ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.254.2005.1
sp. zn. 29 Odo 254/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně H., spol. s r. o., proti žalované D., a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 249/2001, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o koupi akcií, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č.j. 5 Cmo 121/2003-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.075,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2002, č. j. 36 Cm 249/2001-29, kterým tento soud zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, kterou by od ní koupila 3600 kusů vlastních akcií za kupní cenu 674,29 Kč za jednu akcii, celkem za kupní cenu ve výši 2,427.444,- Kč, zvýšenou o úroky z prodlení ve výši 15,884% ročně od 17. září 1998 do zaplacení a aby byla žalobkyně uznána povinnou tyto akcie žalované vydat.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že v projednávané věci je třeba posoudit, zda právo, jehož se žalobkyně dovolává, tj. právo na odkup akcií podle ustanovení §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., je právem, které tzv. přirůstá k akcii a tudíž v případě jejího převodu přechází na nabyvatele akcie, nebo se jedná o právo vázané na akcionáře, který nesouhlasí s rozhodnutím valné hromady o přeměně investiční společnosti na jiný právní subjekt a toto právo tedy může vykonat jen ten akcionář, který jím byl v době rozhodnutí valné hromady.
Odvolací soud uzavřel, že nelze přisvědčit argumentům žalobkyně, že z použití minulého nebo přítomného času v dikci zákona lze dovozovat, že právo přirůstá k akcii. Ustanovení §186a obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na které se žalobkyně odvolává, totiž vázalo právo akcionáře na již konanou valnou hromadu a tudíž bylo zcela namístě použití minulého času. Naproti tomu ustanovení §35i zákona č. 248/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, upravovalo obecně řešení situace, která může, ale nemusí nastat pokud by došlo na základě rozhodnutí valné hromady k přeměně investiční společnosti na jiný podnikatelský subjekt a akcionář by s takovým rozhodnutím nesouhlasil. Toto hledisko není podle odvolacího soudu podstatné. Podstatná je věcná otázka – co je smyslem ustanovení §35i zákona č. 248/1992 Sb. O přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt rozhoduje valná hromada tohoto fondu. S tímto rozhodnutím nemusí všichni akcionáři souhlasit a mohou chtít investiční fond opustit a právě pro tento případ je v zákoně zakotveno právo těchto akcionářů na odkup jejich akcií postupem stanoveným přímo zákonem. Toto právo je vázáno na osobu toho akcionáře, který s rozhodnutím valné hromady nesouhlasí. Může pak také tohoto práva v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě od konání valné hromady využít a akcie odprodat za cenu odpovídající výši podílu na čistém obchodním jmění investičního fondu připadajícího na jeho akcie. Vždy může i za situace předvídané v §35i zákona č. 248/1992 Sb. prodat akcie z volné ruky. Zákon č. 248/1992 Sb. usnadňuje jeho situaci tím, že mu dává kupce k přímé dispozici. Pokud však toto své zákonem stanovené právo nevyužije anebo dokonce akcie prodá zájemci po konání valné hromady, realizuje tím pouze své právo akcionáře prodat akcie. Zákon však zcela jistě nesleduje v tomto druhém případě možnost, aby práva dle ustanovení §35i zákona č. 248/1992 Sb. realizoval nabyvatel akcie. Nejde totiž o právo vtělené do akcie, ale právo akcionáře, které při prodeji akcie jinému subjektu zaniká.
Pokud se žalobkyně dovolává analogických případů, nelze s jejím názorem souhlasit. Právo na výplatu dividendy a na podíl na likvidačním zůstatku je spolu s právem akcionáře na účast na valné hromadě základním právem ztělesněným v akcii. Právo na odkup není do akcie přímo vtěleno, jde o osobní právo toho, komu v době rozhodnutí o změně investičního fondu vzniklo.
Dále odvolací soud uzavřel, že to že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady může podat i akcionář, který se jím stal až poté, co valná hromada takové usnesení přijala, rovněž nezakládá možnost použití analogie. Je totiž třeba vzít v úvahu, že důsledky usnesení valné hromady, která je návrhem na vyslovení neplatnosti napadena, přímo dopadají i na toho akcionáře, který se jím stane až následně a tudíž je zachováno jeho právo rozhodnutí napadnout, neboť nemusí souhlasit s důsledky takového rozhodnutí. Na rozdíl od tohoto návrhu je však rozhodnutí o přeměně investičního fondu rozhodnutím o změně povahy společnosti. Pokud by mělo být právo zakotvené v §35i zákona č. 248/1992 Sb. spojeno s akciemi, nikoli s osobou akcionáře, je nutno si uvědomit, že v takovém případě by zakládalo možnost odkupu akcií nikoli za tržní cenu, ale za částku odpovídající jejímu podílu na čistém obchodním jmění investičního fondu na ni připadající, což za existence společnosti by na majetek společnosti mohlo mít značný vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda akcionář uplatňující právo podle §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., musel být akcionářem investičního fondu ke dni konání valné hromady, která rozhodla o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt.
Dovolatelka tvrdí, že pro posouzení uvedené právní otázky je klíčové ustanovení §35i zákona č. 248/1992 Sb., a to jeho odstavec 4, který stanoví, že po uplynutí lhůty podle odstavce 2 se ustanovení tohoto zákona nevztahují na další činnosti dosavadního investičního fondu a nově vzniklý podnikatelský subjekt nesmí používat označení investiční fond a nesmí být obhospodařován investiční společností. Podle dovolatelky lze a contrario nepochybně dovodit, že po celou dobu běhu šestiměsíční lhůty je transformující se subjekt stále investičním fondem, jeho podnikání, veškerá jeho činnost, jakož i práva jeho akcionářů, se řídí zákonem č. 248/1992 Sb. Proto je nesprávný právní názor, že nabyvatel akcií transformujícího se fondu, který koupí akcie během této šestiměsíční lhůty, stává se akcionářem běžné společnosti, který má jen práva vyplývající z obchodního zákoníku. Dovolatelka soudí, že takový akcionář stále požívá vyšší ochrany, kterou zákon spojuje s vlastnictvím akcií investičního fondu. Právem takového akcionáře nepochybně je s transformací nesouhlasit. Pokud se domnívá, že transformace je nezákonná, má právo napadnout žalobou rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu, a to bez ohledu na to, že v době konání valné hromady akcionářem ještě nebyl.
Dovolatelka dále dovozuje, že závěr, že souhlas či nesouhlas se nemůže vázat k okamžiku konání valné hromady, která rozhodla o transformaci, vyplývá nepochybně i z toho, že zákon nezakotvuje žádný mechanismus, jak takový nesouhlas právně relevantně zachytit. Zde je příhodné srovnání s právní úpravou §186a obch. zák., ve znění účinném v době konání valné hromady. Toto ustanovení přikazuje, že v notářském zápisu o průběhu valné hromady musí být jmenovitě uvedeni akcionáři, kteří hlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti. V případě rozhodnutí o transformaci investičního fondu zákon nic takového neříká a rozklíčovat, kdo jak na valné hromadě hlasoval, je nemožné. Každý akcionář musí svůj nesouhlas vůči investičnímu fondu projevit sám, a to kdykoli během šestiměsíční lhůty stanovené v §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. Zákon na rozdíl od ustanovení §186a obch. zák. neupravuje žádnou vazbu na to, zda daný subjekt byl či nebyl v době konání valné hromady akcionářem. Tomu ostatně nasvědčuje i použití přítomného času ve zkoumaném ustanovení §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., a to akcionář … který nesouhlasí …. Použití minulého času by mohlo naznačovat, že zákonodárce skutečně konstruuje jakousi vazbu na dobu konání valné hromady, použití přítomného času naopak implikuje, že žádná taková vazba není.
A konečně dovolatelka uzavírá, že právo podle ustanovení §35i zákona č. 248/1992 Sb. je právem, které je spojeno s akcií. Zákon žádný taxativní výčet práv spojených s akcií neupravuje, těchto práv je velké množství a jsou upravena porůznu v obchodním zákoníku i v jiných předpisech a rozhodně nelze za takový výčet práv považovat ustanovení §155 odst. 1 nebo 156a odst. 2 obch. zák., jak by vyplývalo z právního názoru odvolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda akcionář uplatňující právo podle §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., musel být akcionářem investičního fondu ke dni konání valné hromady, která rozhodla o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt.
K tomu dovolací soud uzavřel, že za situace, kdy zákon č. 248/1992 Sb. tuto otázku neřešil, je třeba se k jejímu řešení dopracovat výkladem ustanovení §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., a to nejen výkladem gramatickým, ale i výkladem teleologickým.
Ustanovení §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. určuje, že akcionář investičního fondu, který nesouhlasí s rozhodnutím valné hromady o přeměně tohoto fondu na jiný podnikatelský subjekt, má právo, aby od něho dosavadní investiční fond odkoupil jeho akcie za částku odpovídající „výši čistého obchodního jmění investičního fondu připadajícího na odkoupené akcie. Toto právo musí akcionář uplatnit do šesti měsíců ode dne konání valné hromady.“ Ustanovení §186a odst. 1 obch. zák., ve znění účinném ke dni rozhodnutí valné hromady určovalo, že akciová společnost je povinna učinit do 30 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti osobám, které byly ke dni konání valné hromady akcionáři společnosti a nehlasovaly pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nebo se valné hromady nezúčastnily, zákonem stanoveným postupem návrh smlouvy o koupi akcií. V notářském zápisu o průběhu valné hromady museli být jmenovitě uvedeni akcionáři, kteří hlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že neukládal-li zákon č. 248/1992 Sb. zachytit v zápisu o průběhu valné hromady, kteří akcionáři hlasovali pro usnesení o přeměně investičního fondu na obchodní společnost s jiným předmětem podnikání, nelze učinit závěr o tom, že právo domáhat se odkoupení akcií investičního fondu mají pouze akcionáři, kteří pro přeměnu nehlasovali. Takový závěr je třeba učinit zejména proto, že pokud by akciová společnost nad rámec povinností stanovených zákonem údaje o tom, kteří akcionáři hlasovali pro přeměnu, nezjišťovala, nebyl by takový údaj v některých případech zjistitelný. To vede k závěru, že podmínkou práva na odkoupení akcií není, že akcionář nehlasoval pro přeměnu, a to přesto, že takový postup není příliš logický. Rozšíření možnosti prodat akcie investičního fondu i na akcionáře, kteří hlasovali pro přeměnu a svým hlasem tedy přispěli k přeměně, nepochybně logické není, leč to, že některá ustanovení právních předpisů logiku postrádají se, bohužel, stalo v České republice poměrně častou záležitostí.
To však ještě neznamená, že by mělo právo domáhat se odkupu podle §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. svědčit i osobám, které se staly akcionáři poté, co valná hromada rozhodla o přeměně. Teleologickým výkladem §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tomu tak není.
Účelem ustanovení §35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. je, umožnit akcionářům investičního fondu, kteří nesouhlasí s jeho přeměnou na podnikatelský subjekt s jiným předmětem podnikání, jehož činnost není podrobena státnímu dozoru (což je skutečnost, která zvyšuje riziko spojené se vkladem do akciové společnosti), nepodílet se nadále na podnikání společnosti a realizovat vložené prostředky v hodnotě, jakou mají předtím, než dojde k přeměně. Akcionář investičního fondu sice má, jak správně uzavřel odvolací soud, možnost prodat své akcie jiné osobě než společnosti, nemá však jistotu, že najde osobu, ochotnou akcie koupit. Proto je třeba mu umožnit, aby se, dojde-li k tak zásadní změně ve společnosti, kterou představuje přeměna investiční společnosti na společnost s jiným předmětem podnikání, mohl rozhodnout, zda se chce nadále svým majetkem na podnikatelské činnosti společnosti podílet.
Osobu, která akcie nabyla až poté, co došlo k rozhodnutí o přeměně, však před důsledky toho, že rozhodnutí o přeměně nemohla ovlivnit není třeba chránit. Tato osoba v době, kdy akcie kupovala, buď věděla, že k rozhodnutí o přeměně došlo a přesto se rozhodla akcie koupit, pak ale musí nést veškerá rizika s takovým rozhodnutím spojená a nevěděla-li to, zajistí ji dostatečnou ochranu – při splnění podmínek tam určených – ustanovení §49a občanského zákoníku.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá ani některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 5.000,-Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu