ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1488.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1488/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně J. Z., proti žalované R. a spol. v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. Z., o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 55/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 4 Cmo 165/2004-85, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 4 Cmo 165/2004-85 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2004, č.j. 43 Cm 55/2002-60, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č.j. 43 Cm 55/2002-60, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí – „domu č.p. 7 se st. parcelou číslo parcelní 21 a pozemků číslo parcelní 13 a 186/3, v katastrálním území v obci B., zapsaných na listu vlastnictví č. 25“ (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem uzavřená dne 21. března 1999 (správně „1994“) mezi B. d. S., a. s. (správně „B. d. S. a. s.“ - jako zástavní věřitelkou) a žalobkyní (jako zástavní dlužnicí) „k zajištění závazku dlužníka“ (úpadce) ze smlouvy o úvěru ze dne 21. března 1994 (dále jen „zástavní smlouva“) je platným právním úkonem. Odkazuje na ustanovení §37 odst. 1 a §151 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zdůraznil, že v zástavní smlouvě jsou dostatečně „popsány“ zastavené nemovitosti a zjišťovaný závazek, přičemž je přesně označen i zástavce (žalobkyně). V situaci, kdy zástavní smlouva je „dostatečně určitá a srozumitelná“ a byl podle ní „proveden vklad do katastru nemovitostí“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce není důvodná.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č.j. 4 Cmo 165/2004-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně co do platnosti zástavní smlouvy, s tím, že vyhovuje požadavkům ustanovení §151b odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění účinném k 21. dubnu 1994 (tj. k datu jejího uzavření), včetně toho, že „vkladem do katastru nemovitostí“ vzniklo zástavní právo ke sporným nemovitostem.
Odkazuje na ustanovení §27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), odvolací soud akcentoval, že žalovaná (správkyně konkursní podstaty) žalobkyni vyzvala, aby ve lhůtě do třiceti dnů vyplatila ve prospěch podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složila cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Skutečnost, zda ve výzvě žalovaná zcela přesně uvedla sporné nemovitosti, považoval - z pohledu funkce výzvy - za irelevantní, když tato „prvotně požaduje vyplacení zajištěné pohledávky a teprve poté složení ceny zástavy“. Současně konstatoval, že žalovaná ve výzvě podle §27 odst. 5 ZKV nemusela uvést ani konkrétní částku, kterou by měla žalobkyně (zástavní dlužnice) složit jako cenu zastavených nemovitostí, když „zákon“ správci konkursní podstaty takovou povinnost neukládá.
Jako nedůvodné odvolací soud posoudil i výhrady žalobkyně, podle nichž jí nebylo řádně doručeno oznámení žalované o tom, že sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a že ji žalovaná nevyzvala k podání excindační žaloby ve smyslu §19 odst. 2 ZKV, jakož i její námitky co do časovém omezení zástavního práva; postup žalované, která sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty, tak shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že zástavní smlouva je neplatná a dále odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení §27 odst. 5 ZKV, a to zejména co do náležitostí a určitosti výzvy správkyně konkursní podstaty. Přitom zdůrazňuje, že v této výzvě byly částečně uvedeny jiné nemovitosti, než ty, které „měly tvořit zástavu“, přičemž - podle jejího názoru - výzva nesplňuje ani podmínky určené zákonem o konkursu a vyrovnání, ani obecné podmínky určitosti a srozumitelnosti právního úkonu.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení §27 odst. 5 ZKV co do náležitostí výzvy správce konkursní podstaty úpadce vůči osobě, jejíž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vůči úpadci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož konkurs na majetek dlužníka (M. Z.) byl prohlášen 27. dubna 2001 a k soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty došlo v průběhu roku 2001 (a to po 30. dubnu 2001), založil Nejvyšší soud své další úvahy především na výkladu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do třiceti dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, práva nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněném pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého smyslem ustanovení §27 odst. 5 ZKV je, aby byl zástavní dlužník uvědoměn o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věci tvořící předmět zástavy a o tom, jakým plněním do konkursní podstaty může zahrnutí předmětu zástavy do soupisu konkursní podstaty zabránit. Současně zdůraznil, že byť zákon o konkursu a vyrovnání výslovně náležitosti výzvy podle §27 odst. 5 ZKV neupravuje, lze z tohoto ustanovení dovodit, že z této výzvy, popř. z okolností, za nichž byla realizována, a z dalších úkonů učiněných v souvislosti s touto výzvou (a v návaznosti na ni), musí být zřejmé, kdo ji činí a komu je určena, označení dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, jakož i specifikace věci, práva nebo pohledávky, jimiž jsou zajištěny pohledávky vůči úpadci (specifikace předmětu zástavy), včetně uvedení, o jaké pohledávky jde, a záměr správce konkursní podstaty úpadce sepsat předmět zástavy do konkursní podstaty. Dále musí být z výzvy seznatelné, jakým plněním (úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy adresátu), může osoba, které je výzva určena, odvrátit sepsání předmětu zástavy do konkursní podstaty. Posledně zmíněný požadavek v sobě zpravidla zahrnuje i uvedení výše plnění (s výjimkou případů, kdy správce konkursní podstaty i při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, a splnění povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí /srov. §8 odst. 2 ZKV/, nebude schopen výši neuhrazené pohledávky, popřípadě cenu zástavy z dostupných informací zjistit), když absence tohoto údaje by zástavnímu dlužníku v podstatě znemožňovala výzvě správce konkursní podstaty vyhovět a činila by tak jeho postavení nepřijatelně nejistým.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nepotřebě identifikace předmětu zástavy a uvedení částky, jejíž úhradou ve prospěch konkursní podstaty může zástavní dlužník zamezit sepsání předmětu zástavy do soupisu majetku konkursní podstaty, ve výzvě činěné správcem konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, je tak s výše uvedeným judikatorním závěrem v rozporu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se důvodností žaloby z pohledu ustanovení §27 odst. 5 ZKV vůbec nezabýval, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu