ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.22.2006.1
sp. zn. 29 Odo 22/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně D. S., a. s., proti žalované W. S., o zaplacení částky 61.772,61 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 438/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č.j. 5 Co 1819/2005-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. dubna 2005, č.j. 5 C 438/2004-85, Okresní soud v Jindřichově Hradci zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované a po W. S. domáhala zaplacení částky 61.772,61 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně jako právní nástupkyně Mgr. M. I., správce konkursní podstaty úpadkyně U., a. s., (dále jen „úpadkyně“), se domáhá zaplacení žalované částky z důvodu neplatnosti započtení pohledávky žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. prosince 2001 (dále jen „smlouva o úvěru“) proti pohledávce úpadkyně ze smlouvy o běžném účtu uzavřené dne 23. dubna 2002 (dále jen „smlouva o běžném účtu“) mezi úpadkyní a žalovanou. K zápočtu pohledávek došlo v rozporu s ustanovením §14 odst. l písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva o běžném účtu obsahuje dohodu, podle níž spory z této smlouvy budou řešeny rakouskými soudy a uzavřel, že dohodou je založena výlučná pravomoc rakouských soudů a není dána pravomoc českých soudů k projednání věci. Nedostatek pravomoci českých soudů je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 9. září 2005, č.j. 5 Co 1819/2005-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když shodně s ním dospěl k závěru, že není splněna podmínka řízení, a to pravomoc českých soudů k projednání věci.
S odkazem na čl. 66 bod l nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, odvolací soud uzavřel, že byla-li žaloba podána před vstupem České republiky do Evropské unie, nelze pro posouzení pravomoci českého či rakouského soudu vycházet z tohoto nařízení, nýbrž z ustanovení §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“).
Z ustanovení §37 odst. 3 ZMPS dovodil, že pokud zákon výslovně připouští, aby si český subjekt ujednal písemně příslušnost cizozemského soudu v majetkovém sporu, má tato dohoda o příslušnosti soudu cizího státu přednost před příslušností určenou v ustanovení §37 odst. 1 ZMPS. Dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou proto příslušnými „dohodnuté soudy rakouské“ a pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci není dána.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., s tím, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka považuje za vadu řízení to, že soudy nezkoumaly, zda prorogační doložka ve smlouvě o běžném účtu je platná a namítá, že jde o spor vyvolaný konkursem, v němž rozhodovaly v prvním i druhém stupni věcně i místně nepříslušné soudy.
Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci spatřuje v závěru opírajícím se o ustanovení §37 odst. 3 ZMPS, podle kterého dohoda o příslušnosti soudů cizího státu má přednost před zákonnou úpravou obsaženou v §37 odst. 1 ZMPS, považujíc jej za rozporný s logickým i jazykovým výkladem uvedeného ustanovení. Na podporu svého stanoviska uvádí názory právní teorie, z nichž mimo jiné vyplývá možnost současného podání žaloby v tomto konkrétním případě k soudu českému vedle soudu rakouského.
Proto dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení namítané dovolatelkou Nejvyšší soud neshledal, neboť v závěru, že byla uzavřena dohoda o příslušnosti rakouských soudů ve smlouvě o běžném účtu, je zahrnut i závěr o platnosti smlouvy. Dovolatelka pak žádný konkrétní důvod, pro který by měla být dohoda o pravomoci rakouských soudů neplatná, neuvádí.
Namítala-li dovolatelka vadu řízení spočívající v rozhodnutí věcně i místně nepříslušným soudem prvního stupně a odvolacím soudem, pak tato námitka není důvodná, neboť žaloval-li správce konkursní podstaty o zaplacení pohledávky úpadce, nejde o spor vyvolaný konkursem. Nejvyšší soud v bodě XXV. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spor, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, není sporem vyvolaným konkursem. Při určení věcné příslušnosti soudu k projednání takového sporu je rozhodné právní postavení úpadce, nikoli postavení správce konkursní podstaty.
Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatelky ke správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. l ZMPS pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.
Ustanovení §37 odst. 3 ZMPS určuje, že česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že byla-li uzavřena dohoda o příslušnosti cizozemského soudu, má tato dohoda o příslušnosti soudu jiného státu přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem, neboť opačný výklad by vedl k situaci, kdy uzavření dohody o příslušnosti soudu cizího státu by účastníky (případně jen některého z nich) nezavazovalo v případě, že by dohoda byla pro ně nevýhodná např. z důvodů, které nastaly po jejím uzavření, nebo na něž při uzavírání dohody nepomysleli a s argumentací podobnou té, s níž přichází dovolatelka, by mohli uplatňovat pravomoc českých soudů upravenou v §37 odst. 1 ZMPS. Takovýto výklad vede k právní nejistotě účastníků právního vztahu a je proto nesprávný.
Ke stejnému závěru dospěla i právní teorie. Podle názoru vyjádřeného v díle Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Brno, Doplněk 2004, kapitola 28 - závazkové právo, bod 8 - rozhodování majetkových sporů, význam ustanovení §37 odst. 3 ZMPS je v tom, že úmluva platně sjednaná podle tohoto ustanovení by bránila projednání věci před českými soudy (str. 330). Obdobně v díle Rozehnalová, N. - Týč, V. - Záleský, R.: Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi, 2. přepracované a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita 1997, v části II. řízení před soudem ve věcech s cizím prvkem, v kapitole 5.4. - založení mezinárodní pravomoci a příslušnosti dohodou stran (prorogace), k výkladu ustanovení §37 odst. 2 a 3 ZMPS se uvádí, že možnost daná stranám dotčené smlouvy ovlivnit způsob řešení existujících či v budoucnu vzniklých sporů je základním projevem autonomie vůle v oblasti práva procesního na poli řešení zejména sporů majetkové povahy obsahujících mezinárodní prvek. I při zachování pravomoci státních soudů jako celku představuje možnost odnětí pravomoci soudům jednoho státu (v dané chvíli, tj. v okamžiku uzavírání této dohody, hypotetické pravomoci) a o založení pravomoci (a zároveň příslušnosti) soudu jiného státu a to dohodou stran smlouvy hlavní. V případě založení pravomoci soudů (či soudu) státu může jít o stát sídla některé ze stran či stát třetí, nemající žádný vztah ke stranám smlouvy (str. 62).
Ostatně výkladem ustanovení §37 odst. 3 ZMPS se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97 a dospěl k závěru, podle něhož je-li platně sjednána dohoda smluvních stran o rozhodování případných sporů „před občanskoprávním soudem“ jiného státu, je tím vyloučena pravomoc českých soudů.
Lze tedy uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, je správný a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu