ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.332.2005.1
sp. zn. 29 Odo 332/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) R., spol. s r. o. „v likvidaci“, 2) Ing. P. B., 3) Ing. J. Š., a 4) L. J., o zaplacení částky 26,029.380,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 216/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-212, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-216, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-212, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-216, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č.j. 25 Cm 216/96-153, řízení co do částky 4,090.510,40 Kč zastavil (výrok I.), žalovaným uložil zaplatit žalobkyni (Č. o. b., a. s.) 21,938.870,57 Kč s příslušenstvím, s tím, že plněním „jedním z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. až V.).
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní (její právní předchůdkyní) a první žalovanou byly uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Za „takto poskytnutý závazek“ se druhý až čtvrtý žalovaní zaručili ručitelskými prohlášeními podle ustanovení §303 obch. zák. Jelikož se úvěrová dlužnice (první žalovaná) i ručitelé při splácení svých závazků dostali do prodlení a žalobkyně (její právní předchůdkyně) platně od úvěrových smluv odstoupila a všechny dlužníky vyzvala k úhradě celého závazku (který se stal odstoupením splatným), soud prvního stupně žalobnímu požadavku v rozsahu shora uvedeném vyhověl. Výhradu druhého žalovaného ohledně neplatnosti jeho ručitelského prohlášení pro nedostatek vážnosti projevu vůle shledal neopodstatněnou, akcentuje, že jako podnikatel musel v době podpisu ručitelského prohlášení vědět, že nebude-li splněn závazek k úhradě úvěru ze strany první žalované, může být žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky z titulu ručení.
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-212, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 7 Cmo 287/2002-216, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až V., jimiž bylo rozhodnuto vůči druhému žalovanému, potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se zabýval stěžejní odvolací námitkou, tj. druhým žalovaným tvrzenou neplatností jeho ručitelského prohlášení.
V této souvislosti „konstatoval“, že ručení jako právní vztah mezi ručitelem (osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem vzniká na základě smlouvy. Skutečnost, že jednou ze smluvních stran byl „velký peněžní ústav disponující rozsáhlým aparátem umožňujícím mu zjistit si výdělkové a majetkové poměry druhého žalovaného“ a druhou smluvní stranou ručitel (druhý žalovaný) „upozorňující na to, že v případě realizace jeho ručení nebude schopen splácet, když je osobou nemajetnou“, podle přesvědčení odvolacího soudu „nerovnost smluvních stran“ nezakládá; každý je totiž „povinen pečovat o svá práva a nemůže se domáhat nápravy, jestliže si újmu způsobil nedostatkem své opatrnosti“. Nešlo ani o situaci, kdy by druhý žalovaný ručitelské prohlášení učinil v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, popř., že by z jeho strany nebyla dána svoboda projevu vůle.
Dále odvolací soud zdůraznil, že bylo pouze věcí druhého žalovaného, zda ručitelský závazek převezme či nikoli; učinil-li tak, byť „jeho majetková a výdělková situace mu de facto tak velký závazek přijmout ani neumožňovala, pak lze naopak s úspěchem pochybovat o vážnosti jeho projevu vůle“, když navíc, jak sám opakovaně uvedl, byl žalobkyní ujištěn, že jde o krok pouze formální.
Jelikož odvolací soud považoval za nevýznamné, že pohledávka žalobkyně byla zajištěna i zástavním právem, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel akcentuje, že při uzavírání „smlouvy o ručení“ upozorňoval, že v případě nesplnění dluhu první žalovanou nebude v jeho silách „tento dluh zaplatit“ vzhledem k majetkovým poměrům, o kterých měla druhá strana „vědomost“. Současně tvrdí, že podle sdělení poskytovatele úvěru mělo jít o formální záležitost, s tím, že nebude-li ručitelský závazek „podepsán“, nebude „poskytnut“ úvěr. Dovolatel setrvává na výhradě neplatnosti „ručitelského závazku“ s odkazem na ustanovení §37 a §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když zmíněný právní úkon považuje za neplatný pro rozpor s dobrými mravy a pro nedostatek vážnosti projevu vůle. Potud odkazuje na rozpory v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž na straně jedné uzavřel, že „lze s úspěchem pochybovat o vážnosti projevu vůle“ a na straně druhé z toho nevyvodil odpovídající závěr, tj. že nedostatek vážnosti vůle je důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§37 obč. zák.).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobkyně, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání druhého žalovaného shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když otázku platnosti právního úkonu (ručitelského prohlášení druhého žalovaného) odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Ustanovení §304 obch. zák. dále určuje, že ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část. Vzniku ručení však nebrání, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen podle nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl (odstavec 1). Ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 2).
Věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu (§306 odst. 1 obch. zák.).
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Ve shora citovaném ustanovení jsou stanoveny základní náležitosti týkající se vůle a jejího projevu, které jsou nezbytné pro platnost právních úkonů. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; nesplňuje-li některou z těchto náležitostí, je absolutně neplatný. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc) a bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal.
V projednávané věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že dospěl k závěru, podle něhož „lze s úspěchem pochybovat o vážnosti projevu vůle“ (ručitelského prohlášení) druhého žalovaného. Potud odvolací soud nejen že dovodil existenci pochybností o vážnosti projevu vůle druhého žalovaného, nýbrž současně tyto pochybnosti hodnotil jako opodstatněné.
Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru o nedostatku vážnosti projevu vůle druhého žalovaného (viz argumentace shora), a přesto shledal žalobní požadavek vůči druhému žalovanému z titulu ručení (§303 obch. zák.) po právu, je jeho právní posouzení věci vnitřně rozporné a co do řešení otázky platnosti ručitelského prohlášení odporuje hmotnému právu; dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit, zda ručitelské prohlášení druhého žalovaného je platným právním úkonem a k právnímu názoru v tomto směru učiněnému přiřadit adekvátní závěr co do důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Přitom nepřehlédne, že k povaze ručení podle §303 obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 560/2003.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu