ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.915.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 915/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyň a) J. C., a b) Z. M., zastoupených advokátem, za účasti účastníků 1/ S. m. M. B., zastoupeného obecnou zmocněnkyní, a 2/ P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 18 C 82/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.9.2005, čj. 33 Co 10/2005-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2005, čj. 33 Co 10/2005-132, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. srpna 2004, čj. 18 C 82/2004-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně původně uplatnily u pozemkového úřadu nárok na vydání pozemku č. 383 v M. B., a to podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Odůvodnily jej tím, že předmětná nemovitost přešla na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu M. B., jež nabylo právní moci dne 9.2.2004, byl jejich návrh zamítnut s odůvodněním, že nebylo zjištěno, že by k uzavření kupní smlouvy došlo se strany prodávajících v tísni.
Žalobou, podanou u soudu 5.4.2004, žalobkyně napadly správnost uvedeného rozhodnutí při hodnocení stavu tísně, a navrhly, aby soud „přijal návrh žalobkyň na uzavření dohody o vydání nemovitostí, podle níž by účastníci vydali předmětný pozemek žalobkyním, každé jednou polovinou“.
Při jednání konaném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 23.7.2004 soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí seznámil přítomné účastníky se svým právním názorem, jak má správně znít petit žaloby podané podle části páté o.s.ř., přičemž dodal, že přesná formulace petitu není v restitučních věcech vyžadována, neboť z obsahu žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhají právě určení vlastnického práva. V další řízení se soud zaměřil na věcné důvody, pro něž pozemkový úřad návrh žalobkyň zamítl, tj. na zjišťování stavu tísně při převodu nemovitostí. Žalobkyně při závěrečném jednání soudu vyjádřily, že rozhodnutím správního orgánu se cítí dotčeny ve svých právech, přičemž znění žalobního petitu neupravily.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6.8.2004, čj. 18 C 82/2004-71, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že sice provedl důkazy navržené žalobkyněmi, směřující k prokázání stavu tísně při uzavření kupní smlouvy, ale učinil tak v rámci benevolence k právním nedostatkům s ohledem na to, že jde o restituční spor. Žalobu považoval za projednatelnou, protože je z ní zřejmé, že se žalobkyně domáhají určení vlastnického práva. Dovodil, že podstatou řízení podle části V. o.s.ř. je však znovu projednání nároku, o němž rozhodoval správní orgán, nikoli nároku na plnění, a soud nemůže překročit ústavní zásadu rovnosti účastníků tím, že by mimo rámec judikované benevolence v restitučních sporech toleroval formální nedostatek při uplatnění nároku. Žalobu proto zamítl aniž se zabýval věcnou stránkou návrhu.
Krajský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání žalobkyň v jednání, konaném na základě souhlasu účastníků v jejich nepřítomnosti, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Správným shledal právní závěr soudu prvního stupně, že v řízení podle části páté o.s.ř. ve znění platném od 1.1.2003, se mohou žalobkyně domáhat rozhodnutí soudu žalobou, podanou v souladu s §246 o.s.ř. Změny, resp. nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu proto nelze dosáhnout jinak než určením, že oprávněná osoba je vlastníkem předmětných nemovitostí, protože pozemkový úřad rovněž rozhoduje o tomto vztahu, nikoli o vydání nemovitostí povinnou osobou. Rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem dotčeno. Jiný způsob rozhodnutí nepřichází v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadené rozhodnutí řeší dle jejich názoru právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a je soudy rozhodována rozdílně. Za otázku zásadního významu považují, zda změny nebo nahrazení negativního rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle části páté o.s.ř. ve znění platném od 1.1.2003, lze dosáhnout žalobou, jíž je navrhováno, aby soud rozhodl o přijetí návrhu žalobkyň na uzavření dohody o vydání nemovitostí, tedy rozsudkem ukládajícím prohlášení vůle. Kladné rozhodnutí této otázky je v souladu s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 15.2.2005, sp.zn. 25 Co 441/2004, který v obdobné věci rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobcům ideální podíly předmětného pozemku. Dovolatelky jsou toho názoru, že je podle zákona o půdě možné násilím vynucovat uzavření dohody o vydání nemovitostí žalobou na plnění, bylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu negativní. Jestliže je povinná osoba zatížena tzv. smluvním přímusem, pak tato povinnost trvá i po uplynutí lhůty k plnění. Rozsudek o určení vlastnického práva je rozhodnutím deklaratorním, a předpokládá existenci vlastnického práva v době rozhodování soudu, zatím co restituční nárok je nárokem na obnovení vlastnického práva rozhodnutím konstitutivním. Soud přitom není vázán výrokem rozhodnutí pozemkového úřadu. Při rozhodování o věci samé se rozumí rozhodování o občanskoprávních vztazích, i když pozemkový úřad má pravomoc rozhodnout právě o vlastnických vztazích. Na podporu své argumentace dovolatelky poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.6.2004, sp.zn. Konf 123/2003, podle kterého v případě, že pozemkový úřad rozhodl, že určitá osoba není vlastníkem nemovitostí, na které uplatnila podle zákona o půdě nárok, může se tato osoba domáhat vydání nemovitostí žalobou podanou podle páté části o.s.ř. proti osobě povinné. Dovolatelky navrhly aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud poté, co konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, a uplatňuje se v něm možný dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, se zabýval jeho přípustností. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a v úvahu přichází proto přípustnost dovolání jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.). Takový závěr dovolací soud učinil, protože problematika znění žalobního návrhu na vydání věci v řízení podle §244 a násl o.s.ř. při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí pozemkového úřadu dosud v jeho rozhodování nepřicházela, a navíc existují rozhodnutí vyšších soudů, které po formální stránce vycházejí z možnosti odlišných rozhodnutí soudu u žalob směřujících proti rozhodnutí pozemkových úřadů. Dovolání proto posoudil v rámci dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.) z věcného hlediska.
Argumenty dovolatelek, které se týkají charakteru rozhodování soudu v řízení podle páté části o.s.ř. v době před 1.1.2003, se dovolací soud nezabýval, protože v dané věci jde nesporně o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem ve znění po 1.1.2003. Rozdíl v tomto rozhodování oproti rozhodování soudů v době před 1.1.2003, byl dostatečně osvětlen odvolacím soudem a ostatně i dovolatelky nemají v této věci odlišný právní názor. Nadále je proto třeba zabývat se příslušnými ustanoveními o.s.ř. ve znění platném od 1.1.2003, jak jsou obsaženy v jeho ustanoveních §244, §246 a §250j.
Dovolatelkám je třeba dát zapravdu v tom, že základní nárok oprávněných osob podle druhé části zákona o půdě je nárok na vydání věci, vyjádřený v jeho §6 odst. 1. Na rozdíl od jiných restitučních předpisů však tento zákon svěřuje pravomoc k rozhodování o nárocích oprávněných osob správnímu orgánu – pozemkovému úřadu. U něj se podle §9 zákona o půdě nárok uplatňuje a tento orgán také rozhoduje – buď schválením dohody o vydání nemovitostí, pokud k dohodě došlo, nebo – pokud k dohodě nedošlo – k přímému rozhodnutí o vlastnictví. V tom, jak má znít po formální stránce rozhodnutí pozemkového úřadu, se praxe po počátečních pochybnostech již dostatečně ustálila tak, že pozemkový úřad rozhoduje o tom, že oprávněné osoby jsou či nejsou (rozumí se od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu) vlastníky nemovitostí, k nimž uplatnily právo na vydání. Je nesporné, že rozhodnutí pozemkového úřadu je konstitutivním rozhodnutím, kterým se zakládá nové vlastnické právo, ostatně většinou jiným osobám, než původním vlastníkům, a nejde tedy o rozhodování deklaratorní, o určení stávajícího vlastnického práva.
Účastníci řízení před pozemkovým úřadem mají právo podat žalobu podle §244 a §246 o.s.ř., kterou se domáhají jiného rozhodnutí, než jak rozhodl pozemkový úřad. Podle §250j o.s.ř. soud v případě, že dospěje k závěru, že správní orgán měl rozhodnout jinak, rozhodne ve věci samé rozsudkem, který nahrazuje rozhodnutí správního orgánu. Jestliže tedy zákon o půdě svěřuje pozemkovému úřadu rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby, nemůže soud v řízení, které má nahradit rozhodnutí správního orgánu, včetně pozemkového úřadu, rozhodnout o něčem, co není v kompetenci tohoto orgánu. Dovolací soud proto považuje právní závěr odvolacího soudu v této otázce za správný a v podrobnostech na jeho výklad odkazuje.
Jinou však je otázka, do jaké míry má soud po formální stránce posuzovat žalobní petit v řízení podle páté části o.s.ř. v restitučních věcech, pokud z žaloby jasně vyplývá, že se účastník domáhá nahrazení pro něj negativního rozhodnutí pozemkového úřadu rozhodnutím soudu, kterým má být o jeho nároku pozitivně, kladně rozhodnuto. Právě proto, že jde o restituční věc, je třeba ze strany soudu postupovat tak, aby byly maximálně omezeny formální požadavky a soud rozhodl věcně. Dovolací soud v tomto řízení výslovně neřeší otázku, zda soud mohl rozhodnout o vlastnickém právu, o němž rozhodoval pozemkový úřad, pokud sám deklaroval, že z obsahu žaloby je patrné, že žalobkyně usilují o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu (a následně o to, aby získaly vlastnické právo k předmětnému pozemku), za situace, kdy žalobní petit tomuto návrhu formálně neodpovídal; tuto otázku totiž dovolatelky ve svém dovolání nenastolily. Mimo tento závěr lze ovšem uvážit, že kladnému zodpovězení této otázky by nebránilo ani rozhodnutí senátu, zřízeného k rozhodování některých kompetenčních sporů podle zákona č. 131/2002 Sb., na něž se dovolatelky odvolávají. Z jeho obsahu vyplývá, že je možno projednat v řízení podle části páté i návrh na vydání nemovitosti, neřeší se ale otázka, jak toto rozhodnutí soudu bude znít. Konstatuje se v něm rovněž, že návrh má být posouzen podle svého obsahu, i když je nesprávně označen – soud pak svým (kladným) rozhodnutím nahradí rozhodnutí správního orgánu.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že v řízení došlo k určité vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k této vadě přihlédl podle §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. Soud prvního stupně totiž v zájmu předvídatelnosti svého rozhodnutí účastníky správně seznámil s tím, jak by měl žalobní petit znít, současně však uvedl, že v restitučním řízení není přesná formulace petitu vyžadována, neboť že žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhají právě určení vlastnického práva. V dalším řízení se zabýval věcnou stránkou, nevyzval žalobkyně k úpravě petitu, a v rozsudku poté vyslovil názor, že o vlastnickém právu žalobkyň nemohl (při jejich nezměněném žalobním petitu) pro nesprávné znění žalobního petitu rozhodnout. Dle názoru dovolacího soudu tím právě došlo k nepředvídatelnému rozhodnutí. Ani v odvolacím řízení nedošlo ze strany soudu k pokusu o úpravu petitu, i když objektivně je třeba konstatovat, že ani dovolatelky neprojevily v tomto směru vlastní snahu, ač stanovisko soudu prvního stupně již z odůvodnění jeho rozsudku poznaly. Nicméně dle názoru dovolacího soudu převažuje v restitučním řízení snaha o věcné rozhodování nad formálním a je třeba alespoň vyzvat dovolatelky k úpravě petitu, a k případnému zamítnutí návrhu z formálních důvodů přistoupit až poté, kdy dovolatelky na výzvu soudu k úpravě petitu nepřistoupí.
I když tedy dovolací soud souhlasí s právními závěry odvolacího soudu a jeho argumenty považuje za správné, zrušil jeho rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu rozhodnutí (§243b odst. 2, věta za středníkem, a odst. 3 o.s.ř.). O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu