ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1483.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1483/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ J. B., b/ J. J., a c/ Ing. R. J., všech zastoupených JUDr. V. M., advokátem, se sídlem v K. H., proti žalované Ing. J. J., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně N. T. C. a. s. Ch., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 242/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 4 Cmo 29/2005-192, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 4 Cmo 29/2005-192, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. června 2004, č.j. 45 Cm 242/99-170, Krajský soud v Hradci Králové vyhověl žalobě, kterou se žalobci vůči žalované jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně N. T. C. a. s. Ch., domáhali vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Vyhovující výrok rozsudku ve věci samé odůvodnil soud tím, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy ze dne 11. února 1999 vlastníky sporné nemovitosti, jelikož kupní smlouva uzavřená mezi pozdější úpadkyní jako prodávající a společností E., spol. s r. o. Ch. (dále jen „E.“) jako kupující dne 4. září 1998 není neplatná. Jde pouze o neúčinný právní úkon podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“); žalobci nebyli účastníky tohoto právního úkonu, takže žalovaná má (jen) právo domáhat se peněžité náhrady podle §15 odst. 2 ZKV vůči tomu, kdo měl z neúčinného právního úkonu prospěch.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobci se nestali vlastníky sporné nemovitosti, jelikož v době, kdy tyto nemovitosti měla v důsledku kupní smlouvy uzavřené s pozdější úpadkyní nabýt společnost E., bylo řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) přerušeno (podle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV) prohlášením konkursu. V době (11. února 1999), kdy žalobci (jako kupující) uzavřeli kupní smlouvu se společností E. (jako prodávající), tudíž prodávající nebyla vlastníkem (osobou oprávněnou s nemovitostí nakládat).
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně poukazují na to, že - jak plyne z nesporného skutkového stavu věci - návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 4. září 1998 byl podán 18. listopadu 1998. Vkladové řízení tak bylo zahájeno po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a odvolací soud pochybil, jestliže na věc aplikoval §14 odst. 1 písm. c/ ZKV (namísto správného §14 odst. 1 písm. d/ ZKV). Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Dne 4. září 1998 uzavřela pozdější úpadkyně (jako prodávající) se společností E. (jako kupující) kupní smlouvu, kterou na kupující převedla spornou nemovitost.
2) Usnesením ze dne 18. září 1998, sp. zn. 44 K 192/98, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně.
3) Dne 18. listopadu 1998 podala společnost E. návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 4. září 1998.
4) Příslušný katastrální úřad provedl zápis vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze 4. září 1998 dne 11. prosince 1998, s právními účinky vkladu k 18. listopadu 1998.
5) Dne 11. února 1999 uzavřela společnost E. (jako prodávající) se žalobci (jako kupujícími) kupní smlouvu, kterou na žalobce převedla spornou nemovitost.
S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (18. září 1998) a k době podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí společností E (18. listopadu 1998), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Z ustanovení §14 odst. 1 ZKV se podává, že prohlášení konkursu má - mimo jiné - tyto účinky:
(…)
c/ řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 ZKV), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce; úpadce může návrh na pokračování v řízení podat jen tehdy, nepodá-li jej správce ve lhůtě určené mu soudem, přičemž v tomto případě úpadce zůstává účastníkem řízení,
d/ řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 odst. 1 ZKV), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v §23 a 24 ZKV.
Totožnou dovolací námitkou jako v posuzovaném případě se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 17. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 549/2006 (týkajícího se téže žalované a téže úpadkyně), v němž uzavřel, že na řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, zahájené po prohlášení konkursu na majetek účastníka takového řízení, se nevztahuje ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV, nýbrž ustanovení §14 odst. 1 písm. d) ZKV.
Tento závěr Nejvyšší soud formuloval na základě odkazů na judikaturu vyslovující se k tomu, za jakých podmínek lze vkladové řízení zahájit nebo v něm pokračovat po prohlášení konkursu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003 a ze dne 23. února 2006 sp. zn. 29 Odo 1149/2003 /tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 119/, popř. závěry, jež v tomto ohledu formuloval již pod bodem XXIV., stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1149/2003 Nejvyšší soud též uvedl, že logikou věci je dáno, že ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV o přerušení řízení, coby účinku prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení, se týká pouze těch řízení (včetně vkladových řízení), jež byla zahájena před prohlášením konkursu. Předpoklady, za nichž lze taková řízení zahájit poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu, vymezuje ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV.
Byl-li konkurs prohlášen 18. září 1998 a společnost E. podala návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 4. září 1998 až 18. listopadu 1998, je na první pohled zjevné, že vkladové řízení zahájené 18. listopadu 1998 se nemohlo přerušit prohlášením konkursu, k němuž došlo o dva měsíce dříve (18. září 1998).
Odvolací soud tedy posoudil věc podle právní normy (§14 odst. 1 písm. c/ ZKV), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž dovolateli uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu