příklad tlaku na celou rodinu M. B. před prodejem nemovitostí smlouvou z 25. 3. 1969 žalobci uváděli už sám postup při „zbavení práv majetku J. B. st. v rámci tzv. socializace“, kdy byl zabrán mlýn v provozu, rozestavěný obytný dům, zemědělské stavby (stodoly a chlévy, dvůr, vodní elektrárna, vodní stroj pohánějící mlýn s generátorem, rozvodna a celé vodní dílo). Následoval vynucený vstup do jednotného zemědělského družstva. Došlo pak i k tomu, že při stavební úpravě mísírny krmiv (předělané z mlýna) se stavbaři probourali do dvou místností bytu (obývaného M. B. a J. B. ml.), do nichž byl navezen šrot a krmná pšenice i pytle s močovinou; nebyl brán ohled ani na vážný zdravotní stav M. B. K prodeji nemovitostí smlouvou z 25. 3. 1969 došlo tedy ze strany prodávající ve stavu tísně. Podle názoru žalobců je rovněž správný právní názor odvolacího soudu o nápadně nevýhodných podmínkách včetně správného poukazu na dopad vládního nařízení č. 36/1995 Sb. (kterým se odkládalo placení a úrokování některých peněžních závazků členů jednotných zemědělských družstev) na daný případ.
Dovolání dovolatele (státního podniku S. l. l. B.) bylo v daném případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (28. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
K výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní, hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Také k výkladu ustanovení občanského soudního řádu o důvodech dovolání (srov. nyní §241a občanského soudního řádu) bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek:
Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významná.
K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/48, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zdůrazněno: Třeba mít na zřeteli neustále samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat: to znamená, že způsob interpretace by tu měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (i z nálezu Ústavního soudu ČR) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že ani odvolací soud nevycházel při posuzování této právní věci z jiných právních předpisů, ani z odlišných právních závěrů, při aplikaci a výkladu těchto právních předpisů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, bylo nesprávné (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu) pro vadné posouzení právní věci podle nesprávného právního předpisu nebo pro nesprávný výklad použitých právních předpisů. Podle názoru dovolacího soudu nelze mít ani za to, že by odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, a to tak, že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo, že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Výtky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze zásadně pokládat za dovolací důvod, který by byl zakotven v právní úpravě dovolacích důvodů, obsažené v občanském soudním řádu; nešlo tu pak ani o výjimečný případ extrémně nesprávného hodnocení provedených důkazů, jak se tento názor podával z kritického posuzování odvolacím soudem provedeného hodnocení důkazů, obsaženého v dovolání dovolatele.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele důvodným a zamítl je podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobců učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu