ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1311.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1311/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. (L.), proti žalovaným 1) P. M., neznámého pobytu, 2) I. s. r. o., a 3) Z. M., o zaplacení částky 146.409,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 957/97, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2004, č.j. 5 Cmo 152/2004-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 13.310,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. prosince 2002, č.j. 23 Cm 957/97-83, zavázal prvního žalovaného a druhou žalovanou zaplatit žalobkyni 4,199.249,70 Kč s 16,5% úrokem z prodlení od 1. května 1996 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého (výrok I.), prvního a třetího žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni 146.409,30 Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. března 1997 do zaplacení rovněž tak, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok II.), v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaní splnili povinnost uloženou jim ve výrocích I. a II. společně a nerozdílně, žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
K odvolání třetího žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. července 2003, č.j. 5 Cmo 254/2003-122, rozsudek soudu prvního stupně směřující proti třetímu žalovanému v zavazujícím výroku ve věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že ve vztahu k tomuto žalovanému nebyly splněny podmínky, za nichž soud prvního stupně mohl věc podle ustanovení §101 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti.
Rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 23 Cm 957/97-178, soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 146.409,30 Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. března 1997 do zaplacení směřující proti třetímu žalovanému zamítl (výrok I.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s. s. a prvním žalovaným byla uzavřena dne 4. prosince 1991 úvěrová smlouva podle §382a hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), na základě které byly prvnímu žalovanému poskytnuty určité peněžní prostředky, neboť podle výpisu z účtu první žalovaný poskytnutý úvěr splácel. Námitku třetího žalovaného, že nemohl platně převzít ručitelský závazek podle §129l hosp. zák., poněvadž nebyl podnikatelem, považoval za nedůvodnou s ohledem na rozhodnutí O. n. v. v K. V. ze dne 2. srpna 1990 o registraci třetího žalovaného podle zákona č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů.
Akceptoval však výhradu, že žalobkyně neprokázala, v jaké výši poskytla dlužníku peněžní prostředky podle úvěrové smlouvy a tím neprokázala i celkovou výši pohledávky, když předložené listiny - splátkový kalendář a obratová historie úvěru - výši čerpání úvěru neprokazují.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. července 2004, č.j. 5 Cmo 152/2004-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že třetího žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni 146.409,30 Kč se 17% úrokem od 3. března 1997 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud opakoval důkaz úvěrovou smlouvou ze dne 4. prosince 1991 uzavřenou mezi Č. s. s. a prvním žalovaným a dodatkem č. 1 ze dne 12. března 1992 k této smlouvě a zjistil, že úvěr měl být čerpán najednou v prosinci 1991 převodem na běžný účet prvního žalovaného a splácen ve čtvrtletních splátkách od února 1992 do listopadu 1995. Dodatkem č. 1 byla úvěrová smlouva změněna pouze v datu první splátky tak, že byla posunuta na duben 1992, ostatní ujednání smlouvy - podle obsahu dodatku - zůstala beze změny.
Odvolací soud dospěl k závěru, že úvěr byl před uzavřením dodatku zcela vyčerpán, neboť pokud by se tak nestalo, je reálně nepředstavitelné - pokračoval odvolací soud – že by se účastníci v dodatku odsunujícím počátek splácení s touto závažnou skutečností nevypořádali.
Akcentoval, že žádné postupné uvolňování peněz podle smlouvy nepřicházelo v úvahu, úvěr měl být čerpán najednou jedním převodem a tedy buď poskytnut byl nebo nebyl. Z dodatku č. l plyne, že čerpán byl v plné výši částkou 200.000,- Kčs, čemuž odpovídá i součet nově dohodnutých splátek. Bylo-li prokázáno, že věřitel poskytl úvěr, je na dlužníku, aby prokázal, že poskytnuté prostředky zcela nebo zčásti vrátil.
Považuje skutkové závěry soudu prvního stupně za nesprávné, nemající oporu v provedeném dokazování, neboť již úvěrovou smlouvou a dodatkem ke smlouvě bylo prokázáno úplné čerpání úvěru a třetím žalovaným nebylo prokázáno splacení úvěru ve větším rozsahu, než tvrdila a prokázala žalobkyně, odvolací soud uzavřel, že třetímu žalovanému vznikla z titulu ručení povinnost zaplatit žalovanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nezpochybňuje závěr o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a prvním žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, namítá však, že samotné uzavření smlouvy neznamená vznik závazku na straně příjemce úvěru, je toho pouze nutným předpokladem a závazek vrátit úvěr vzniká až po poskytnutí úvěru. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, kdy a v jaké výši byl úvěr čerpán, předložená obratová historie je pouhým přehledem bez důkazní hodnoty, nejsou-li připojeny prvotní doklady, z nichž byla zpracována. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vyčerpání úvěru učiněným ze smlouvy o úvěru a z jejího dodatku, neboť dodatkem mohlo být reagováno i na zcela opačnou situaci, a to, že úvěr poskytnut nebyl.
Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani závěr, že výpisy z evidence předchůdkyně žalobkyně, jako je obratová historie, jsou pravidelným důkazním prostředkem, z něhož soudní praxe běžně vychází, neboť poskytnutí úvěru bývá realizováno na účet zřízený za tím účelem. Pokud by byl závěr odvolacího soudu správný, pak stejnou důkazní hodnotu by musel mít i přehled zpracovaný ručitelem dokládající, že dluh splatil.
Odvolacímu soudu vytýká i nesprávný procesní postup, když žalobkyně ve lhůtě pro podání odvolání neuvedla žádné odvolací důvody (podala pouze tzv. blanketní odvolání), pročež bylo namístě takové odvolání odmítnout.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl považuje skutková zjištění odvolacího soudu i jeho právní závěry za správné.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. l písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 27/1999 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Skutková zjištění odvolacího soudu co do poskytnutí úvěrových prostředků (částky 200.000,- Kčs) prvnímu žalovanénu oporu v provedeném dokazování mají (k tomu viz skutková zjištění učiněná odvolacím soudem z úvěrové smlouvy ze dne 4. prosince 1991 a z dodatku č. l ze dne 12. března 1992); odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž závěr o „vyčerpání úvěru v plné výši“ považuje Nejvyšší soud za logický, řádně odůvodněný a žádným jiným důkazem či skutečností vyšlou v řízení najevo nezpochybněným.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že závěr opačný - zastávaný dovolatelem -podle něhož v řízení nebylo poskytnutí úvěrových prostředků ve sjednané výši prokázáno, neobstojí i proto, že v takovém případě by uzavření dodatku č. l k úvěrové smlouvě postrádalo smysl. Nebyl-li by závazek vyplývající pro právní předchůdkyni žalobkyně z úvěrové smlouvy splněn (tj. nebyla-li by v prosinci 1991 částka 200.000,- Kčs skutečně převedena na účet prvního žalovaného), potom by se tato skutečnost nepochybně musela promítnout (jako změna úvěrové smlouvy co do výše úvěru, popřípadě doby jeho poskytnutí) i do zmíněného dodatku. Nestalo-li se tak a první žalovaný se naopak v dodatku k úvěrové smlouvě zavázal zaplatit poskytnutý úvěr v nově sjednaných splátkách, aniž by samotné poskytnutí úvěrových prostředků (k němuž mělo dojít v prosinci 1991) jakkoli zpochybnil, shledává Nejvyšší soud - a to i v návaznosti na další úkony právní předchůdkyně žalobkyně (výzvy k plnění a upomínky), jakož i tvrzení samotného dovolatele, že si první žalovaný za poskytnuté peníze koupil zboží - viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. října 2003 - č.l. 161) - výhradu dovolatele o neunesení důkazního břemene žalobkyní co do poskytnutí sjednaného úvěru za nedůvodnou.
Argumentace dovolatele ohledně věrohodnosti (a správnosti) žalobkyní předložených listin potvrzujících splácení úvěru je pak nepřípadná již proto, že tyto samy o sobě nepotvrzovaly poskytnutí úvěru, nýbrž na jejich základě dospěl odvolací soud k závěru o částečné úhradě dluhu prvního žalovaného. Jinými slovy, netvrdila-li by žalobkyně, že závazek vrátit poskytnuté úvěrové prostředky byl prvním žalovaným zčásti splněn (a nedoložila-li by k tomu listiny obsahující údaje, o kolik se dluh snížil), tížilo by důkazní břemeno v tomto směru (ohledně byť jen částečné úhrady) dovolatele.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak naplněn není.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele co do správnosti „procesního postupu“ odvolacího soudu. Podala-li žalobkyně proti rozhodnutí soudu právního stupně včasné (byť blanketní) odvolání a následně v souladu s ustanovením §205 odst. l a §209 o. s. ř. odstranila jeho vady (tím, že uvedla, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí a čeho se domáhá), potom odvolací soud nepochybil, pokud takové odvolání projednal.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. l a §142 odst. l o. s. ř. Třetí žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni ve výši 13 235,- Kč podle §3 odst. l a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb. a 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu