ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1242.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1242/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J., spol. s r. o., proti žalovanému JUDr. M. R., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 301/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 211/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. července 2005, č.j. 27 Cm 301/99-29, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně určení pravosti své pohledávky ve výši 775.450,-Kč za úpadkyní L. spol. s r. o. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že důvodem přihlášené pohledávky je nezaplacená daň z převodu nemovitostí, k jejíž úhradě se úpadkyně jako kupující zavázala v článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku uzavřené se žalobkyní jako prodávající 29. srpna 1995. Z tohoto ujednání však - dle názoru soudu prvního stupně - nevyplývá vznik závazku úpadkyně vůči žalobkyni, ale pouze vůči finančnímu úřadu, který vykonává správu daní. Jelikož ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přenos daňové povinnosti neumožňuje, bylo povinností žalobkyně předmětnou daň zaplatit a teprve poté vymáhat na úpadkyni plnění z titulu porušení její smluvní povinnosti. Žalobkyně dosud daňovou povinnost vůči finančnímu úřadu nesplnila a proto soud prvního stupně žalobu pro nedostatek aktivní a pasivní věcné legitimace zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 211/2005-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, považuje skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné, zdůraznil, že z článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku nevyplývá přímý nárok žalobkyně vůči úpadkyni, nýbrž z něj lze dovodit pouze nárok na náhradu škody (v důsledku porušení smluvních povinností úpadkyně) za předpokladu, že by žalobkyně jako zákonný daňový poplatník daň finančnímu úřadu zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“) a namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. , tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka - na rozdíl od soudů nižších stupňů - považuje sporné ujednání smlouvy o prodeji podniku za soukromoprávní závazek úpadkyně vůči dovolatelce zaplatit daň z převodu nemovitostí. V posuzované věci, kdy kupní cena byla nižší než daň, neobstojí ani úvaha o nutnosti úhrady daně ze strany dovolatelky jako předpokladu pro vznik pohledávky za úpadkyní z titulu náhrady škody.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (které nerespektuje judikaturu dovolacího soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný shledává rozhodnutí soudů nižších stupňů správnými.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, podle nichž z článku II. odst. 2 smlouvy o prodeji podniku nevyplývá přímý nárok žalobkyně vůči úpadkyni, zejména postrádají potřebný judikatorní přesah, když řešení této otázky je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud neshledává (oproti mínění dovolatelky) ani rozporným s hmotným právem, popř. s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že dohoda o zaplacení daně z převodu nemovitosti kupujícím není neplatná pro rozpor se zákonem č. 357/1992 Sb. Taková dohoda však váže pouze účastníky smlouvy, nikoli správce daně, a nic nemění na tom, že poplatníkem této daně je převodce (prodávající). Ten se pak může podle dohody obsažené ve smlouvě o převodu nemovitosti domáhat po kupujícím náhrady zaplacené daně.
Jelikož právní závěry, na nichž rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá, jsou s výše uvedeným judikatorním závěrem v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu