ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1136.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1136/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. M. L., proti žalovaným 1) Mgr. E. M., a 2) P. a g. r. a l. f., a. s., o zaplacení částky 506.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 9/2002, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2005, č.j. 15 Co 13/2005-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání první žalované v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 7. června 2004, č.j. 7 C 9/2002-98, kterým Okresní soud v Přerově - jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 22. ledna 2004, č.j. 15 Co 249/2003-70, jímž odvolací soud jeho dřívější rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení - uložil první žalované zaplatit žalobkyni částky 72.000,- Kč a 219.305,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud převzal jako věcně správné závěry soudu prvního stupně, podle kterých I. D. z. (dále jen „záložna“, popř. „pozdější úpadkyně“) na základě smlouvy o úvěru ze dne 8. června 1999 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla první žalované úvěr ve výši 300.000,- Kč. Mezi týmiž subjekty byla dne 9. července 1999 uzavřena smlouva o výnosovém termínovaném vkladu, na jejímž základě první žalovaná vložila na vkladový účet částku 579.000,- Kč. Vklad byl vinkulován ve prospěch záložny a v případě, že první žalovaná svůj závazek vrátit řádně a včas poskytnutý úvěr nesplní, bylo ujednáno oprávnění záložny uspokojit pohledávku ze smlouvy o úvěru z peněžních prostředků vinkulovaného termínovaného vkladu. Prohlášením konkursu na majetek záložny (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 36 K 8/2000) se její pohledávka ze smlouvy o úvěru stala ve smyslu §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZKV“, splatnou. Po odpočtu plnění poskytnutého první žalovanou a částečném zániku závazku v důsledku započtení provedeného jednostranným úkonem první žalované ze dne 7. února 2000 zůstala neuhrazena pohledávka žalobkyně v rozsahu soudem prvního stupně přiznané částky.
Výhradu první žalované, podle níž je výkon práva žalobkyně - vymáhání dluhu ze smlouvy o úvěru - v rozporu s poctivým obchodním stykem (viz §265 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“), odvolací soud důvodnou neshledal. Potud zdůraznil, že první žalovaná „byla odškodněna Z. f. d. z.“, přičemž „není důvod ji zvýhodnit ve vztahu k ostatním členům záložny“, majícím u záložny „termínovaný vklad a zároveň úvěrový dluh“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá „na nesprávných právních závěrech“, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka nezpochybňuje závěry soudů nižších stupňů co do existence dluhu a jeho výše; „k úvaze dovolacího soudu“ však „předkládá otázku“, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Přitom akcentuje, že její pohledávka za záložnou výrazně převyšovala dluh ze smlouvy o úvěru, pročež „by bylo poctivější“, kdyby její dluh byl uspokojen z prostředků, které záložně „svěřila“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ( §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - prověřil správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého výkon práva žalobkyně (uplatnění nároku na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru) není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Výše citované ustanovení předpokládá, že účastník obchodně právního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, tj. nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Přitom ujednání, z něhož vzešla práva, uplatnění kterých by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou (úspěšně) vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V odkazovaném rozhodnutí současně Nejvyšší soud uzavřel, že jednání věřitele vymáhajícího svou pohledávku za dlužníkem, který má vůči věřiteli vzájemnou pohledávku převyšující dluh, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je potud se shora uvedeným judikatorním závěrem v souladu, přičemž na jeho správnosti ničeho nemění ani to, že na majetek věřitele byl prohlášen konkurs. Mají-li totiž účastníci řízení vzájemné pohledávky, samotná skutečnost, že jeden z nich se může domáhat uspokojení své pohledávky pouze v rámci konkursu vedeného na majetek druhého (postupem předvídaným §20 ZKV), neznamená, že by uplatnění a vymáhání vzájemné pohledávky bylo výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Současně nelze pominout, že povinnost uplatnit a vymáhat pohledávky úpadce správci konkursní podstaty ukládá ustanovení §27 odst. 4 ZKV. Řešení nabízené dovolatelkou, tj. uspokojení jejího závazku „z prostředků svěřených záložně“, pak není přijatelné již proto, že je zákon o konkursu a vyrovnání nepřipouští.
Akceptace právního názoru dovolatelky by navíc nastolila stav, kdy by věřitel (správce konkursní podstaty úpadce - záložny, popř. jeho právní nástupce) nemohl úspěšně uplatnit pohledávky za dlužníky (a tito by současně neměli povinnost uhradit své závazky vůči věřiteli), přestože těmto vznikl nárok na úhradu z titulu pojištění vkladů podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a v části převyšující toto právo (byť pouze ve výši určené rozvrhovým usnesením - §30 ZKV) i na plnění v rámci konkursu.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu