ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1148.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1148/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V., a. s., proti žalované Ž. Š., spol. s r. o., o zaplacení částky 50.742,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 444/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100, jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dále v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22 Cm 444/97-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22 Cm 444/97-71, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 50.742,- Kč (bod I. výroku) a uložil žalobkyni uhradit žalované na nákladech řízení částku 5.820,- Kč. (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Cm 444/97-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.490,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně prokázala, že má vůči žalované splatnou pohledávku ve výši 50.742,- Kč a stejně jako soud prvního stupně se dále zabýval již jen tím, zda žalovaná mohla 3. dubna 2001 proti této pohledávce započíst pohledávku, kterou nabyla od věřitelky žalobkyně, společnosti P. P.M.L., a. s. (dále též jen „PML“) na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. dubna 2001 (dále též jen „postupní smlouva“). Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že společnost PML mohla v době po povolení vyrovnání na majetek žalobkyně (k němuž došlo 15. září 2000), avšak ještě před rozhodnutím o potvrzení vyrovnání (to bylo vydáno 3. srpna 2001 a nabylo právní moci 14. prosince 2001), postoupit pohledávku přihlášenou k vyrovnání žalované a že žalovaná tuto pohledávku mohla v téže době jednostranným úkonem započíst proti pohledávce žalobkyně. Podle odvolacího soudu postoupení pohledávky a jejímu započtení nebránilo ani ustanovení §49 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ani ustanovení §52 odst. 2 ZKV. Uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání sice věřitelům v §56 odst. 1 ukládá přihlásit pohledávky za dlužníkem do vyrovnání, připouští však současně, (v §63 odst. 1) že zde budou i věřitelé, kteří tak neučiní a jejichž vztah dlužníkem tak (s výjimkou §63 odst. 1 ZKV) nebude zákonem o konkursu a vyrovnání dotčen. Podle odvolacího soudu by bylo proti logice a smyslu vyrovnacího řízení, kdyby věřitelé, kteří své pohledávky přihlásí do vyrovnání a tím dlužníkovi umožní se oddlužit pouze částečnou úhradou těchto pohledávek, byli za svou vstřícnost vůči dlužníkovi stiženi omezením dispozice s takovými pohledávkami (co do převodu nebo započtení pohledávek). Věřitel, který pohledávku přihlášenou do vyrovnání před rozhodnutím o potvrzení vyrovnání postoupí nebo započte, tedy nejedná v rozporu se zákonem ani zákon neobchází. Určuje-li ustanovení §52 odst. 2 písm. e/ ZKV, že po povolení vyrovnání nelze vést výkon rozhodnutí pro pohledávky, které nemají přednost, neznamená to, že by mělo jít o pohledávky, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí ve smyslu §581 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); ustanovení (§354, §358) obsažená v obchodním zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jinou úpravu též neobsahují.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost závěru, že v průběhu vyrovnání dlužníka mohou jeho věřitelé dále postupovat pohledávky, které přihlásili do vyrovnání a že takové pohledávky lze v průběhu vyrovnání započíst proti pohledávce dlužníka. V řešení této otázky spatřuje dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Podle jejího přesvědčení v průběhu vyrovnání dlužníka nelze postupovat pohledávky přihlášené do vyrovnání. I kdyby to možné bylo, pohledávku přihlášenou do vyrovnání lze použít k jednostrannému započtení až poté, co se stane splatným závazek dlužníka z této pohledávky vůči věřiteli vyplývající z rozvrhového usnesení (správně z usnesení o povolení vyrovnání) a pouze ve výši odpovídající tomuto závazku.
Na podporu tohoto závěru odkazuje dovolatelka na ustanovení §52 odst. 2 písm. e/ ZKV ve spojení s ustanovením §581 odst. 1 větou druhou obč. zák. Spojením „postihnout výkonem rozhodnutí“ (ve smyslu §52 odst. 2 písm. e/ ZKV) je míněno - pokračuje dovolatelka - dle ustanovení §303 a násl. o. s. ř. i přikázání pohledávky. Pakliže tedy věřitelé nemohou v rozhodném období vést výkon rozhodnutí vůči dlužníku, nemohou být výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky postiženy pohledávky dlužníka (dovolatelky) za jeho dlužníky a dle §581 obč. zák. pak věřitelé nemohou proti těmto „nepostižitelným“ pohledávkám dlužníka jednostranně započítávat. Překážka jednostranného započtení tkví v tom, že v rozhodném období v podstatě neexistují pohledávky dlužníka „za věřiteli“, proti kterým by bylo možné jednostranně započítávat. Fakt, že jednostranné započtení ze strany věřitelů vůči dlužníku není v §52 odst. 2 ZKV výslovně zakázáno, není důvodem k odmítnutí tohoto závěru.
Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem, že jednostranné započtení bylo možné podle ustanovení §358 obch. zák.
Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že tím, že věřitel přihlásí svou pohledávku do vyrovnání, akceptuje též jeho podmínky, tj. zejména skutečnost, že jeho pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 30 % a ve lhůtě stanovené v usnesení o povolení vyrovnání. Původní dlužníkův závazek je tak změněn na závazek nový, z označeného usnesení vyplývající. Převést lze pouze takto modifikovaný nárok, jehož splatnost je dána usnesením o povolení vyrovnání, takže jej nelze započíst dříve, než se stane splatným. Převedení celé pohledávky je podle dovolatelky též v rozporu s ustanovením §525 odst. 2 obč. zák. Výkladem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, by podle dovolatelky byl zcela popřen ekonomický i právní smysl vyrovnání, jehož cílem je oddlužení subjektu při poměrném uspokojení pohledávek věřitelů. Připuštění jednostranných zápočtů by vedlo ke zvýhodnění věřitelů, kteří mají vůči dlužníku i závazky. V této souvislosti dovolatelka odkazuje i na historický výklad, uvádějíc, že podle zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, konkrétně podle článku I., §21 a §22 pro konkurs a podle článku II., §22 a §23 pro vyrovnání, byl zápočet (oproti dnešní úpravě) výslovně povolen.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to pro posouzení všech právních otázek dovoláním otevřených a v dovolacím řízení dosud neřešených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §52 ZKV, účinky povolení vyrovnání nastávají dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu (odstavec 1). Povolení vyrovnání má tyto účinky: a/dlužník nesmí samostatně provádět právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů; vyrovnací správce je oprávněn určit právní úkony dlužníka, k nimž je potřebný jeho souhlas, a může si vyhradit, že bude vyplácet a přijímat platby nebo plnit jiné závazky mimo dlužníka; b/ soud může dlužníkovi nařídit, aby určité právní úkony nečinil vůbec nebo jen s předchozím souhlasem vyrovnacího správce; může rozhodnout i o jiných opatřeních potřebných k zajištění dlužníkova majetku; c/ právní úkony dlužníka, odporující ustanovení pod písmeny a/ a b/ jsou vůči věřitelům neúčinné; d/ dlužník nemůže po dobu vyrovnání navrhnout prohlášení konkursu; e/ věřitelé nemohou navrhnout na dlužníkův majetek konkurs, ani vést výkon rozhodnutí pro pohledávky, které nemají přednost (§54 ZKV); f/ u pohledávek zahrnutých do vyrovnání nastávají účinky uznání závazku dlužníkem (odstavec 2).
Ustanovení §53 odst. 1 ZKV pak určuje, že ve vyrovnání je za věřitele pokládán každý, kdo přihlásí na základě výzvy soudu ( §50 odst. 3 písm. c/ ZKV) svůj nárok. Způsob, pořadí a míra uspokojení nároků se určí až v potvrzeném vyrovnání (§60 ZKV), nebude-li možné dosáhnout uspokojení mimo vyrovnání podle dalších ustanovení.
Dle §56 ZKV, věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v §50 odst. 3 písm. c/ ZKV (odstavec 1). Přihlásit pohledávku k vyrovnání musí i přednostní věřitelé (§54 odst. 2 ZKV) (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení jak v době povolení vyrovnání na majetek dovolatelky, tak v době potvrzení tohoto vyrovnání.
Z ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném v době potvrzení vyrovnání i v době, kdy usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci, se podává, že nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili. Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1 ZKV.
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že žádné z ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vskutku nebrání tomu, aby věřitel, který přihlásil pohledávku za dlužníkem do vyrovnání, v době po povolení vyrovnání a před potvrzením vyrovnání pohledávku postoupil na jiného postupem předjímaným v ustanoveních §524 a násl. obč. zák. Odvolací soud ovšem při svých úvahách přehlédl, že takový hmotněprávní úkon nemá bez dalšího procesní průmět. Jinak řečeno, tím, že pohledávku v uvedeném období postoupí na jiného, přihlášený věřitel nepřestává být účastníkem vyrovnacího řízení, přichází ale (nejde-li o případ podle §530 odst. 1 věty první obč. zák., což v řízení nebylo /se zřetelem k tomu, že obranu započtením uplatnil postupník, logicky/ tvrzeno) o hmotněprávní legitimaci k vymožení postoupené pohledávky. K tomu, aby se postupník stal účastníkem vyrovnacího řízení namísto postupitele, je pak nutný návrh postupitele (jako dosavadního účastníka vyrovnacího řízení) na vydání usnesení podle §107a o. s. ř., jež je v takovém případě přiměřeně aplikovatelné (§66a odst. 1 písm. a/ ZKV) i pro vyrovnací řízení (srov. k tomu mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dokud usnesení podle §107a o. s. ř. nenabude právní moci, zůstává účastníkem vyrovnacího řízení přihlašovatel pohledávky (postupitel). Otázkou, zda a kdy se žalovaná stala účastnicí vyrovnacího řízení namísto společnosti PML, se odvolací soud nezabýval a příslušná skutková zjištění k prověření této okolnosti si neopatřil. Za této situace ovšem stěží obstojí argumentace odvolacího soudu založená na tom, že pohledávku, kterou nabyla postoupením 2. dubna 2001, započetla žalovaná vůči dovolatelce již 3. dubna 2001 jako věřitel s pohledávkou přihlášenou ve vyrovnacím řízení. Nebylo-li zde totiž k 3. dubnu 2001 pravomocné rozhodnutí o procesním nástupnictví žalované ve vyrovnacím řízení, vydané podle §107a o. s. ř., pak k uvedenému datu bylo nutné na žalovanou pohlížet jako na věřitele s pohledávkou za žalobkyní stojícího mimo vyrovnací řízení. Již proto je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud shledává úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí nesprávnými i v řešení otázky, zda v době od povolení vyrovnání do potvrzení vyrovnání může přihlášený věřitel svou pohledávku započíst proti pohledávce, kterou vůči němu má dlužník. V právní teorii se řešením uvedeného problému zabývá dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha a. s., Praha 1996. Tam se na straně 269 jednoznačně uzavírá, že kompenzace vzájemných pohledávek je nepřípustná, jestliže věřitel nebo dlužník nabyl vzájemnou pohledávku teprve po povolení vyrovnacího řízení. Již na základě tohoto závěru by pro danou věci bylo možné uzavřít, že úkon směřující k započtení pohledávky, učiněný žalovanou 3. dubna 2001, k zániku dovolatelčiny pohledávky nevedl, neboť žalovaná tuto pohledávku nabyla až po povolení vyrovnání (2. dubna 2001). Nejvyšší soud je ovšem názoru, že vzájemné započtení pohledávky přihlášeného věřitele proti pohledávce dlužníka je poté, co nastaly účinky povolení vyrovnání (§52 odst. 1 ZKV), u věřitelů, jejichž pohledávky mohou být vyrovnáním dotčeny, nepřípustné obecně. Je tomu tak proto, že ustanovení §53 odst. 1 věty druhé ZKV výslovně určuje, že způsob, pořadí a míra uspokojení nároků (rozuměj přihlášených nároků) se určí až v potvrzeném vyrovnání (§60 ZKV), nebude-li možné dosáhnout uspokojení mimo vyrovnání podle dalších ustanovení. Logikou věci je dáno, že „dalšími ustanoveními“ se rozumí jiná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání upravující přednostní pohledávky (§54 ZKV), jakož i další pohledávky, jež potvrzením vyrovnání ani nemohou být dotčeny (srov. §60 odst. 1 písm. a/ a b/ ZKV). Kdyby mělo platit, že v době od povolení vyrovnání do potvrzení vyrovnání mohou přihlášení věřitelé, jejichž pohledávky mohou být vyrovnáním dotčeny, přistoupit k započtení svých pohledávek proti pohledávkám dlužníka za nimi, byl by tím fakticky zmařen účel vyrovnání, jelikož takto nastávají změny v majetkové sféře dlužníka oproti stavu, který zde byl v době, kdy dlužník činil nabídku na vyrovnání (srov. §46 odst. 2 ZKV).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tak ani v tomto ohledu správné není a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu