ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1545.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1545/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. J. J., proti žalovanému S., k. d. J., o zaplacení částky 65.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 37/2001, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2005, č.j. 8 Cmo 413/2002-252, 8 Cmo 414/2002, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. května 2002, č.j. 9 Cm 37/2001-178, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. září 2002, č.j. 9 Cm 37/2001-193 a doplňujícího rozsudku ze dne 24. února 2005, č.j. „9 Cm“ 37/2001-230, Krajský soud v Brně zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 65.856,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 1. ledna 1994 do zaplacení (výrok I.), na nákladech řízení částku 20.118,- Kč (výrok II.), žalobci uložil zaplatit doplatek soudního poplatku 1 840,- Kč (výrok III.), rozhodl o vrácení zálohy 12.000,- Kč na náklady důkazu žalobci (výrok IV.) a žalovaného zavázal zaplatit českému státu 24.604,- Kč a 6.651,- Kč (výrok V. a VI.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na nesporná tvrzení účastníků a výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že členství žalobce v žalovaném družstvu zaniklo k 31. prosinci 1992. Výzvou ze dne 11. listopadu 1994 žalobce požádal o vyplacení vypořádacího podílu, žádost byla žalovaným odmítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na vypořádací podíl podle ustanovení §233 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 30. června 1996 a podle článku 10 bodu 3 stanov žalovaného ze dne 23. října 1992 ve výši 65.856,- Kč zjištěné znaleckým posudkem po odečtení vyplaceného členského vkladu.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval za důvodnou s tím, že jde o nárok řídící se podle ustanovení §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. částí třetí tohoto zákona a promlčecí lhůta je podle ustanovení §397 obch. zák. čtyřletá. Splatnost nároku dle stanov nastala 31. prosince 1993 a promlčecí lhůta počala plynout 1. lednem 1994. Uplatnil-li žalobce své právo u soudu 7. února 1995, byť vypořádací podíl vyčíslil na 20.000,- Kč následně podáním ze dne 6. listopadu 1995, na částku 74.272,- Kč podáním ze dne 25. března 2002 a na konečnou částku 65.856,- Kč dne 23. května 2002, byl nárok uplatněn řádně a včas před uplynutím promlčecí lhůty.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. června 2005, č.j. 8 Cmo 413/2002-252, 8 Cmo 414/2002, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 1. ledna 1994 do zaplacení, potvrdil (výrok I.), do částky 45.856,- Kč se 14% úrokem z prodlení od l. ledna 1994 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.). Žalobce zavázal zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 14.892,- Kč (výrok III.), výrok o vrácení částky 12.000,- Kč žalobci zrušil (výrok IV.), žalovanému uložil zaplatit České republice 3.180,- Kč (výrok V.) a žalobci 7. 419,- Kč (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VII.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně v otázce existence a zániku členství žalobce u žalovaného, vzniku a výše nároku na vypořádací podíl i jeho posouzení podle ustanovení §233 obch. zák.; oproti názoru soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že do výše 45.856,- Kč je právo žalobce podle stanovení §387 odst. 1 a §397 obch. zák. promlčeno, neboť nad částku 20.000,- Kč bylo uplatněno po uplynutí promlčecí lhůty. S částečnou změnou rozhodnutí ve věci samé odvolací soud změnil i rozhodnutí v závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalobce v dovolání směřujícím do všech výroků rozsudku odvolacího soudu namítá nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je část nároku na vypořádací podíl v družstvu promlčena, neboť byla uplatněna po uplynutí lhůty a namítá, že nebyl schopen vyčíslit výši podílu, proto uplatnil nárok obecně a předpokládal, že soud přizve znalce, který výši podílu přesně vyčíslí. Byla-li výše vypořádacího podílu stanovena znalcem až po uplynutí promlčecí lhůty, nemohlo dojít z tohoto důvodu k promlčení nároku. Proto požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá rovněž nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil, pokud nepřihlédl k úpravě vypořádacího podílu v článku 10 stanov družstva, mající podle ustanovení §233 odst. 5 obch. zák. přednost před zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení §233 odst. 2 a 4 obch. zák. Výpočet vypořádacího podílu provedený znalcem považuje za nesprávný a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce žalovaný uvedl, že odvolací soud rozhodl správně, přihlédl-li k námitce promlčení a žalobu do částky 45.856,- Kč zamítl.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného považuje posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem podle §233 obch. zák. a článku 10 stanov družstva v návaznosti na článek 9 za správné.
Se zřetelem k bodu 1. a 17. hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, neboť se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nejde o řízení podřaditelné v době jeho zahájení pod ustanovení §200e o. s. ř., tedy o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 2 písm. a) plyne, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovoláními napadeným rozsudkem byl do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen a do částky 45.856,- Kč s příslušenstvím změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (potvrzujícím i měnícím výrokem) nepřevyšujícím 50.000,- Kč jako nároku na vypořádání podílu člena družstva při zániku členství podle ustanovení §233 obch. zák. Závazkový vztah vyplývající z ustanovení §233 obch. zák. je podle ustanovení §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. závazkovým vztahem obchodním a z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. c) podpísm. aa) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000.
S ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. omezující přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč v obchodních věcech, není dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba do částky 45.856,- Kč s úroky z prodlení zamítnuta, přípustné.
Z téhož důvodu není přípustné ani dovolání žalovaného proti výroku, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně do částky 20.000,- Kč s úroky z prodlení.
Dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč s úroky z prodlení a dovolání žalovaného proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu do částky 45.856,- Kč s úroky z prodlení zamítl, nejsou přípustná podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena účastníku určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Podá-li dovolání účastník, kterému bylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, a nebyla mu způsobena žádná určitá újma na jeho právech, kterou by bylo možné odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud je odmítne podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (viz v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2003, str. 1059). Bylo-li o nároku obsahujícím dělitelné plnění rozhodnuto tak, že žalobě bylo vyhověno jen zčásti, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce i žalovaného směřující do výroků, jimiž byl potvrzen a změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. b) a c) o. s. ř.].
Žalobce v dovolání výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku, jímž byl zrušen výrok soudu prvního stupně o vrácení částky 12.000,- Kč žalobci, jakožto zálohy na znalecké dokazování. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v tomto rozsahu bylo proto dovolání žalobce odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce i žalovaného byla v celém rozsahu odmítnuta, nemají proto právo ani na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání protistrany.
¨
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu