ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1075.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1075/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně K. D., a. s., proti žalovanému B. p. D. v likvidaci, státnímu podniku, o zaplacení 574.880,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 63/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2003, čj. 11 Co 763/2001 - 53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl rozsudkem označeným v záhlaví v předmětné věci k odvolání žalobkyně, že rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 8. 2001, čj. 10 C 63/99 - 24, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, se potvrzuje a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody proti žalovanému, který hospodařil se státním majetkem v období od rozhodnutí vlády o privatizaci formou přímého prodeje až do předání tohoto majetku právnímu předchůdci žalobkyně (tedy v době od roku 1995 do roku 1996), z důvodu, že žalovaný neudržoval majetek s péčí řádného hospodáře.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován jakožto „správce státního majetku“, a pokud o předmětný majetek řádně nepečoval, je odpovědný za škodu v důsledku toho vzniklou. Usoudil, shodně s názorem soudu prvního stupně, že na daný vztah je třeba aplikovat ustanovení občanského, a nikoli obchodního zákoníku. Kupní smlouva, od níž žalobkyně odvíjí svůj nárok, byla uzavřena dne 1. 11. 1996 mezi Fondem národního majetku jako prodávajícím a spol. s r. o. W. D., tj. právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovaný nebyl účastníkem této smlouvy a tudíž nemohl porušit závazky, vyplývající z této smlouvy. Jednání žalovaného, které by mělo za následek vznik škody, je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Za této situace nelze při posuzování délky promlčecí doby vycházet z ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), kde je upravena čtyřletá promlčecí doba, ale právo žalobkyně na náhradu škody je nutno z hlediska promlčení posoudit podle §106 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Okresní soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně měl vědomost o vzniklé škodě a o tom, kdo za škodu odpovídá, nejpozději dne 28. 11. 1996 (proti tomuto zjištění žalobkyně žádné výhrady neuplatnila). Dvouletá promlčecí doba uplynula dnem 28. 11. 1998 a pokud právní předchůdce žalobkyně podal žalobu na náhradu škody u soudu až dne 3. 6. 1999, učinil tak pozdě, a proto okresní soud správně rozhodl, že námitka promlčení je důvodná a žalobu zamítl.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka nezpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, nýbrž „použití právního předpisu“ soudem prvního stupně i odvolacím soudem.
Soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody aplikoval ustanovení občanského zákoníku a žalobu zamítl se zdůvodněním, že právo na náhradu škody se promlčelo podle §106 odst. 1 obč. zák. v subjektivní dvouleté promlčecí době.
Dovolatelka s tímto právním závěrem nesouhlasí a je přesvědčena, že je nutno užít pro posouzení promlčení příslušná ustanovení obchodního zákoníku.
Dovolatelka je toho názoru, že k převodu majetku, na kterém vznikla škoda, došlo na základě „zákona o velké privatizaci“, který je speciálním předpisem, k němuž je obchodní zákoník předpisem obecným. Není-li zvláštní úprava náhrady škody řešena „v zákoně o velké privatizaci“, je nutno danou věc řešit podle obchodního zákoníku, včetně promlčecí doby stanovené v délce čtyř let.
Rozhodnutí obou soudů je tedy podle mínění dovolatelky nesprávné a poněvadž tato otázka - právní posouzení povahy promlčecí doby - nebyla dosud vyřešena, má dovolatelka dovolání za přípustné.
Nad rámec uvedeného posouzení dovolatelka upozorňuje, že ani uplatněná subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. nebyla v tomto případě naplněna. Pro počátek běhu lhůty a použití kratší dvouleté subjektivní promlčecí lhůty musí být splněny kumulativně obě podmínky, uvedené v cit. ustanovení. Dovolatelka nezpochybňuje, že se o škodě dozvěděla dne 28. 11. 1996, avšak o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděla až dne 6. 8. 1997 z negativního stanoviska Fondu národního majetku.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 3. 6. 1999, by i v případě aplikace občanského zákoníku subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala běžet až dnem 6. 8. 1997 a žaloba tak byla podána včas.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě, v němž je dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, přičemž rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem ve věci, připadá v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se také dovolatelka výslovně dovolává.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odstavce 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě dovolatelka nastolila jako otázku zásadního právního významu otázku povahy daného právního vztahu a promlčení z něj plynoucího nároku, tj. zda na uplatněný nárok na náhradu škody a jeho promlčení má být aplikována právní úprava občanského zákoníku anebo obchodního zákoníku, přičemž za správnou považuje aplikaci obchodního zákoníku.
Dovolatelka odvozuje svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému od skutečnosti, že žalovaný jako státní podnik, hospodařící s národním (státním) majetkem, porušil své povinnosti při hospodaření s tímto majetkem a způsobil tak, že části tohoto majetku byly poškozeny, zničeny či odcizeny. Podle názoru žalobkyně, jako pozdější nabyvatelky předmětného majetku, jí žalovaný odpovídá za způsobenou škodu podle §373 a násl. obch. zák. a promlčení takového nároku na náhradu škody se spravuje režimem §397 obch. zák.
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – v řešení otázky, zda vztah vzniklý mezi státním podnikem hospodařícím s majetkem státu, který je předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby (dále jen „zákon“), a nabyvatelem tohoto majetku (§14 a §15 zákona), v důsledku porušení povinností vyplývajících pro státní podnik z titulu práva hospodaření je vztahem obchodním či nikoli.
V situaci, kdy závěry odvolacího soudu co do pasivní věcné legitimace žalovaného „jakožto správce státního majetku“ resp. subjektu hospodařícího se státním majetkem a porušení jeho povinnosti pečovat o tento majetek tak, aby „nedocházelo na něm ke škodám“, nebyl otevřen dovolacímu přezkumu, je pro řešení této otázky podstatné, zda vztah účastníků z titulu případné odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni (její předchůdkyni), je podřaditelný ustanovení §261 obch. zák.
Žalovaný nebyl stranou smlouvy, kterou byl privatizovaný majetek převeden na právní předchůdkyni žalobkyně; o porušení jeho smluvní povinnosti tak jít nemůže. Na obchodní povahu tohoto vztahu pak nelze usuzovat ani z důvodu, že právo hospodaření státních podniků s majetkem státu bylo v rozhodném období upraveno hospodářským zákoníkem (s výjimkami upravenými v jeho ustanovení §74b) a zákonem č. 111/1990 Sb., o státním podniku (viz ustanovení §761 odst. 1 obch. zák.), když tato skutečnost sama o sobě neznamená, že se případný nárok na náhradu škody týká podnikatelské činnosti poškozené (žalobkyně, resp. její předchůdkyně) a žalovaného.
Dovolací soud proto uzavřel, že na daný případ nutno vztáhnout občanskoprávní úpravu náhrady škody a tudíž i promlčení nároku na náhradu škody se řídí režimem občanského zákoníku (ustanovení §106 obč. zák.).
Pokud pak dovolatelka namítá, že se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděla až dne 6. 8. 1997, kdy obdržela negativní stanovisko Fondu národního majetku, nelze takové námitce, týkající se určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, přiznat judikatorní přesah, poněvadž se týká toliko konkrétního rozhodovaného případu podle jeho individuálních skutkových okolností.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka neměla v tomto řízení úspěch a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu