ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1418.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1418/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr.Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci žalobce Ing. E. K., proti žalovaným 1. Ing. J. H., 2. I. E. H. a. s., 3. E. h., a. s., 4. B., správě nemovitostí s. r. o., 5. N. E. a. s., a 6. A., s. r. o., o zaplacení částek 99.000,- Kč s příslušenstvím, 275.000,- Kč s příslušenstvím, 96.000,- Kč s příslušenstvím, 50.000,- Kč s příslušenstvím, 50.000,- s příslušenstvím a 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 144/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2005, č.j. 20 Co 109/2005-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2005, č.j. 20 Co 109/2005-214, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. října 2004, č.j. 4 C 144/2003-171, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (kromě výroku o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. října 2004, č. j. 4 C 144/2003-171, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po prvním žalovaném zaplacení 99.000,- Kč s příslušenstvím, po druhé žalované 275.000,- Kč s příslušenstvím, po třetí žalované 96.000,- Kč s příslušenstvím, po čtvrté žalované 50.000,- Kč s příslušenstvím, po páté žalované 50.000,- s příslušenstvím a po šesté žalované 30.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud zrekapituloval, že se žalobce domáhal žalobou podanou 5. srpna 2002 původně proti prvnímu žalovanému náhrady škody, kterou mu měl způsobit jako předseda představenstva a generální ředitel I. g., a. s. tím, že v souvislosti s rozdělením této společnosti zcizil její majetek, tedy i 99 kusů jejích akcií vlastněných žalobcem. Následně žalobce upřesnil, že se první žalovaný z titulu zastávané funkce podílel na protiprávním převodu majetku na nové subjekty, pozdější žalované dvě až šest (na které žalobce návrh dne 7. června 2004 rozšířil), přičemž tvrdil, že mu způsobily škodu tím, že na sebe převedly majetek společnosti I. g., a. s. za ceny nižší než byla skutečná hodnota majetku.
Odvolací soud souhlasil s postupem soudu prvního stupně, který bez provádění důkazů žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace prvního žalovaného a pro promlčení případných nároků proti zbylým žalovaným. Dovodil, že žalobce předestřel soudu dostatečná tvrzení, na jejichž základě bylo možné věc posoudit jako nárok na náhradu škody a projednat. Vyšel z toho, že žalobce uplatnil v řízení nárok na náhradu škody podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a souhlasně se soudem prvního stupně – odkazuje na jeho rozhodnutí – uzavřel, že první žalovaný není jako fyzická osoba ve věci pasivně legitimován, a to ani podle ustanovení §69f odst. 5 a 6 obch. zák., které lze aplikovat jen při změně právní formy společnosti a které navíc nabylo účinnosti až ode dne 1. ledna 2001. Doplnil, že ani z jiných ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném v rozhodné době (k datu vzniku nástupnických společností – 1. ledna 2000) nelze odpovědnost člena představenstva vůči akcionáři dovodit.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhou až šestou žalovanou odvolací soud uzavřel, že ze žalobcových tvrzení nevyplývá, že mu vznikla škoda a v jaké výši. Proto shledal zamítnutí žaloby, byť s odkazem na námitku promlčení případného nároku, správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., opíraje jeho důvodnost o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 a §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.“).
Dovolatel především nabídl dovolacímu soudu důkazy, které neprovedly soudy obou stupňů. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „převzetí majetku“ obchodní společnosti jinou obchodní společností nezakládá odpovědnost společnosti, která majetek převzala za škodu vzniklou akcionáři.
Dovolatel tvrdí, že soudy protahovaly projednání návrhu tak, aby marně uběhla promlčecí doba. Vzhledem ke skutečnosti, že emise akcií I. g., a. s., byla zrušena až 11. srpna 2000 a výpis o tom „vystaven“ 15. srpna 2000, nemohlo k promlčení dojít přede dnem 11. srpna 2004, tedy před rozšířením žaloby proti druhé až šesté žalované.
Dovolatel brojí též proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť podle něj advokátu, který mu byl ustanoven, přísluší odměna za zastupování v obou stupních řízení a poukazuje i na to, že nebyl odvolacím soudem poučen o právu vznést námitku podjatosti soudu.
Závěrem dovolatel rekapituluje, že prokázal porušení povinností prvního žalovaného při správě cizího majetku a porušení ustanovení obchodního zákoníku, přičemž „tyto skutečnosti“ nejsou promlčeny. Domnívá se, že prokázal i to, že druhá žalovaná zcizila jeho akcie a vložila je do svého majetku bez vypořádání se s ním. Ostatní žalované pak zcizily majetek I. g., a. s., a ani ve vztahu k nim nejsou práva dovolatele promlčena. Přitom podle dovolatele nelze argumentovat tím, že je nehospodárné vést soudní řízení, „protože spravedlnost je nestranná a nelze ji měřit penězi.“ Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc s vyslovením závazného právního názoru vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný a třetí a šestá žalovaná ve společném vyjádření považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, poukazují na to, že dovolatelem navrhované důkazy nesměřují k prokázání skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhují zamítnutí dovolání.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že vůči žalobci neporušila žádnou právní povinnost, a že není právní nástupkyní společnosti I. g., a. s. Navrhuje dovolání pro zjevnou bezdůvodnost odmítnout nebo je zamítnout.
Pátá žalovaná se omezila na vyjádření nesouhlasu s dovoláním.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda společnost, na kterou přešlo obchodní jmění akciové společnosti nebo jeho část, odpovídá akcionáři za škodu, která mu v důsledku takového přechodu vznikla.
Podle kusých žalobních tvrzení se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla „zcizením“ devadesáti devíti akcií společnost I. g., a. s., naposledy se sídlem v N. M. n. M., v N. ul. „Zcizením“ žalobce rozuměl, jak patrno z jeho podání, skutečnost, že mu za akcie společnosti, která zanikla bez likvidace ke dni 1. ledna 2000, nebyly vydány akcie společností nástupnických. Podle obsahu žalobcova podání ze dne 4. června 2004 (založeného na čl. 90), způsobily žalované žalobci škodu „tím, že na sebe převedly akcie I. g., a. s.“
Podle zápisu v obchodním rejstříku se společnost I. g., a. s. rozdělila na další pozdější (od 27. září 2000) úpadkyni - I. C. a. s., (nyní v likvidaci) se sídlem v N. M. n. M., v N. ul., a společnost E. h., a. s., se sídlem v N. M. n. M., N.
Podle ustanovení §220a obch. zák. ve znění účinném do 1. ledna 2000, nemůže být v důsledku sloučení, splynutí nebo rozdělení akciové společnosti žádný akcionář zbaven účasti na nástupnické akciové společnosti proti své vůli. Pokud by se na základě dohody mezi akcionářem a společností nechtěl akcionář zrušené společnosti stát akcionářem právního nástupce, je právní nástupce povinen vyplatit tomuto akcionáři proti vrácení listinných akcií nebo zatímních listů nebo po zrušení zaknihovaných akcií zaniklé společnosti podíl na čistém obchodním jmění zaniklé společnosti (odstavec 1).
Akcionářům zaniklé společnosti, kteří se stávají akcionáři právního nástupce, musí být vyměněny akcie nebo zatímní listy zaniklé společnosti za akcie právního nástupce bez zbytečného odkladu po výmazu zrušené společnosti z obchodního rejstříku. Ustanovení §214 se použije obdobně. Zaknihované akcie se vymění tak, že právní nástupce podá příkaz osobě, která vede evidenci zaknihovaných cenných papírů, ke zrušení akcií zaniklé společnosti a k vydání akcií právního nástupce postupem podle zvláštního zákona. K příkazu je nutno přiložit výpis z obchodního rejstříku prokazující zánik společnosti a vznik právního nástupce (odstavec 2).
Pokud by v důsledku sloučení, splynutí nebo rozdělení společnosti vznikla akcionáři škoda, má právo vůči právnímu nástupci zaniklé společnosti na doplacení rozdílu mezi tržní hodnotou akcií nebo zatímních listů zaniklé společnosti a tržní hodnotou akcií nebo zatímních listů právního nástupce v penězích nebo na bezplatné předání dalších akcií právního nástupce v hodnotě tohoto rozdílu, pokud má nástupce vlastní akcie ve svém majetku. Soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na doplacení rozdílu v penězích nebo na předání dalších akcií, je pro společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům (odstavec 3).
Z pohledu citovaných ustanovení však odvolací soud nárok žalobce neposuzoval a omezil se pouze na zkoumání, zda jsou splněny obecné podmínky náhrady škody podle ustanovení §373 a násl. obch. zák. Přitom z tvrzení žalobce v podání ze dne 4. června 2004 (jímž žalobce navrhoval vstup dalších žalovaných do řízení) vyplývá – byť žalobce výslovně neodkazuje na citovaná ustanovení obchodního zákoníku – že se domáhá náhrady škody právě ve vazbě na tato ustanovení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné, a tudíž i nesprávné.
V dalším řízení se proto bude soud zabývat tím, zda jsou ve vztahu k některému ze žalovaných splněny podmínky ustanovení §220a obch. zák.
Z rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplývá, že jeho závěr o tom, že tvrzení žalobce jsou dostatečná k posouzení jeho nároku, je nesprávný. V dalším řízení proto musí soudy napravit i vadu řízení spočívající v tom, že již soud prvního stupně žalobce nevedl k odstranění vad návrhu postupem podle §43 o. s. ř. a ani jej nevyzval k vylíčení rozhodných skutečností podle §118a odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která nebyla v odvolacím řízení odstraněna a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d, odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu