ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1378.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1378/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela ve věci návrhu Z. D., za účasti D. n. B. 8, a J. B. (dříve D.), a vedlejšího účastníka na straně družstva T. D., o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 63/2002, o dovolání družstva proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 14 Cmo 346/2004-75, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 14 Cmo 346/2004-75 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2003, č. j. 20 Cm 63/2002-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání D. n. B. 8, (dále jen „družstvo“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2003, č. j. 20 Cm 63/2002-50, jímž Městský soud v Praze určil, že navrhovatel je členem družstva a družstvo zavázal k náhradě nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu na určení právního vztahu je správný, neboť členství navrhovatele v družstvu, dříve uznávané, je nyní popíráno a skutečnost, že mohl podat i jinou žalobu - konkrétně žalobu na splnění povinnosti družstvem zapsat jej do seznamu svých členů - neznamená, že nemá naléhavý právní zájem na určení členství.
K otázce aktivní legitimace navrhovatele odvolací soud rekapituloval, že jeho bývalá manželka J. D., nyní B., zdržující se v USA (rozhodnutí o rozvodu manželství nabylo právní moci dne 25. července 2002), se k návrhu nepřipojila a navrhovateli nezbylo, než být na straně žalující ve sporu sám. Společné členství navrhovatele a jeho bývalé manželky v družstvu nezaniklo, přičemž podle obsahu spisu se bývalí manželé nedohodli na tom, kdo bude nadále členem družstva (a nájemcem bytu), ani o tom nerozhodl soud. Ze společného členství v družstvu jsou tak dle §703 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) oba oprávněni společně a nerozdílně a neodporuje zákonu, pokud návrh na určení členství podá jen jeden z členů.
Pasivně věcně legitimováno v řízení o určení členství - pokračoval odvolací soud - je družstvo, za jehož člena se navrhovatel považuje.
K platnosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu ze dne 24. dubna 1996 odvolací soud uzavřel, že převod části členských práv a povinností vymezených tak, že se vztahují k určitému bytu, neodporuje obchodnímu zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ani stanovám družstva. Konstatoval, že podle zjištění soudu prvního stupně v době uzavření obou dohod o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu náležela manželům Š. (kteří na manžele D. převedli část členských práv a povinností) členská práva v rozsahu větším, než byla vymezena jejich právem nájmu k bytu „č. 24“, šlo též o práva vztahující se k bytu „č. 20“. S takovými právy počítají stanovy družstva v čl. IX a svědčí o nich obsah jednotlivých zápisů z členských schůzí družstva; jde o práva disponovat s určitým bytem, podle jehož podlahové plochy zaplatili členové družstva zvýšený členský vklad. Předmětná práva náležela manželům Š. v souladu s ustanovením §223 odst. 4 obch. zák. Osobám, které dohodu uzavřely, jakož i družstvu, bylo jasné, o který byt jde a neplatnost dohody nezpůsobuje ani okolnost, že převodci nebyli nájemci bytu. Na základě této dohody byli manželé D. považováni za členy družstva a navrhovatel se stal místopředsedou družstva. Dne 7. března 2000 družstvo uzavřelo s J. D. nájemní smlouvu k bytu „č. 20“, manželé D. se tak stali i společnými nájemci bytu podle ustanovení §703 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, v němž nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu. Dovolatel výslovně neuvádí, pro který z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je podává, z obsahu dovolání však plyne, že jde o kritiku správnosti právního posouzení soudem, čemuž odpovídá dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu pro neurčitost, a to z hlediska práv k bytu, jehož se měla týkat, neboť byt kromě velikosti a plochy, není v dohodě specifikován a rovněž nevzal v úvahu, že v tentýž den byly uzavřeny dvě dohody o převodu práv a povinností jako celku na manžele D. a na jejich syna. Závěr, že obě dohody lze chápat jako dohody o převodu části členských práv a povinností, nemá oporu v zákoně ani ve stanovách, právo k jednotlivým bytům je až právo odvozené od členských práv a povinností. Byla-li předmětnou dohodou převedena část členských práv a povinností, považuje dovolatel takový převod za nemožný, nedošlo-li dříve k rozdělení členství. Rozdělení členství však stanovy neumožňovaly.
Za nesprávný považuje i závěr o naléhavém právním zájmu navrhovatele na určení členství, jakož i závěr o aktivní legitimaci navrhovatele a o pasivní legitimaci družstva ve sporu. Namítá, že v situaci, kdy je zpochybňováno členství založené dohodou o převodu práv a povinností ze strany družstva, měl být podán návrh na určení platnosti dohody směřující proti manželům Š. jako převodcům a proti družstvu mohla být úspěšná například žaloba na splnění povinnosti zapsat navrhovatele do seznamu svých členů.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že pokud by dohoda o převodu práv a povinností byla platná, pak aktivně legitimováni k podání návrhu na určení členství byli oba manželé. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda lze dohodou převést práva a povinnosti člena družstva současně na dva nebo více subjektů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, zda dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu lze převést tato práva a povinnosti na dvě různé osoby, neboť jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §223 odst. 4 obch. zák. členové družstva se mohou zavázat, pokud to stanovy připouštějí, k dalšímu členskému vkladu a k další majetkové účasti na podnikání družstva za podmínek určených stanovami.
Z ustanovení §226 odst. 1 písm. c) obch. zák. vyplývá, že stanovy družstva musí obsahovat vznik a zánik členství, práva a povinnosti členů k družstvu a družstva k členům.
Ustanovení §227 odst. 2 písm. c) obch. zák. určuje, že po splnění podmínek vyplývajících ze zákona a stanov vzniká členství převodem členství.
Z ustanovení §230 obch. zák. vyplývá, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle §229 a §230 obch. zák. jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu (případně garáži apod.), která jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Tato práva mohou zahrnovat i určitý počet hlasů odpovídající dalšímu členskému vkladu. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce, který si ponechal tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému bytu nebo nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak co do závěru o platnosti smlouvy o převodu (části) členských práv a povinností vymezených tak, že se vztahují k bytu „č. 20“ správné. Opačný závěr nelze dovodit z žádného ustanovení obchodního zákoníku (ani ze stanov družstva).
Otázka platnosti dohody o převodu (části) členských práv a povinností z hlediska specifikace bytu, jehož se týká, není otázkou zásadního právního významu, neboť jde o výklad konkrétního právního úkonu, který postrádá potřebný judikatorní přesah, poněvadž je významný jen pro projednávanou věc.
Za otázku zásadního právního významu dovolací soud nepovažuje ani závěr odvolacího soudu, že navrhovatel má na určení svého členství v družstvu naléhavý právní zájem, neboť tento závěr je v souladu s dosavadní judikaturou (srov. závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Otázkou pasivní legitimace ve sporu o určení, že navrhovatel je členem bytového družstva se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003 a závěr odvolacího soudu, že družstvo je ve sporu pasivně legitimováno, je s tímto rozhodnutím v souladu.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož požadavek ustanovení §79 odst. l věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen navrhnout znění výroku rozsudku soudu. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o. s. ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.
Podal-li navrhovatel návrh na určení společného nájmu a společného členství manželů v družstvu odůvodněný tvrzením, že mezi bývalou manželkou žalobce a družstvem byla uzavřena za trvání jejich manželství nájemní smlouva k bytu ve vlastnictví družstva a podle stanov družstva a ustanovení §703 obč. zák. vznikl společný nájem bytu a společné členství manželů v družstvu, doplněný při jednání před soudem prvního stupně 1. prosince 2003 tvrzením, že dne 24. dubna 1996 byla uzavřena mezi manžely Š. a J. D., resp. manžely D., smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu, pak z obsahu návrhu je nepochybné, že se domáhá určení, že je spolu se svou bývalou manželkou členem družstva, byť návrh výroku rozhodnutí formulovaný v podání ze dne 4. prosince 2003 tomu neodpovídá.
Z výše citovaného judikátu vyplývá, že návrhem znění výroku rozhodnutí není soud vázán, pouze musí dbát, aby vyjadřoval - z obsahového hlediska - to, čeho se navrhovatel návrhem skutečně domáhal. V projednávané věci, jak patrno z označení žaloby a z vyjádření žalobce v žalobě, se žalobce domáhal určení trvání společného členství manželů v družstvu, nikoli určení, že je členem družstva, jak rozhodly soudy nižších stupňů.
Přitom jde-li o právo týkající se obou manželů, oprávněných ze společného členství v družstvu podle ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. společně a nerozdílně, pak podání návrhu jen jedním z manželů s vylíčením skutečností o vzniku a trvání společného členství, má za následek, že musí být rozhodnuto o určení společného členství, byť je navrhovatelem jen jeden z nich. Pokud soudy nižších stupňů určily, že navrhovatel je členem družstva, zatížily řízení vadou podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu