ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1076.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1076/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. k. m., proti žalované České republice-Ministerstvu financí, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 76/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2005, č.j. 8 Co 746/2004-288, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 27.4.2004 č.j. 15 C 76/2001-222, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku a zapsaných na listě vlastnictví 1229 pro obec a katastrální území R. p. R. u Katastrálního úřadu pro Z. k., pracoviště V. (výrok I.), stanovil žalované povinnost vyklidit objekty nacházející se na pozemcích uvedených ve výroku I. a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil jí zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.106,- Kč (výrok III.).
Z provedených důkazů soud učinil zjištění, že žalobce zřídil zřizovací listinou ze dne 9.9.1969 své hospodářské zařízení pod názvem P. O., tisková a kulturní služba při Českomoravské radě S., které bylo zapsáno do podnikového rejstříku dne 22.9.1969. Toto hospodářské zařízení uzavřelo dne 29.6.1970 kupní smlouvu k rekreační chatě s drobnými stavbami, v místní části H. P., bez čísla popisného, na parcelách č. 3025/33 a 3025/34. Podle usnesení předsednictva S. došlo dne 11.8.1970 k dohodě o předání tohoto zařízení do působnosti S. Na základě této dohody Český přípravný výbor S. adresoval dne 16.10.1970 Okresnímu soudu v Ostravě podnikovému rejstříku žádost o založení této dohody s tím, že došlo ke změně zřizovatele hospodářského zařízení P., kterým byl označen Český ústřední výbor S. Posléze byl změněn název tohoto hospodářského zařízení na S. p. s. m., hospodářské zařízení S. při S. krajském výboru S. Rozhodnutím ČÚV S. ze dne 18.12.1984, byl tento podnik zrušen bez likvidace ke dni 31.12.1984. Organizací přejímající veškerá práva a povinnosti se stala S. účelových zařízení S. KV S. Na základě zák. č. 113/1990 Sb. a zák. č. 497/1990 Sb. je zapsána jako vlastník sporných nemovitosti Česká republika) - Fond dětí a mládeže.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že hospodářské zařízení P. mělo právní subjektivitu a mohlo uzavřít smlouvu o koupi sporných nemovitostí, která nepodléhala registraci státním notářstvím. Nebylo však vlastníkem majetku, se kterým hospodařilo, ale mělo tento majetek ve své správě. Vlastníkem byla společenská organizace, tedy žalobce, který je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dohoda o předání hospodářského zařízení do působnosti S. ze dne 11.8.1970 není platná, neboť nemá oporu v tehdejší právní úpravě. Rovněž veškeré právní úkony vedoucí ke změně zřizovatele hospodářského zařízení P. a tím fakticky ke změně vlastníka sporných nemovitostí a vedoucí k likvidaci jak žalobce, tak i jeho hospodářského zařízení, neměly oporu v tehdejší právní úpravě; byly pouze vynuceny tehdejšími společenskými poměry. Faktická změna vlastníka prostřednictvím předání hospodářského zařízení a změna zřizovatele hospodářského zařízení neodpovídaly ustanovení §133 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále „obč. zák.“) ani §11 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“). Všichni držitelé vystupující jako vlastníci sporných nemovitostí až do 1.1.1991 (účinnost zák. č. 497/1990 Sb.) nemohli být objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, a to vzhledem k objektivním okolnostem, že všechny změny vlastníků byly provedeny na základě politických rozhodnutí, nikoliv zákonným způsobem. V katastru nemovitostí zapsaný vlastník Česká republika-Fond dětí a mládeže nemohl být oprávněným držitelem s dobrou vírou. Žalobce nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, neboť od svého vzniku nikdy nezanikl, pouze mu bylo znemožněno vyvíjet svou činnost a uplatňovat své vlastnické právo.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění a učinil také správné skutkové závěry. S odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 26 C 290/2002, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je totožný subjekt se S.-Č. r., který byl registrován MV ČSSR dne 7.11.1968 pod č.j. NV-III/3-2249/68. Tento subjekt nikdy nezanikl a je nadále občanským sdružením, což vyplývá z potvrzení ministerstva vnitra ze dne 29.4.2003. Fond dětí a mládeže byl samostatnou právnickou osobou, nesprávné označení v žalobě ČR-Fond dětí a mládeže bylo zhojeno, neboť zákonem č. 364/2000 Sb. tato organizace zanikla a jejím nástupcem se stala Česká republika-Ministerstvo financí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že změnu zřizovací listiny hospodářského zařízení P., zřízeného žalobcem, ČÚV S. nemohl provést, a to ani na základě dohody o předání hospodářského zařízení do působnosti S. Hospodářské zařízení P. mohlo být zrušeno jedině Č. r. S., jak vyplývá ze statutu této organizace, která je zřídila. Je bez právního významu zabývat se platností dohody o předání hospodářského zařízení P. do působnosti S. o. I pokud by byla uzavřena platně, nemělo by to za následek změnu vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Námitka žalovaného ohledně vydržení není podle názoru odvolacího soudu důvodná. Fond dětí a mládeže byl zřízen zákonem č. 113/1993 Sb. Jeho dobrá víra byla zpochybněna dopisy žalobce ministerstvu vnitra České republiky, na které Fond dětí a mládeže reagoval dopisem ze dne 21.10.1998, takže neuplynula zákonná desetiletá lhůta pro vydržení předmětných nemovitostí. Jeho předchůdce S. nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo patří, když chyběl řádný titul, na základě kterého by vlastnické právo nabyl. Předmětné nemovitosti nemohly přejít do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., neboť se nikdy nestaly majetkem S.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1, písm. c/ o. s. ř., s odůvodněním, že jde o rozhodnutí, které má zásadní právní význam a je v rozporu s hmotným právem. Předmětem žaloby bylo mimo jiné zkoumání platnosti převodu rozsáhlého majetku z vlastnictví tehdejších občanských sdružení do vlastnictví S., k němuž docházelo koncem šedesátých let minulého století v rámci sdružení roztříštěných organizací dětí a mládeže do jednotné organizace. Rozhodnutí, jež by otázku platnosti převodu vlastnictví vyřešilo, by mělo obecný význam, neboť by usměrnilo rozhodování soudů ve zcela identických aktuálně probíhajících sporech před soudy nižších instancí (Okresní soud Frýdek-Místek sp. zn. 10 C 140/2001, Okresní soud v Přerově sp. zn. 11 C 192/2001, Obvodní soud pro Prahu 2 sp. zn. 21 C 166/2002 a další). Rozpor s hmotným právem spočívá ve skutečnosti, že soud se nezabýval dopadem zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb. na předmětnou věc, nesprávně vyložil ústavní zákon č. 497/1990 Sb. a také obecná ustanovení občanského soudního řádu, jmenovitě §135 odst. 2 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Jestliže odvolací soud dovodil, že S. (dále též „S.“) od svého vzniku dne 7.11.1968 nezanikl, pak existoval ke dni účinnosti zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění a měl povinnost sestavit výkaz svého majetku do 30.4.1990 a předložit jej do 30.6. téhož roku Federálnímu ministerstvu financí. Jestliže tuto povinnost nesplnil, přešel nepřiznaný majetek do vlastnictví státu, žalobce proto nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí.
Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Zatímco se cítil vázán rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 29 C 290/2002, který určil, že žalobce nikdy nezanikl, nerespektoval usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Pn 578 ze dne 18.11.1970 o povolení zápisu změn hospodářského zařízení P. v O. Soud měl vyjít i z tohoto usnesení a konstatovat, že došlo k platné změně zřizovatele hospodářského zařízení, kterým se stal nadále S. při KV v O.
Odvolací soud rovněž nesprávně vyložil ústavní zák. č. 497/1990 Sb., na základě kterého došlo ke vzniku vlastnického práva České republiky ex lege. Podmínkou přechodu vlastnického práva nebylo vlastnické právo S. k nemovitostem, ale právní a faktická držba. Zákon nestanovil, že v případě, že některý majetek nebyl převeden, ztratil stát dobrou víru, že je vlastníkem.
Dovolatelka stejně jako před odvolacím soudem vznesla námitku vydržení pro případ, že by její vlastnictví bylo zpochybněno. Konstatovala, že v době podání žaloby byla na základě dvou zákonů a přechodu vlastnictví v dobré víře, že jí předmětné nemovitosti náleží a proto vydržela vlastnické právo. Zpochybnila závěr odvolacího soudu, že dohoda o přechodu hospodářského zařízení P. je neplatná. V průběhu celého řízení došlo k nesprávnému ztotožňování pojmů „předmětné nemovitosti“ a „hospodářské zařízení“. Argumentace žalobce k prokázání vlastnického práva se netýká převodu nemovitostí, ale neplatnosti dohody o převodu hospodářského zařízení. Žalobce nesplnil dostatečně povinnost skutkových tvrzení, neboť není zřejmé, co mělo být obsahem této dohody a zda jejím obsahem byly předmětné nemovitosti. Žalobce také neprokázal vliv dokumentu „Postup při ukončení činnosti jednotlivých dětských a mládežnických organizací“ na platnost dohody o převodu hospodářského zařízení P. Dohodu o předání hospodářského zařízení zákon ani neupravoval ani nezakazoval. Podle platné zásady, co není zakázáno, je dovoleno, dohoda o předání hospodářského zařízení byla platně uzavřena, majetek hospodářského zařízení platně přešel na S. a žalobce přestal být jeho vlastníkem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána po pečlivém a věcně správném posouzení věci, dovolání vychází z nesprávného výkladu právních předpisů, a to zákonného opatření č. 177/1990 Sb. ve znění vyhl. 224/1990 Sb. a ústavního zákona č. 497/1990 Sb. Ve velmi podrobném vyjádření odkazoval na důkazy provedené soudy obou stupňů a na jejich hodnocení a vyvracel argumenty dovolatelky. Závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustnosti dovolání. Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání je proto ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Podle ustanovení odstavce 3 citovaného ustanovení má rozhodnutí zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí přesahovat posuzovanou věc a musí tedy mít obecný význam pro rozhodovací činnost soudů. Přípustnost dovolání řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, aniž o tom vydává samostatné usnesení.
Otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, dovolací soud shledal – a v tomto směru má dovolání za přípustné – v otázce, zda vůbec bylo možno v rozhodné době uzavřít dohodu o „předání hospodářského zařízení“, a to s důsledkem převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi tehdejšími společenskými organizacemi, resp. zda takový převod byl v souladu s hmotným právem.
Koncem šedesátých let minulého století docházelo hromadně k předání hospodářských zařízení S. (dále jen „S.“) na S. o. (dále jen „S.O.“) a následně na S. s. (dále jen „S.“). V daném případě mezi S.K. jako organizací předávající a S.O. jako organizací přejímající byla uzavřena dne 11. 8. 1970 „Dohoda o předání hospodářského zařízení do působnosti S.O.“, a to „s veškerým majetkem“. Takovou dohodu (smlouvu) však tehdejší právní řád neupravoval a tedy ani neaproboval, neboť tehdy právní řád spočíval na principu, jmenovitě v hospodářkoprávních vztazích, že co není dovoleno, je zakázáno. Hospodářský zákoník neumožňoval převést právní subjekt jedné společenské organizace (tj. hospodářské zařízení S.K.) do druhé (jiné) společenské organizace; hospodářské zařízení jako útvar s právní subjektivitou nemohlo být jako takové předmětem převodu, jelikož bylo subjektem, nikoli objektem hospodářskoprávních vztahů (nejvýše mohlo jít o přesun či převod ze sféry organizační podřízenosti jedné společenské organizace do organizační podřízenosti jiné společenské organizace, ani ten však nebyl předmětem tehdejší hospodářskoprávní úpravy).
Takové „předání hospodářského zařízení do působnosti“ tudíž nemohlo ani vyvolat právní účinky převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi dvěma zúčastněnými společenskými organizacemi. Podle ustanovení §100 odst. 2 hosp. zák. měly majetek ve vlastnictví společenské organizace (jako takové) jako celek, jejich orgány či organizace mohly mít k majetku pouze právo hospodaření (§101 hosp. zák.). Rovněž hospodářská zařízení společenských organizací, která měla ze zákona právní subjektivitu, měla k majetku, který využívala k plnění svých úkolů, právo hospodaření (ustanovení §102 odst. 2 hosp. zák.). Převést takový majetek z jedné společenské organizace do druhé bylo možno jen smlouvou o převodu vlastnictví (srov. ustanovení §347 a §351 hosp. zák.), obsahující zákonem stanovené náležitosti.
Tyto náležitosti předmětná Dohoda o předání hospodářského zařízení ze dne 11. 8. 1970 nesplňuje a nemohla tudíž vyvolat ani právní důsledky převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem (jde o dohodu nulitní, která nezaložila žádný právní vztah).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně S.O. a posléze S. předmětné nemovitosti užívali a jako držitelé s nimi disponovali, když na straně držitelů nemohla být dobrá víra oprávněnosti držby, resp. „držení“ vzhledem k výše uvedeným okolnostem.
Pokud jde o dovolatelkou tvrzený rozpor s hmotným právem, napadené rozhodnutí odvolacího soudu takovým nedostatkem netrpí.
Podle učiněných skutkových zjištění k registraci obnovené činnosti SKM došlo dne 8. 5. 1990 (potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 1. 2000 čj. VSP/1-1/53 748/03-R) a S.K. je občanským sdružením ve smyslu zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 4. 1990 čj. VSP/1-1/53 748/03-R).
Podle §3 odst. 1 a 4 zák. opatření předsednictva FS č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, byly politické strany, politická hnutí a občanská sdružení (viz odkaz pod čarou na §2 zák. č. 83/1990 Sb.), jejich orgány a složky s právní subjektivitou povinny sestavit výkaz svého majetku ke dni 30. dubna 1990 a předložit jej do 30. června 1990 federálnímu ministerstvu financí s tím, že nepřiznaný majetek přechází do vlastnictví České republiky nebo Slovenské republiky podle sídla organizace, ledaže organizace prokáže, že k nepřiznání majetku došlo bez jejího zavinění anebo, že jde o majetek pořízený organizací bez použití dotace ze státních rozpočtů.
Námitka dovolatelky, že tato ustanovení odvolací soud neaplikoval správně, neobstojí, neboť cit. ustanovení se na žalobce nevztahují, když žalobce nemohl vykazovat majetek, který v dané době nebyl v jeho dispozici (v jeho „držení“).
V posuzovaném případě nemohlo připadat v úvahu ani použití §1 ústavního zák. č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku S. lidu České a Slovenské Federativní Republiky, o přechodu podniků a hospodářských i účelových zařízení S. m., nástupce S. s., bez náhrady do vlastnictví státu, a to ke dni účinnosti tohoto ústavního zákona, tj. k 1. 1. 1991, poněvadž hospodářské zařízení P. k tomuto dni již neexistovalo (bylo vymazáno z podnikového rejstříku po předchozím zrušení bez likvidace k 31. 12. 1984).
I kdyby bylo přihlédnuto k tomu, že majetkový substrát hospodářského zařízení (především nemovitosti) se posléze stal součástí účelového zařízení S., nemohlo být aplikováno ani ustanovení §2 odst. 1 cit. ústav. zákona, které se vztahovalo mimo jiné též na nemovité věci (kromě majetku uvedeného v §1 – tj. hospodářského zařízení jako takového, jehož součástí mohly být i nemovitosti), ale pouze takové věci (zde nemovité), které měl býv. S. v držení ke dni 31. 12. 1989. Tato podmínka v daném případě splněna nebyla; Ústavní zákon sice rozdíl mezi oprávněnou a neoprávněnou držbou nečiní, je ovšem zjevné, že tam, kde S. k rozhodnému datu vystupoval v roli držitele neoprávněného(detentora) a k majetku uplatnily právo třetí osoby, vlastnické právo na stát nepřecházelo (jinak by šlo o vyvlastnění bez náhrady).
Pokud jde o námitku dovolateky, že v řízení bylo nesprávně aplikováno ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud poukazuje na závěry, jež o posuzování předběžných otázek v rejstříkovém řízení formuloval (byť k jiné právní úpravě) např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 23. 6. 2003 sp. zn. 13 Cmo 274/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2004, pod číslem 10 nebo Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4.8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněném v témže časopise, číslo 7, ročník 2001, pod číslem 92. S těmito závěry, (z nichž plyne, že usnesení Okresního soudu v Ostravě z 18. 11. 1970 nebránilo posouzení platnosti dohody o předání hospodářského zařízení), je napadený rozsudek v souladu.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je v mezích dovolacího přezkumu, jemuž byl podroben, správný a Nevyšší soud proto dovolání - bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalobci v souvislosti s tímto řízením o dovolání podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu