ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1013.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1013/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužníka Z. d. B., o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 K 16/2003, o dovolání 1/ JUDr. R. E., 2/ Ing. V. V., 3/ Z. B. 4/ J. V., a 5/ Ing. M. S., druhého až pátého dovolatele zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č. j. 2 Ko 193/2003 - 189, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2003, č. j. 36 K 16/2003-11, prohlásil konkurs na majetek dlužníka Z. d. B. „v likvidaci“ a správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. V.V. Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhoduje o dlužnickém návrhu na prohlášení konkursu, přičemž uzavřel, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Odvolací soud poukázal na to, že návrh na prohlášení konkursu podala za dlužníka jako jeho likvidátorka JUDr. R. E., která k tomu však nebyla oprávněna, neboť údaje o vstupu dlužníka do likvidace (tedy i o jmenování likvidátorky) byly do obchodního rejstříku zapsány nesprávně. Přitom upozornil, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2004, č. j. 7 Cmo 242/2003-279, k odvolání dlužníka změnil usnesení rejstříkového soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2003, č. j. F 39397/2001, F 44655/2001, F 15807/2002, F 41139/2002, F 109136/2002, Dr XCVII 113-247) tak, že se z obchodního rejstříku vymazává obchodní firma Z. d. B. „v likvidaci“, likvidátor JUDr. R. E., a údaj o tom, že jménem družstva jedná likvidátor a že se zapisuje obchodní firma Z.d.B. Ke změně usnesení rejstříkového soudu došlo proto, že nedošlo k transformaci družstva dle zákona č. 42/1992 Sb., takže družstvo nemohlo samo rozhodnout o svém zrušení a vstupu do likvidace.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání 1/ JUDr. R. E., 2/ Ing. V. V., 3/ Z. B., 4/ J. V. a 5/ Ing. M. S., domáhajíce se zrušení napadeného usnesení.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení
V době vydání napadeného usnesení platil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. (dále též jen „ZKV“).
Podle §4 ZKV, návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů (odstavec 1). Další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení; pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení (odstavec 4).
Dle ustanovení §7 ZKV, účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky a dlužník.
Výklad výše citovaných ustanovení o účastenství v konkursním řízení, je soudní praxí ustálen v závěru, že v době od podání návrhu na prohlášení konkursu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu anebo usnesení o zastavení konkursního řízení jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé (popřípadě jiné osoby), kteří podali návrh na prohlášení konkursu (srov. k tomu např. bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 183-185 /359-361/).
Z dovolání JUDr. R. E. plyne, že je podala svým jménem a za svou osobu (sama se v něm formálně označuje jako „žalobce“ a dlužníku přisuzuje postavení „žalovaného“). Účastnicí první fáze konkursního řízení však jmenovaná ve smyslu výše řečeného nebyla a není a v postavení účastníka řízení nevystupovala ani před odvolacím soudem. Ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. tedy jmenovaná není ani osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání v této věci.
Z výše podané definice účastenství v první fázi konkursního řízení dále plyne, že oprávněn k podání dovolání nebyl ani v době, kdy byl správcem konkursní podstaty dlužníka, ani Ing. V.
Třetí až pátý dovolatelé opírají svou legitimaci k podání dovolání o skutečnost, že byli konkursními věřiteli dlužníka a členy věřitelského výboru. V již citovaném bodu XVIII. stanoviska však Nejvyšší soud také vysvětlil, že podáním přihlášky pohledávky do konkursu se konkursní věřitel nestává účastníkem první fáze konkursního řízení a že na tomto základě není osobou oprávněnou k podání opravných prostředků proti rozhodnutím soudu vydaným v první fázi konkursního řízení. Jinak řečeno, třetí až pátý dovolatel by byli jako věřitelé oprávněni podat dovolání proti napadenému usnesení, jen kdyby šlo o osoby, které podaly návrh nebo další návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§4 odst. 1 a 4 ZKV). O takový případ však nejde.
Z obsahu spisu se sice podává, že třetí dovolatel podal další návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka dne 18. prosince 2003 (č. l. 143-144) a čtvrtý dovolatel dne 24. února 2004 (č. l. 170a), v obou případech se tak ovšem stalo až po prohlášení konkursu, takže tato podání neměla účinek přistoupení k řízení ve smyslu §4 odst. 4 ZKV. Pro úplnost lze dodat, že formulace, podle které se považuje za přistoupení k řízení jen další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka „dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu“, neumožňuje jiný výklad než ten, že rozhodným okamžikem, po kterém již další návrh účinně podat nelze, je okamžik rozhodnutí o prohlášení konkursu a nikoli jeho právní moc. To lze doložit i historickým výkladem. Podle dikce ustanovení §4 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000 se další návrh považoval za přistoupení k řízení, byl-li podán dříve, než soud „pravomocně rozhodl o prohlášení konkursu“. O změně textu §4 odst. 4 ZKV provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., se v důvodové zprávě k návrhu tohoto zákona výslovně uvádí (k bodu 3.), že:
„Přistoupení k návrhu však bude možné jen do prohlášení konkursu a ne až do právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu. Po prohlášení konkursu již nemá přistoupení do řízení význam vzhledem k účinkům prohlášení konkursu (věřitelé již pouze přihlašují své pohledávky).“
Legitimace třetího a čtvrtého dovolatele k podání dovolání tedy neplyne ani z výše označených podání.
Lze tedy uzavřít, že žádný z dovolatelů není ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněn k podání dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jejich dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání byla odmítnuta a tím, že u dlužníka žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. prosince 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu