ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1210.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1210/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice D. Z., o návrhu věřitelky P., s. r. o., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 K 8/2003, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2004, č. j. 1 Ko 237/2004-75, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2004, č. j. 97 K 8/2003-37, prohlásil na základě návrhu ze dne 7. dubna 2003 konkurs na majetek dlužnice. Učinil tak poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. října 2003, č. j. 1 Ko 308/2003 24, zrušil jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 30. května 2003, č. j. 97 K 8/2003-14, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužnice je - je smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku formou platební neschopnosti, jelikož má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. Konkrétně uzavřel, že dlužnice má nejméně tři věřitele s pohledávkami po lhůtě splatnosti po dobu delší 6 měsíců, a to Českou republiku - Finanční úřad pro Prahu 4 s pohledávkou ve výši 1.045,- Kč, navrhující věřitelku (obchodní společnost E. s. r. o.,) s pohledávkou ve výši 527.950,- Kč s příslušenstvím a J. P. s pohledávkou ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím. Námitku dlužnice, že konkurs na její majetek nemůže být prohlášen, neboť přestala být podnikatelkou, neměl za opodstatněnou, uváděje, že předpoklad, aby fyzická osoba byla podnikatelem, musí být naplněn jen u úpadku formou předlužení a nikoli u úpadku formou platební neschopnosti.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. června 2004, č. j. 1 Ko 237/2004-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je v úpadku formou platební neschopnosti. Na základě zjištění, že pohledávka České republiky - Finančního úřadu pro Prahu 4 byla uhrazena již 15. prosince 1993, však závěr o úpadku dlužnice založil pouze na existenci pohledávek navrhující věřitelky a J. P. K pohledávce věřitelky J. P., kterou dlužnice nepokládala za „legitimní a způsobilou ve smyslu §1 odst. 2 ZKV“, odvolací soud odkázal na právní závěry, jež vyslovil ve zrušujícím usnesení ze dne 6. října 2003, uzavíraje, že i tuto pohledávku má za osvědčenu. K námitce, že tak, jak je označena v napadaném usnesení, dlužnice neexistuje, odvolací soud uvedl, že o existenci dlužnice (jakož i jejích dluhů) žádné pochybnosti nemá. Okolnost, že dlužnice fyzická osoba dnes již nepodniká, nemá totiž za následek ztrátu její způsobilosti mít práva a povinnosti ani ztrátu způsobilosti procesní; ukončením podnikání fyzické osoby její dluhy nezanikají. „Protinávrhem“ dlužnice na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 232.000,- Kč se odvolací soud nezabýval, zdůrazňuje, že konkursní řízení není sporným (nalézacím) řízením.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“), přisuzujíc napadenému rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že J. P. pohledávku vůči ní nabyla postoupením od navrhující věřitelky a že smyslem postoupení bylo vytvořit stav úpadku a šikanovat ji; takový postup je ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, případně ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. O tom podle dovolatelky svědčí krátká doba, která uplynula mezi postoupením pohledávky a podáním návrhu na prohlášení konkursu. Potud dovolatelka odkazuje jednak na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ko 83/99 (jde o usnesení ze dne 22. října 1999, uveřejněné v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 2000, str. 185), jednak na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1302/2000 (jde o usnesení ze dne 31. července 2000, uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 44/2001“). Konečně poukazuje i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Ko 374/97, citujíc z něj větu, podle které „úpadek dlužníka, jenž předpokládá existenci alespoň dvou věřitelů, nemůže být naplněn tím, že toliko jediný věřitel svou pohledávku postoupí třetí osobě, ale naopak je dán pouze tehdy, pokud dlužník má více původních věřitelů, tedy těch, kteří své pohledávky neodvozují od věřitele jediného“. Odůvodňují-li soudy nižších stupňů postoupení pohledávky a následně i podání návrhu na prohlášení konkursu neúspěšností exekuce vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 452/2001, je tomu tak podle dovolatelky proto, že (podle zjištění, jež učinila nahlédnutím do exekučního spisu) exekuce sice byla nařízena, leč nebylo započato s jejím provedením. Průtahy v řízení vedeném státním orgánem pak podle přesvědčení dlužnice nemohou být ani důvodem k prohlášení konkursu, ani důvodem k postoupení pohledávky (jež je fakticky dělením pohledávky navozujícím podmínky vyžadované zákonem k prohlášení konkursu). Dovolatelka proto soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly tím, proč exekuce nebyla dosud úspěšná, akcentujíc, že v posuzované věci věřitelka nevyčkala provedení exekuce. Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce, pojaté do notářského zápisu ze dne 9. dubna 1999, při jejímž vzniku byla dovolatelka uvedena v omyl a neprovedl navržené důkazy, zejména výslech svědkyně K. R. Odkazujíc na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Ko 321/97 dovolatelka usuzuje, že odvolací soud sám může posoudit existenci splatné pohledávky věřitele za dlužníkem, a to i tehdy, je-li tato okolnost mezi účastníky sporná nebo probíhá-li mezi nimi o této otázce jiné řízení. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
V průběhu dovolacího řízení původní navrhující věřitelka nejprve postoupila pohledávku, pro niž se domáhala prohlášení konkursu na majetek dlužnice a kterou následně do konkursu přihlásila, společnosti P., s. r. o., (smlouvou z 22. září 2004), a poté došlo (k 17. prosinci 2005) k jejímu výmazu z obchodního rejstříku. O procesním nástupnictví společnosti P., s. r. o. v rozsahu uvedené pohledávky rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2006, č. j. 97 K 8/2003-16, které nabylo právní moci 22. března 2006. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení jako s navrhující věřitelkou nadále jednal se společností P., s. r. o.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel (jako v tomto případě) odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 2 ZKV dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
V R 44/2001, na něž poukazuje i dovolatelka, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV může být dalším věřitelem se platnou pohledávkou za dlužníkem i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku. Tamtéž dodal, že soud za této situace zamítne návrh na prohlášení konkursu, jen jestliže bude prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužníka nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení. V usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141, dále Nejvyšší soud vysvětlil, že pro závěr, že postoupení části pohledávky před podáním návrhu na prohlášení konkursu, bylo šikanózním jednáním věřitele dlužníka, je ve svém souhrnu významné i to, v jakém časovém horizontu před podáním návrhu na prohlášení konkursu k postoupení části pohledávky došlo, jaký ekonomický cíl byl účastníky této transakce sledován, a to, zda postupník a postupitel nejsou společnostmi personálně a ekonomicky propojenými. Od těchto závěrů nevidí Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v této věci.
Úvahu, podle které lze přihlédnout k pohledávce věřitelky J. P., nabyté postoupením od navrhující věřitelky, učinil odvolací soud na základě zjištění, že jmenovaná nabyla pohledávku ve výši 100.000,-- Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 10. listopadu 2002 za částku 100.000,- Kč, kterou navrhující věřitelce téhož dne zaplatila v hotovosti, a že původní pohledávku navrhující věřitelka od roku 2001 neúspěšně vymáhala v exekučním řízení.
Nejvyšší soud především uvádí, že pro závěr, zda k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužnice, má zjištění, že původní pohledávku navrhující věřitelka od roku 2001 neúspěšně vymáhala v exekučním řízení, význam potud, že se jím vylučuje jako možný motiv postoupení části pohledávky snaha navrhující věřitelky dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení (srov. R 44/2001); toho, kdo má k dispozici exekuční titul, z takového záměru podezírat nelze. V jiném ohledu z tohoto zjištění žádné závěry o šikaně dlužnice (nebo naopak o neexistenci šikany) dovozovat nelze. Proto také není podstatné, proč v době od roku 2001 do prohlášení konkursu k vymožení pohledávky v exekuci nedošlo a odvolací soud nepochybil, jestliže pro tyto účely důvody neúspěchu exekuce dále nezjišťoval.
Pomineme-li argument, podle kterého měl odvolací soud zjišťovat důvody neúspěchu exekuce, pak na podporu závěru o šikanózní povaze postoupení části pohledávky nabízí dovolatelka Nejvyššímu soudu toliko tvrzení o době, která uplynula od postoupení části pohledávky do podání návrhu na prohlášení konkursu. Nejvyšší soud ovšem již ve výše označeném usnesení sp. zn. 29 Odo 365/2002 vysvětlil, že žádné z tam uvedených kritérií z nichž lze (při absenci jiných důkazů o skutečném úmyslu navrhujícího věřitele) usuzovat na šikanózní povahu postoupení části pohledávky, není důvodem k závěru o šikaně dlužníka samo o sobě. Jinak řečeno, pro posuzovanou věc odtud plyne, že jen z toho, že k napadanému postoupení došlo v době necelých 5 měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu, závěr, že úmyslem navrhující věřitelky bylo navodit uměle stav úpadku dlužnice, učinit nelze. Uvedená transakce dává smysl i po stránce ekonomické. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ekonomický smysl má i transakce, podle které je část pohledávky postoupena za úplatu ve výši odpovídající takto postoupené části jistiny. Je tomu tak proto, že ve smyslu ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. přechází na postupníka s postoupenou částí pohledávky i odpovídající část jejího příslušenství. Nabyla-li J. P. částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (desetiprocentním úrokem z prodlení) za úplatu ve výši 100.000,- Kč, pak při tvrzeném prodlení od 16. února 2001 získávala již ke dni postoupení navíc majetkovou hodnotu dosahující téměř 17.000,- Kč.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že k pohledávce věřitelky J. P. bylo možné při úvaze o úpadku dlužnice formou platební neschopnosti přihlédnout, jelikož důvodem jejího vzniku nebyla šikana dlužnice, je tudíž správný a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
K tvrzenému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že má-li být jeho existence spojována s tvrzeními, jež rozebral výše v rovině právního posouzení věci, pak tento dovolací důvod není dán z týchž příčin, pro něž napadené rozhodnutí obstálo v rovině právní. Připíná-li dovolatelka uvedený dovolací důvod k tvrzení, že se odvolací soud nezabýval námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce, pojaté do notářského zápisu ze dne 9. dubna 1999, při jejímž vzniku byla dovolatelka uvedena v omyl, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud o této námitce v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl (a tedy se s ní vypořádal), že nebyla zpochybněna platnost dohody o narovnání obsažené v notářském zápisu a že odvolacím námitkám dlužnice neuvěřil.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že k námitce neplatnosti smlouvy (označené dovolatelkou jako smlouva o půjčce) obsažené v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti z 9. dubna 1999, pro omyl dovolatelky, uplatněné dovolatelkou v odvolání, nebylo přihlédnuto správně. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. tím není dotčeno). U relativní neplatnosti právního úkonu (která je dána i v případě podle §49a obč. zák., uplatňovaném dovolatelkou) totiž platí, že právní úkon se pokládá za platný, dokud se k tomu legitimovaný subjekt neplatnosti nedovolá. Jak plyne z obsahu procesního spisu, až do podání odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu jedinou obranou dlužnice proti návrhu na prohlášení konkursu bylo tvrzení, že zánikem oprávnění k podnikání zanikla jako podnikatel a jako takový neexistuje (srov. vyjádření č. l. 34-35). Námitku relativní neplatnosti uplatnila dovolatelka až v rámci podaného odvolání (a netvrdí, ani netvrdila, že tak učinila dříve). Jde tedy o skutečnost, která nastala až po prohlášení konkursu na majetek dlužnice a k níž v řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu přihlédnout ani nelze. Obdobně to platí pro rovněž až v odvolání uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (srov. mutatis mutandis též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině dovolací námitky, že v odvolacím řízení nebyly provedeny dovolatelkou navržené důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka z obsahového hlediska vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k tomu, že šlo o důkazy navržené k prokázání tvrzení o důvodnosti námitky relativní neplatnosti právního úkonu, však odvolací soud ani v tomto ohledu nepochybil, neboť - jak vysvětleno výše - ke skutečnosti, jež takto měla být prokázána, nesmělo být v odvolacím řízení přihlédnuto.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jak soud prvního stupně tak odvolací soud správně rozhodly o věřitelském návrhu bez nařízení jednání (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení před soudem prvního stupně totiž spor o skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem dlužníkova úpadku, veden nebyl. Jedinou obranou dlužnice v této fázi řízení bylo tvrzení, že zánikem oprávnění k podnikání zanikla jako podnikatel a jako takový neexistuje; k posouzení nedůvodnosti takového tvrzení žádného dokazování zapotřebí nebylo. V odvolacím řízení šlo v konečném důsledku rovněž jen o posouzení právního významu skutkových zjištění a o odmítnutí těch skutkových námitek, jež uplatněny být nemohly.
Jelikož nebyly zjištěny ani jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu