ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1454.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1454/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně F. K. a. s., proti žalovanému J. O., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. a. s., o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 334/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2005, č.j. 6 Cmo 71/2004-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. dubna 2002, č.j. 55 Cm 334/2001-92, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2004, č.j. 55 Cm 334/2001-105, ve výrocích ve věci samé, jimiž Krajský soud v Brně zamítl žalobu na vyloučení v těchto výrocích specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému částku 6.425,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odkazuje na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, podle nichž byly pohledávky vůči úpadkyni zajištěny zástavními právy ke sporným nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně a jejími ručitelskými prohlášeními (§303 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). Ve vztahu k souběhu zajištění pohledávek vůči úpadkyni zástavním právem a ručením žalobkyně odvolací soud sice zdůraznil, že toto ustanovení neplatí na ručitele (srov. §27 odst. 5 větu poslední ZKV), nicméně existence ručení nemá vliv na jeho uplatnění (rozuměj na oprávnění správce konkursní podstaty sepsat věci, práva nebo pohledávky, jimiž třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci, do soupisu majetku konkursní podstaty) z titulu existence zástavních práv ke sporným nemovitostem.
Proto odvolací soud shledal postup správce konkursní podstaty (žalovaného), který sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §27 odst. 5 ZKV, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že zajišťuje závazky úpadkyně jednak ručitelskými prohlášeními, jednak zástavními právy ke sporným nemovitostem, přičemž zdůrazňuje, že „je na volbě oprávněného, který z těchto institutů uspokojení své pohledávky zvolí“, pročež tuto možnost „nelze vzít“ ani správci konkursní podstaty. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak - podle názoru dovolatelky - v rozporu s dikcí zákona „upřednostňuje postavení zástavce před ručitelem“, čímž poškozuje nejen ručitele (žalobkyni), nýbrž i samotného věřitele. Je tomu tak proto, že zástavní věřitel bude v rámci konkursu uspokojen maximálně v rozsahu 75 % výnosu z prodeje sporných nemovitostí; v případě ručitele proto, že nepostačí-li výnos z prodeje jeho zastavěných nemovitostí v rámci konkursu „ke krytí jeho ručitelského závazku“, „bude nucen věřiteli, jemuž ručí, plnit i na úkor svého dalšího majetku“.
Zastávaje názor, že „v případě souběhu dvou institutů ručení - formou zástavy ke konkrétnímu majetku a formou ručení celým majetkem (tedy i majetkem v zástavě) nelze upřednostnit postup podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve vztahu k zastavenému majetku, ale výhradně jen postup podle poslední věty uvedené právní normy, která sama o sobě vylučuje, v případě ručení, použití vět předchozích“, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro absenci zásadního právního významu jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta poslední o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
K otázce, zda v situaci dvojího zajištění téže pohledávky není správci konkursní podstaty z pohledu jeho oprávnění vyplývajícího z ustanovení §27 odst. 5 ZKV přisouzeno více práv, než mu podle zákona o konkursu a vyrovnání náleží, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1130/2004, přičemž správci konkursní podstaty přiznal oprávnění podle odkazovaného ustanovení (rozuměj právo sepsat do soupisu majetku konkursní podstaty předmět zástavy) i při souběžném zajištění téže pohledávky zástavním právem a ručením. Přitom, odkazuje na bod XXXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/2005 a 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel (skutečnost, že zástavní věřitel je současně ručitelem, je v této souvislosti bez právního významu), a vyžádá-li si správce konkursní podstaty plnění od zástavce, je zástavcova povinnost strpět realizaci zástavy splněna nejen tím, že správci umožní zpeněžení zástavy, ale také tím, že ve prospěch podstaty složí cenu zastavené věci.
Navíc akceptace právního názoru dovolatelky by v případě zajištění závazků vyplývajících z obchodních vztahů ručením (§303 obch. zák.) znamenala, že zástavní dlužník by mohl eliminovat právo (a povinnost) správce konkursní podstaty úpadce podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV svým jednostranným právním úkonem - prohlášením o ručení (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005), čímž by nepřípustně zasáhl do práv zástavního věřitele v konkursním řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu v rozporu, přičemž - podle názoru Nejvyššího soudu - nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalobkyně zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. února 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu