ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.961.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 961/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: A. Ing. J. R., B. Mgr. M. V., a C. E. I., zastoupených advokátem, a o dovolání dovolatelů: a/ doc. R. S., a b/ MUDr. I. V., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31.10.2005, sp.zn. 28 Co 420/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 18 C 7O/2004 (žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., zastoupených advokátem, proti účastníkům řízení: 1. doc. R. S. a 2. MUDr. I. V., zastoupeným advokátkou, 3. a. s. Š. A., 4. S. m. M. B., zastoupenému advokátem, 5. České republice-Ředitelství silnic a dálnic ČR, 6. S. s. J., s. p., zastoupenému advokátem, 7. P.-S. k. (v likvidaci), 8. Z. v. s., 9. S. e. z., s. p. (v likvidaci), zastoupeným advokátem, 10. S. p., a. s., 11. C., M. B., a. s., zastoupené advokátem, 12. Stavebnímu bytovému družstvu M. B., 13. České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 14. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. se odmítají.
II. Dovolání dovolatelů Doc. R. S. a MUDr. I. V. se odmítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 22.3.2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 10.6.2005, čj. 18 C 70/2004-456.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především zamítnuta žaloba žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., kterou se domáhali, aby soud svým rozhodnutím určil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1318 (s objektem čp. 481/III), parc. č. 1063 (s objektem čp. 349/III), parc. č. 753, parc. č. 760, parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739, parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č. 609, parc. č. 675/14, parc. č. 616, parc. č. 617, parc. č. 874, parc.875/1, parc. č. 875/2, parc. č. 876, parc. č. 823, parc. č. 824 v katastrálním území M. B., a to s velikostí spoluvlastnického podílu Ing. J. R. 3/24, Mgr. M. V. 2/24 a E. I. 1/24. V tomto zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo ještě upřesněno, že pozemky uváděné v žalobě žalobců (a to s údaji podle pozemkové knihy) jsou nyní v katastru nemovitostí označeny jako pozemky parc. č. 1063, parc. č. 753, parc. č. 760, parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739, parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č. 609, parc. č. 616, parc. č. 617, parc. č. 874, parc. č. 875/1, parc. č. 75/2, parc. č. 876, parc. č. 823 a parc. č. 824 v katastrálním území M. B.
Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl rovněž zamítnut žalobní návrh, kterou se účastníci řízení doc. R. S. a MUDr. I. V. domáhali určení, že jsou spoluvlastníky jedné ideální dvanáctiny pozemků parc. č. 1318 (s objektem čp. 481/III), parc. č. 1063 (s objektem čp. 349/III), parc. č. 753, parc. č. 760, parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739, parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č. 616, parc. č. 874, parc. č. 875/1, parc. č. 875/2 a parc. č. 876 v katastrálním území M. B. I v tomto zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo upřesněno, že pozemky uváděné v tomto žalobním návrhu (a to s údaji podle pozemkové knihy) jsou nyní v katastru nemovitostí označeny jako pozemky parc. č. 1318/1, parc. č. 1318/2, parc. č. 1318/6, parc. č. 1063/7, parc. č. 1063/1, část pozemku parc. č. 1063/8, část pozemku parc. č. 5319, část pozemku parc. č. 676/7, část pozemku parc. č. 5097, část pozemku parc. č. 5098/1, část pozemku parc. č. 5098/2, část pozemku parc. č. 752/8, parc. č. 752/9, část pozemku parc. č. 752/10 a parc. č. 752/13, parc. č. 760, část pozemku parc. č. 5097, část pozemku parc. č. 5098/1, parc. č. 5786, parc. č. 752/6, část pozemku parc. č. 6319, část pozemku parc. č. 752/8, část pozemku parc. č. 752/10, část pozemku parc. č. 752/11, parc. č. 752/12, část pozemku parc. č. 752/1 parc. č. 752/5, část pozemku parc. č. 752/16, část pozemku parc. č. 745/29, část pozemku parc. č. 1874, parc. č. 745/17, parc. č. 745/18, parc. č. 745/19, parc. č. 745/20, parc. č. 745/21, část pozemku parc. č. 745/29, část pozemku parc. č. 745/36, část pozemku parc. č. 745/37, část pozemku parc. č. 745/58, část pozemku parc. č. 745/36, část pozemku parc. č. 745/37, část pozemku parc. č. 745/58, část pozemku parc. č. 745/61, část pozemku parc. č. 745/64, část pozemku parc. č. 655/24, část pozemku parc. č. 655/22, část pozemku parc. č. 3708, část pozemku parc. č. 3709, část pozemku parc. č. 3710, část pozemku parc. č. 3711, část pozemku parc. č. 3712, část pozemku parc. č. 4802, část pozemku parc. č. 4961, část pozemku parc. č. 4963, část pozemku 4986, část pozemku parc. č. 4987, část pozemku parc. č. 4988, část pozemku parc. č. 4989, část pozemku parc. č. 4990, pozemek parc. č. 4991, pozemek parc. č. 4992, část pozemku parc. č. 4993, část pozemku parc. č. 4994, část pozemku parc. č. 4995, část pozemku parc. č. 4996, pozemek parc. č. 4997, část pozemku parc. č. 5035, pozemek parc. č. 5209, pozemek parc. č. 5209, pozemek parc. č. 5210, pozemek parc. č. 5211, pozemek parc. č. 5212, pozemek parc. č. 5213, pozemek parc. č. 5214, pozemek parc. č. 5217, pozemek parc. č. 5218, část pozemku parc. č. 5219, pozemek parc. č. 5254/2, pozemek parc. č. 5596, část pozemku parc. č. 5219, pozemek parc. č. 5254/2, pozemek parc. č. 5596, část pozemku parc. č. 608/1, část pozemku parc. č. 608/20, část pozemku parc. č. 608/21, část pozemku parc. č. 608/22, část pozemku parc. č. 608/23, část pozemku parc. č. 608/28, část pozemku parc. č. 608/61, část pozemku parc. č. 608/23, část pozemku parc. č. 608/28, část pozemku parc. č. 608/61, část pozemku parc. č. 608/63, část pozemku parc. č. 608/63, část pozemku parc. č. 608/64, pozemek parc. č. 608/80, pozemek parc. č. 608/83, pozemek parc. č. 608/132, pozemek parc. č. 608/133, pozemek parc. č. 608/134, pozemek parc. č. 608/135, část pozemku parc. č. 655/1, část pozemku parc. č. 655/25, část pozemku parc. č. 655/26, část pozemku parc. č. 655/29, pozemek parc. č. 655/30, pozemek parc. č. 655/26, část pozemku parc. č. 655/29, pozemek parc. č. 655/30, pozemek parc. č. 655/31, pozemek parc. č. 655/32, část pozemku parc. č. 655/35, část pozemku parc. č. 655/36, pozemek parc. č. 655/149, část pozemku parc. č. 5169, část pozemku parc. č. 5204, pozemek parc. č. 5205, pozemek parc. č. 5206, pozemek parc. č. 5207, pozemek parc. č. 5208, část pozemku parc. č. 5215, pozemek parc. č. 5216, část pozemku parc. č. 608/41, část pozemku parc. č. 608/11, část pozemku parc. č. 608/27, část pozemku parc. č. 608/28, část pozemku parc. č. 655/25, část pozemku parc. č. 655/33, část pozemku parc. č. 655/34, část pozemku parc. č. 655/37, část pozemku parc. č. 655/38, část pozemku parc. č. 881/4, pozemek parc. č. 875/1, pozemek parc. č. 1391/3, část pozemku parc. č. 904/1, vše v katastrálním území M. B. a také pozemek parc. č. 1740/5 a část pozemku parc. č. 1740/3 v katastrálním území K.
Ohledně nákladů řízení především rozhodl soud prvního stupně, že ve vztahu mezi žalobci a dalšími účastníky řízení – Š. A., a.s., ČR-Ředitelství silnic a dálnic ČR, Potraviny S. k., Z. v. s., S. p., a.s., C. M. B., a.s., Stavební bytové družstvo M. B., Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dále soud prvního stupně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a Statutárním městem M. B. bylo žalobcům Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. uloženo zaplatit společně a nerozdílně uvedenému městu 7.618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a S. s. J., s.p., jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně tomuto státnímu podniku 6.928 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že mezi žalobci a S. e. z., s.p., jsou žalobci povinni zaplatit uvedenému podniku na náhradu nákladů řízení 7.159 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo, že doc. R. S. a MUDr. I. V. uhradí Statutárnímu městu M. B. na náklady řízení 7.618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě uhradí S. s. J., s.p., 6.928 Kč, a také S. e. z., s.p., 7.159 Kč. Bylo rovněž rozhodnuto, že mezi doc. R. S. a MUDr. I. V. a dalšími účastníky řízení – a.s. Š. A., ČR – Ředitelství silnic a dálnic, P. S. k., Z. v. s., Středočeská plynárenská, a.s., C. M. B., a.s., Stavební bytové družstvo M. B., Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., jakož i o odvolání doc. R. S. a MUDr. I. V. proti jich se týkajícím výrokům rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 10.6.2005, čj. 18 C 17/2004-456, rozhodl krajský soud v Praze rozsudkem z 31.10.2005, sp.zn. 28 Co 420/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se „rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobcům Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení odvolacího Statutárnímu městu M. B. a akciové společnosti C. M. B. 4.425 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále S. s. J., s.p., v téže lhůtě 2.060,50 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a dalšími účastníky řízení bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. doc. R. S. a MUDr. I. V. bylo uloženo zaplatit na úhradu nákladů odvolacího řízení 4.425 Kč Statutárnímu městu M. B. a také 4.425 Kč akciové společnosti C. M. B. do tří dnů od právní moci rozsudku; v téže lhůtě bylo rovněž Doc. R. S. a MUDr. I. V. uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení S. s. J., s.p., 2.060,50 Kč a Středočeským energetickým závodům, s.p., 2.127 Kč. Ve vztahu mezi uvedenými doc. R. S. a MUDr. I. V. a dalšími ostatními účastníky řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že žalobci Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. napadli v této právní věci žalobou podle páté části občanského soudního řádu rozhodnutí Pozemkového úřadu v M. B. z 20.1.2004, čj. 7482-450/91, 4071/93, 7695/96, 7696/96/Bš 2004, a domáhali se určení, že jsou spoluvlastníky podílu o velkosti ¼ nemovitostí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu.
Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu napadli postupem podle páté části občanského soudního řádu také účastníci řízení doc. R. S. a MUDr. I. V. a domáhali se určení, že jsou spoluvlastníky každý z nich v podílu jedné ideální dvanáctiny nemovitostí specifikovaných ve výroku II. rozhodnutí pozemkového úřadu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že soud prvního stupně dospěl v tomto řízení k závěru, že pozemkový úřad rozhodl ve správním řízení v souladu se zákonem, neboť žalobcům Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. nelze obnovit vlastnické právo k nemovitostem v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, když nebylo v řízení prokázáno, že by tyto nemovitosti přešly na stát z vlastnictví jejich otce Ing. A. R., takže zákonné podmínky podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemohou splňovat ani jeho dědici. V daném případě došlo k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, na stát na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v M. B. z 26.3.1963, doplněného rozhodnutím téhož národního výboru z 5.6.1963, a to z vlastnictví dědiců A. R. – JUDr. R. S. a Ing. M. S.. Však ani doc. R. S. a MUDr. I. V. nebylo možné obnovit vlastnické právo k požadovaným nemovitostem, když jejich otec JUDr. R. S. nesplňoval podmínku československého státního občanství (po propuštění ze státního svazku rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. z 8.11.1978), takže ani jeho dědici nebyli čs. státními občany a nesplňují podmínky osob stanovených v §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o nároky žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., nebylo v řízení prokázáno, že by mezi jejich otcem Ing. A. R. a jeho manželkou A. R. došlo po rozluce jejich manželství k uzavření písemné smlouvy ohledně převodu jedné čtvrtiny nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) z A. R. na Ing. A. R., a to i když mezi nimi byla uzavřena smlouva z 10.8.1938, podle níž stíhala A. R. povinnost postoupit jednu čtvrtinu nemovitostí Ing. A. R., a to proti tomu, že on je povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti zaplatit 100.000 Kč; A. R. závazek ze smlouvy z 10.8.1938 před svou smrtí (3.12.1958) nesplnila a zemřela jako bezdětná. Již zmíněnými rozhodnutími Okresního národního výboru v M. B. ze 6.3.1963 a z 5.6.1965 byly nemovitosti patřící k usedlosti čp. 349/III a čp. 481/III vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. O vydání jedné čtvrtiny těchto nemovitostí uplatnil restituční nárok Ing. A. R., který zemřel 1.3.1999 a jeho dědici jsou žalobci. Dědici po A. R., zemřelé 3.12.1958, se stali její bratr JUDr. R. S. a Ing. M. S. (která o restituci nežádala). Doc. R. S. a MUDr. I. V. jsou dětmi JUDr. R. S., zemřelého 23.10.1988, který však nebyl v době smrti československým státním občanem; JUDr. R. S. nabyl dědictvím po A. R. dvě dvanáctiny zemědělských nemovitostí v katastrálním území M. B.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl na základě uvedených zjištění k závěru, že Ing. A. R. není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť jedna ideální čtvrtina požadovaných nemovitostí nepřešla z jeho vlastnictví na stát.
Rovněž v řízení u pozemkového úřadu nebylo prokázáno v řízení podle ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., že by Ing. A. R. byl úspěšný jako domnělá oprávněná osoba.
Stejně však bylo v občanském soudním řízení prokázáno, že JUDr. R. S. byl propuštěn ze státního svazku, takže nesplňuje podmínku oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a proto doc. R. S. a MUDr. I. V. nejsou v daném případě oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé i ve výrocích o nákladech řízení jako věcně správný a proto tento rozsudek podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30.11.2005 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 27.1.2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedení dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. zdůrazňovali, že rozhodující v daném případě bylo správné posouzení právních vztahů, které existovaly od roku 1938. Těžiště této problematiky spočívá v posouzení smlouvy, kterou uzavřel Ing. A. R. dne 10.8.1938. Tato smlouva byla uzavřena jednak mezi rodiči Ing. A. R., tj. manželi J. a M. R., na straně jedné, a mezi manžely Ing. A. R. a A. R., na straně druhé, a dále došlo k uzavření smlouvy mezi Ing. A. R. a A. R.
V uváděné smlouvě se účastníci smlouvy zavázali, že „dojde-li k rozvodu nebo rozluce manželství Ing. A. R. a A. R. je A. R., respektive její pozůstalost, povinna postoupit polovinu nemovitostí, jež se jí touto smlouvou do vlastnictví dostává (tedy čtvrtinu celkové usedlosti) svému manželovi Ing. A. R. proti tomu, že on je povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti vyplatit na úplné vyrovnání veškerých nároků obnos 100.000 Kč“. Tento smluvní závazek byl „provázán se smlouvou trhovou, kterou uzavřeli na jedné straně Ing. A. R. a A. R. a na druhé straně manželé J. a M. R.“. Tato smlouva trhová tvořila se smlouvou svatební a smlouvou postupní jeden celek. Šlo o jeden právní úkon, který měl dvě části vzájemně provázané tak, že jedna bez druhé nemohla existovat, a jenž nebylo možné oddělit vzhledem k projevené vůli obou smluvních stran. Ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, za jehož platnosti byla smlouva z 10.8.1938 uzavřena, Ing. A. R. zaplatil 300.000 Kč A. R. a tím byla splněna rozvazovací podmínka k naplnění postupní smlouvy. Proto tu bylo smluvní ujednání realizováno ještě v roce 1949, za platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811. Vlastnické právo tehdy přecházelo zápisem do pozemkové knihy na základě rozhodnutí knihovního soudu, k čemuž tu nedošlo. Dne 11.5.1948 byl vydán výměr č. 7172, kterým byla v daném případě zavedena národní správa a byl jmenován národní správce; národní správa skončila dne 22.5.1951, kdy byl na nemovitosti uvalen povinný pacht.
Mezi manžely Ing. A. R. a A. R. došlo k vypořádání majetkových vztahů, jak to předvídala smlouva z 10.8.1938, o čemž svědčí skutečnost, že Ing. A. R. zaplatil A. R. částku 300.000 Kč. V případě posuzování práva Ing. A. R. podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 by bylo ochráněno jeho právo samotným právním předpisem a smlouvou, uzavřenou v době platnosti tohoto právního předpisu. Po nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (pozdějšího občanského zákoníku) docházelo dnem úmrtí zůstavitele k nabytí vlastnického práva; proto v den úmrtí A. R. nabyl vlastnické právo Ing. A. R..
Podle názoru dovolatelů nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že tu nedošlo k realizaci smluvního ujednání mezi bývalými manžely Ing. A. R. a A. R. Dovolatelé jsou naopak toho názoru, že ze strany Ing. A. R. plněno bylo a jeho právo založené smlouvou nezaniklo, pouze nebylo realizováno v důsledku uvalené národní správy, nuceného pachtu a posléze i změněné právní úpravy. Smlouvu z 10.8.1938 je třeba posuzovat jako celek a celou ji akceptovat; jde o smlouvu trhovou, svatební a postupní, jak vyplývá z jejího obsahu. U této smlouvy pak došlo dnem rozluky manželství Ing. A. R. a A. R. k tomu, že byla uvedená smlouva naplněna; nejpozději dnem úmrtí A. R. tu ze zákona přešlo vlastnictví na Ing. A. R., který svou manželku přežil; proto se Ing. A. R. stal vlastníkem sporného dílu nemovitostí nejpozději v den úmrtí A. R., tj. 3.11.1958. Smlouva z 10.8.1938 má ovšem dvě části, z nichž první je smlouvou trhovou a druhá část, která upravuje vztahy mezi Ing. A. R. a A. R., je smlouvou svatební a smlouvou postupní. Smlouva z 10.8.1938 má i ustanovení, které hovoří o tom, že se touto smlouvou dostává do vlastnictví Ing. A. R. ¼ celkové usedlosti v případě vypořádání pozůstalosti; na základě této smlouvy byl Ing. A. R. povinen zaplatit na úplné vyrovnání obnos 100.000 Kč právě proti postoupení polovice nemovitostí (čtvrtinu celkové usedlosti), která spadala do pozůstalosti. Část textu smlouvy týkající se rozluky manželství („Dojde-li k rozvodu nebo rozluce manželství, je paní A. R., respektive její pozůstalost, povinna postoupit polovinu nemovitostí …“) je třeba, podle názoru dovolatelů vyložit, tak, že je jím vyjádřena již vyslovená vůle ke změně vlastnického práva; rozhodně tu není zapotřebí uzavírat ještě další smlouvu. Podle názoru dovolatelů k naplnění svatební smlouvy muselo dojít ke dni úmrtí A. R.; toto právo nemohlo podle tehdejší právní úpravy získat někdo jiný. Podle názoru dovolatelů byl však Ing. A. R. „zásadně v pozici tzv. odkazovníka a nikoli v pozici dědice, protože z dědictví měl získat pouze to, co mu patřilo, tj. sporné nemovitosti; proto se na něj nevztahuje ustanovení, týkající se ostatního jmění, to znamená ani majetku (aktiv), ani pasív“.
Dovolatelé zdůrazňovali zároveň, že Ing. A. R. nemohl tehdy svá práva ochránit způsobem, který mu umožňoval obecný zákoník občanský z roku 1811, v situaci, kdy v roce 1948 byla uvalena národní správa a v roce 1951 povinný pacht. Dědické řízení proto tehdy skončilo zastavením řízení pro neexistenci majetku.
Dovolatelé posléze poukazovali na to, že v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, řeší konkrétní obsah smlouvy z 10.8.1938 v návaznosti na měnící se úpravu základního občanskoprávního předpisu - občanského zákoníku, a proto má po právní stránce zásadní význam.
Statutární město M. B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. navrhovalo, aby toto dovolání bylo odmítnuto, protože nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen advokátce, která v řízení zastupovala dovolatele doc. R. S. a MUDr. I. V., dne 30.11.2005 a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo podáno dne 27.1.2006 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tito dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. uváděli, že pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že by tito dovolatelé splňovali podmínku pro oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. jen tehdy, pokud by podmínku státního občanství ČR splňoval v době své smrti i JUDr. R. S., otec dovolatelů a původní vlastník nemovitostí. Podle názoru dovolatelů u osob uvedených v §4 odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) stačí, aby podmínku státního občanství splňovaly pouze nastupující osoby, zatím co u nastupujících osob uvedených v §4 odst. 2 písm. c/, d/ a e/ zákona č. 229/1991 Sb. musí splňovat podmínku i původní vlastník. V §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je upraveno, kdo je oprávněnou osobou v případě úmrtí původního vlastníka, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že tento původní vlastník nemusel mít čs. státní občanství. Dovolatelé v této souvislosti uváděli, že jejich otec v době převzetí nemovitostí státem byl československým státním občanem, byl donucen opustit čs. státní území a v důsledku jednání čs. státních orgánů byl fakticky donucen k podání žádosti o propuštění ze státního svazku.
Ve vyjádření Středočeských energetických závodů, státního podniku (v likvidaci), bylo navrženo, aby dovolání dovolatelů doc. R. S. a MUDr. I. V. nebylo vyhověno, neboť odvolací soud posoudil tuto právní věc správně v souladu s gramatickým i logickým výkladem právní úpravy, obsažené zejména v ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 18 C 70/2004 Okresního soudu v Mladé Boleslavi), že by odvolací soud řešil právní otázku (v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů), která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Pokud odvolací soud aplikoval na posouzení projednávané právní věci hmotněprávní ustanovení, šlo tu jednak o ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 a dále o ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Závěr odvolacího soudu o tom, že „pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem bylo jak za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, tak i za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.) nezbytné uzavřít smlouvu v písemné podobě“, je v souladu s touto právní úpravou (srov. např. ustanovení §432 obecného zákoníku občanského z roku 1811 i ustanovení §112 a §113 zákona č. 141/1950 Sb.); stejně je tomu ohledně právního závěru odvolacího soudu o smlouvě svatební a o dopadu ustanovení §1266 obecného zákoníku občanského z roku 1811 na zánik svatební smlouvy v případě povolení rozluky manželství na žádost obou manželů. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru dovolatelů (Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I.), že totiž vůbec neodpovídá správnému právnímu posouzení smlouvy z 10.8.1938, že ohledně ní v tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že by jedna ideální čtvrtina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nepřešla na stát z vlastnictví Ing. A. R., otce žalobců.
Rovněž tak nelze přisvědčit názoru dovolatelů (doc. R. S. a MUDr. I. V.), že neodpovídá ustanovením §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., že by bylo nerozhodné, že JUDr. R. S., otec těchto dovolatelů, neměl v době svého úmrtí (23.10.1988) čs. státní občanství. Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je totiž oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČSFR, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Výjimka byla v uveřejněné judikatuře soudů připuštěna u té oprávněné osoby, která po zániku ČSFR byla občanem Slovenské republiky (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 46 /124/).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném oběma dovoláními již uvedených dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, nebyla tu v rozhodnutí odvolacího soudu, řešena ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal tedy dovolací soud u obou dovoláních, podaných proti rozsudku odvolacího soudu z 31.10.2005 (sp.zn. 28 Co 420/2005 Krajského soudu v Praze) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí obou dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených dvěma účastníky tohoto řízení (Statutárního města M. B. a S. e. z., státního podniku /v likvidaci/, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této právní věci i k obsahu obou zmíněných vyjádření k dovolání, rekapitulujících v podstatě právní vyjádření učiněná těmito účastníky řízení, kteří vyjádření k podaným dovoláním podali, již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu