ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.136.2004.1
sp. zn. 29 Odo 136/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužníka J. K., o návrhu věřitelky České konsolidační agentury, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 34/2001, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, č. j. 2 Ko 146/2002-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. června 2003, č. j. 2 Ko 146/2002-138, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. srpna 2002, č. j. 20 K 34/2001-72, jímž Krajský soud v Plzni prohlásil k návrhu věřitelky České konsolidační agentury konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) v úpadku formou platební neschopnosti. Za věřitele, kterým dlužník není schopen po delší dobu platit splatné pohledávky, stejně jako soud prvního stupně pokládal navrhující věřitelku s pohledávkou z titulu ručení ve výši 5.020.149,50 Kč, Č. T. a. s. s pohledávkou ve výši 9.500,- Kč vymáhanou exekučně a Z. e. a. s. s pohledávkou ve výši cca 100.000,- Kč, též vymáhanou exekučně. Tvrzení dlužníka, že pohledávky posledních dvou věřitelek jsou již uhrazeny, měl v odvolacím řízení za nedoložené.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že v daném případě byly shledány podmínky pro prohlášení konkursu, ačkoliv neměl žádné přímé věřitele, jelikož šlo o závazky z titulu ručení.
Dovolatel dále - opisuje slovně dikci ustanovení §1 odst. 2 ZKV - uvádí, že neschopnost dlužníka platit závazky musí být objektivní, nikoli subjektivní. Není-li dlužník ochoten závazek dobrovolně hradit, např. proto, že jej neuznává, pak nelze postupovat cestou konkursního řízení a závazek je nutno vymáhat v řízení nalézacím. Při rozhodování o prohlášení konkursu - pokračuje dovolatel - je nutno posuzovat dopad tohoto prohlášení na dlužníka, který je většinou velice destruktivní. V daném případě navrhující věřitelka podala návrh na prohlášení konkursu na ručitele, aniž by se domáhala úhrady např. výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí. Nelze přehlédnout, že navrhující věřitelka tak nepostupovala ani proti přímému dlužníku a závazek vůči němu nevymáhala, ani nepodala návrh na prohlášení konkursu. V době, kdy soud rozhodoval o dlužníkově odvolání, jediným věřitelem s vykonatelnou pohledávkou byla navrhující věřitelka. Pohledávky Č. T. a. s. a Z. e. a. s. byly zcela zanedbatelné a nemohly být důvodem pro tak závažné rozhodnutí jako je prohlášení konkursu. Navíc šlo o pohledávky vzniklé nedopatřením za služby poskytované bývalé manželce dlužníka, která je měla hradit. Vzhledem k tomu, že smlouvy byly nadále vedeny na dlužníka, byl dluh vykazován jemu. Tyto závazky však byly v době rozhodování odvolacího soudu již uhrazeny. Další věřitel A. P., a. s. v likvidaci (posléze V. K.) má opět pohledávku z titulu ručení, která není vykonatelná. Věřitelka G. C. B., a. s. má pohledávku podmíněnou; jde opět o ručení, které věřitelka vůči dlužníkovi zatím neuplatnila, neboť pro to nebyl důvod a přihlásila ji pouze proto, že došlo k prohlášení konkursu. Je tedy patrno, uzavírá dovolatel, že v době rozhodování odvolacího soudu byla jediným nesporným věřitelem navrhující věřitelka, ovšem s tou výhradou, že uplatňovala pohledávku z titulu ručení. Poukazovaly-li soudy nižších stupňů na to, že některé pohledávky zanikly úhradou či započtením po podání návrhu na prohlášení konkursu, šlo o pohledávky uhrazené třetí osobou, které v době rozhodování soudu neexistovaly. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá; otázku kladenou dovolatelem totiž zodpověděl v rozsudku uveřejněném pod číslem 52/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V důvodech tohoto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že vzniklo-li k zajištění věřitelovy pohledávky za dlužníkem ručení, má věřitel právo na plnění nejen od dlužníka, ale, v případě, že dlužník řádně a včas nesplní splatnou pohledávku, i od ručitele. Ručitel tedy v tomto vztahu vystupuje jako náhradní dlužník, neboť je povinen splnit věřiteli to, k čemu byl ručením zavázán. Na rozdíl od dlužníka, který je povinen splnit věřiteli vlastní dluh, ručitel je zavázán splnit věřiteli sice formálně svůj dluh (odvozený z jeho akcesorické a subsidiární povinnosti ručitele), ale materiálně cizí dluh, neboť plní věřiteli to, co mu byl jinak povinen plnit dlužník. Uvažováno z pohledu věřitele, je povinen jeho splatnou pohledávku uspokojit jednak dlužník (tzv. hlavní dlužník), jednak ručitel (tzv. náhradní dlužník), jestliže byly splněny předpoklady, za kterých je povinen plnit. Postavení dlužníka (tzv. hlavního dlužníka) a ručitele (tzv. náhradního dlužníka) se v tomto směru liší jen v tom, že zatímco dlužník ví, že bude muset věřitele uspokojit, je ručitel zavázán jen pro případ, že věřitele neuspokojí hlavní dlužník; ručitel tedy ví, že bude věřiteli plnit, jestliže věřitele neuspokojí dlužník. Skutečnost, že pohledávka navrhující věřitelky po lhůtě splatnosti je „pouze“ pohledávkou z titulu ručení, tedy z pohledu těchto judikatorních závěrů, s nimiž je napadené usnesení v souladu, sama o sobě v řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka - ručitele význam nemá.
Pro úplnost lze dodat, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z tvrzení dovolatele, že pohledávky Č. T. a. s. a Z. e. a. s. byly zanedbatelného rozsahu a že v době rozhodnutí odvolacího soudu již byly uhrazeny. Nehledě k tomu, že u pohledávky Z. e. a. s. ve výši cca 100.000,- Kč lze stěží hovořit o pohledávce „zanedbatelného rozsahu“, Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XIII., str. 181 (357), vysvětlil, že podmínka více věřitelů dlužníka je splněna také tehdy, je-li splatná pohledávka dalšího (druhého) věřitele zanedbatelného rozsahu (podstatná není výše pohledávky, nýbrž to, že dlužník není schopen ji uhradit). V usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud vysvětlil, že (aniž by tím bylo dotčeno ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.) v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly nebo vznikly nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně. Tvrzení, že k zániku pohledávek došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu (v průběhu odvolacího řízení), tedy účinnou obranou dlužníka není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. března 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu