ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1578.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1578/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně H. T., proti žalované M. P., o zaplacení částky 407 141,- Kč s příslušenstvím, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 5/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 12 Co 236/2004-209 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 7. března 2005, č. j. 12 Co 236/2004-238, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30.12.2002, č. j. 13 C 5/99-163, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30.9.2003, č. j. 13 C 5/99-186, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkovou částku 407 141,- Kč se stanovenými úroky z prodlení. Předcházejícím rozsudkem ze dne 16.10.2001, č. j. 13 C 5/99-123 sice rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, tento rozsudek byl však usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.5.2002, č. j. 35 Co 122/2002-146, zrušen a věc vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení s poukazem na nesprávný názor, že žalobkyně se stala na základě přistoupení účastnicí bytového sdružení vzniklého na základě písemné smlouvy.
Soud prvního stupně, který se věcí zabýval po jejím vrácení k dalšímu řízení, vycházel ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení, ze kterých vzal za nepochybné, že žalovaná je účastnicí bytového sdružení H., že žalobkyně k tomuto sdružení přistoupila a zavázala se plnit povinnosti podle základních dokumentů tohoto sdružení, které k 20.1.2000 vykazovalo 2 191 členů a že žalobkyně vystoupila ze sdružení. V předcházejícím rozsudku sice dospěl k závěru, že žalobkyni dosud nevznikl nárok na výplatu jejího podílu vzhledem k ustanovení smlouvy, že účastníku, který uplatnil právo na vystoupení ze sdružení vyplatí sdružení spoluvlastnický podíl až v posledním měsíci závazné doby trvání splátek uvedené v prohlášení. S poukazem na vázanost právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení vyslovil opačný závěr než ten, který vyslovil v předcházejícím rozsudku. Dospěl k závěru, že žalobkyně se nestala účastnicí stavebního sdružení H., neboť postup účastníků při uzavírání smlouvy o přistoupení žalobkyně do sdružení byl v rozporu s ustanovením §829 a násl. a §40 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v tehdy platném znění proto, že dosavadní účastníci sdružení nevyslovili s přistoupením žalobkyně svůj písemný souhlas a nemohlo tak dojít ke změně okruhu účastníků sdružení. Poté soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky, kterou žalobkyně zaplatila jednak na účet bytového sdružení H. (15 000,- Kč), jednak na účet společnosti H. a. s. (392 141,- Kč), je třeba posoudit jako plnění z neplatné smlouvy podle ustanovení §451 obč. zák. Dovodil, že odpovědnost za případné bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, tedy závazku vůči třetí osobě, dopadá ve smyslu ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. společně a nerozdílně na všechny účastníky sdružení, které bylo založeno písemnou smlouvou účastníků M. P., J. Č., a B. K. Poslední dvě jmenované ze sdružení vystoupily, a to ke dni 31.12.1997. Soud neakceptoval obranu žalované, že zánikem sdružení H. zanikla její odpovědnost za závazky sdružení vůči třetím osobám, s odůvodněním, že podle dikce ustanovení §841 obč. zák. i po zániku sdružení odpovídají všichni členové solidárně za závazky vzniklé za trvání sdružení, přičemž podmínka vzniku závazku za trvání sdružení byla splněna. Vyslovil názor, že i když platby žalobkyně specifikované v žalobě byly poukázány na účet společnosti H. a. s., odpovídá za bezdůvodné obohacení žalovaná, a to vzhledem k obsahu komisionářské smlouvy ze dne 7.5.1996 podepsané tehdejšími členkami sdružení P., Č. a K., které platně zavázaly jako komitent společnost H. s. r. o. (která později změnila právní formu na akciovou společnost) jako komisionáře, aby spravoval majetek komitenta a zajišťoval veškeré činnosti související s touto správou. Žalobě pak jako opodstatněné vyhověl.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ve spojení s opravným usnesením, označenými v záhlaví, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve vyhovujícím výroku ohledně částky 407 141,- Kč potvrdil (výrok I.), avšak ve výroku o příslušenství z přiznané částky a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku žalované, že se nestala kvůli chybnému procesnímu postupu soudu prvního stupně účastnicí řízení, s odůvodněním, že usnesením ze dne 27.7.1999 soud připustil vstup žalované do řízení a toto usnesení bylo žalované řádně doručeno fikcí v souladu s ustanovením §46 odst. 4 o. s. ř., takže ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. se stala účastnicí řízení. Rovněž žalovanou uplatněnou námitku promlčení neshledal po právu. Žalobkyně poskytla žalované plnění ve splátkách v období od 10.9.1997 do 30.10.1997, takže právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí ve smyslu §100 odst. 1 a §107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté subjektivní promlčecí době, jejíž běh počíná ode dne učinění právního úkonu. K uplynutí promlčecí doby by tak došlo nejdříve dnem 11.9.1999, návrh na přistoupení žalované došel soudu prvního stupně 2.7.1999, tedy včas.
Pokud se týká žalované jistiny, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně vycházel z úplných a správných skutkových zjištění a nepochybil ani při jejich právním posouzení. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že veškeré finanční prostředky, které žalobkyně neplatně vložila do sdružení, jsou na účtu sdružení. Nemůže být proto v daném případě pochyb o tom, že závazek k vydání těchto prostředků poskytnutých z titulu neplatného právního úkonu mezi žalobkyní a sdružením stíhá ve smyslu ustanovení §815 odst. 2 obč. zák. kteréhokoliv účastníka sdružení, přičemž není sporu o tom, že žalovaná je účastníkem sdružení. Obrana žalované, že finanční prostředky byla složeny na bankovní účet H. a. s., není důvodná, neboť ustanovení §581 obchodního zákoníku na tento případ nedopadá.
Odvolací soud dospěl také k závěru, že v části napadeného rozsudku týkající se úroku z prodlení je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, na základě jakého skutkového zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru o časových údajích spojovaných s prodlením žalované, a proto v této části rozsudek zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to zjevně jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé) podala dovolání žalovaná, nepovažujíc za správný názor, že k rozšíření účastníků sdružení je nezbytně třeba písemného souhlasu všech dosavadních účastníků. Smlouva o sdružení, která byla uzavřena zakladateli dne 6.5.1996, v posledním odstavci článku I. uvádí, že k přistoupení dalších účastníků není třeba souhlasu dosavadních účastníků. Praxe dala tomuto ustanovení za pravdu, když v současné době počet účastníků sdružení přesahuje 2000 osob, takže postup, který považuje odvolací soud za správný, by prakticky znemožňoval rozšiřování okruhu účastníků. Ujednání obsažené ve smlouvě o sdružení není v rozporu se smyslem zákonné úpravy v ustanovení §829 a násl. obč. zák. Za správný nepovažuje dovolatelka ani názor soudu, že plnění z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením. Úmyslem účastníků bylo uzavřít takovou smlouvu, na základě které žalobkyně získá nemovitost. Žalobkyně na základě vzájemného ujednání obdržela plnění. Tato skutečnost nebyla vůbec zohledněna, ač ji dovolatelka v řízení namítala. Pro žalobkyni byly činěny kroky, aby ve sjednané době mohla uzavřít kupní smlouvu na jí vybranou nemovitost, které byly v řízení dokladovány. Náklady spojené s touto činností nebyly soudy zohledněny. Pokud soud vyslovil názor, že žalobkyně není členkou sdružení, pak měl podle dovolatelky též uzavřít, že plnění, které si strany vzájemně poskytovaly, bylo plněním ze smlouvy o obstarání věci a nikoli bezdůvodným obohacením.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se dále zabýval důvodností dovolání.
I když dovolatelka neodkazuje výslovně na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu dovolání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle tohoto ustanovení, jestliže považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že k rozšíření okruhu účastníků sdružení je nezbytně třeba písemného souhlasu všech dosavadních účastníků sdružení a o tom, že nestala-li se žalobkyně účastnicí sdružení, je plnění, které si strany vzájemně poskytly, bezdůvodným obohacením. Uplatněným dovolacím důvodem a rozsahem jeho vymezení je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán.
Skutková zjištění, ze kterých vycházely oba soudy, dovolatelka nezpochybnila a dovolací soud z nich při právním posuzování věci rovněž vychází.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř. je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na danou věc nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §829 obč. zák., několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu (odstavec 1). Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem (odstavec 2).
Ustanovení §836 obč. zák. pak určuje, že není-li ve smlouvě stanoveno jinak, rozhodují účastníci o obstarávání společných věcí jednomyslně (odstavec 1). Má-li podle smlouvy rozhodovat většina hlasů, patří každému účastníku jeden hlas; velikost podílu nerozhoduje (odstavec 2).
K první položené právní otázce dovolací soud dovodil, že vznik sdružení na základě smlouvy podle ustanovení §829 a násl. obč. zák., jakožto smlouvy konsensuální a synallagmatické, je založen na shodném projevu vůle všech účastníků, směřujícím jak k účelu sdružení, tak i jeho osobnímu substrátu. Proto i rozšíření počtu účastníků sdružení lze provést jen smlouvou přistupující osoby se stávajícími účastníky. V tomto ohledu jde o názor sdílený právní teorií (srov. shodně např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1240 nebo Bičovský, J., Holub , M.: Občanský zákoník. Poznámkové vydání. Linde Praha 1991, str. 582), se kterým Nejvyšší soud souhlasí.
Uvedené plyne jak z ustanovení §829 odst. 1 obč. zák., zdůrazňujícího společné přičinění všech sdružujících se osob o dosažení sjednaného účelu, tak i z ustanovení §836 odst. 1 obč. zák., předpokládajícího, že o obstarání společných věcí rozhodují účastníci zásadně jednomyslně. Okolnost, že účastníkem sdružení se stane další osoba, má totiž vliv na práva a povinnosti dosavadních účastníků sdružení a nelze tak vyloučit, že některý z dosavadních účastníků nebude s přistoupením další osoby ke sdružení souhlasit. Anonymní všeobecný souhlas dosavadních účastníků daný paušálně do budoucna pro každou, dosud neznámou osobu, a dokonce do budoucna bez dalšího zavazující (přestože by na jeho základě přistoupila do sdružení po 6.5.1996) i tuto neznámou osobu ve vztahu k dalším neznámým osobám, je právním úkonem, který svým obsahem odporuje zákonu (konkrétně úpravě obsažené v ustanovení §829 a násl. obč. zák.) a je tudíž neplatný podle ustanovení §39 obč. zák.
V posuzované právní otázce není tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn a napadené rozhodnutí je v tomto směru správné.
Druhou právní otázkou, správnost jejíhož řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila, formulovala tak, že i v případě, že žalobkyně se nestala účastnicí sdružení, bylo nutno vzájemně poskytnuté plnění klasifikovat jako plnění ze smlouvy o obstarání věci, nikoliv jako bezdůvodné obohacení.
Tento právní názor však neobstojí, neboť v řízení bylo skutkově prokázáno, že žalobkyní vložené peněžní prostředky na účet H. a. s. byly poskytnuty bytovému sdružení H., pro které společnost H. a. s. získané prostředky spravovala na základě komisionářské smlouvy dne 7.5.1996, jak to vyplývá též z čl. IV. Smlouvy o sdružení ze dne 6. 5. 1996. Šlo tedy stále o finanční prostředky sdružení. Žalobkyni tak mohl vzniknout jen nárok z bezdůvodného obohacení vůči členům sdružení, nikoliv vůči komisionáři. Přitom nelze dovodit, že jeden nárok (z bezdůvodného obohacení) vylučuje druhý nárok (z komisionářské smlouvy), a naopak. Žalobkyně poskytla peněžní plnění jako vklad do sdružení a další smluvní vztah o správě vložených peněžních prostředků třetím subjektem (H., a. s.), je právním vztahem odlišným co do obsahu i účastníků.
Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a proto dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení má oporu v ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v řízení o dovolání žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu