ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.367.2006.1
sp. zn. 29 Odo 367/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a/ L. Š., b/ J. Š., proti žalovanému D. B., jako správci konkursní podstaty úpadce J. K., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 27/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 6 Cmo 61/2004-72, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 6 Cmo 61/2004 72, jimiž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 6 Cmo 61/2004 72, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek krajského soudu ve výroku o věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 39 Cm 27/2001-37, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném správci konkursní podstaty úpadce J. K. domáhali vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady postupu podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v jehož důsledku správce konkursní podstaty nemovitosti sepsal. Žalobci (vlastníci nemovitostí) jsou totiž osobami, které k nemovitostem zřídily smluvně zástavní právo k zajištění pohledávky úpadcovy věřitelky E., a. s. (dále též jen „banka“) ze smlouvy o poskytnutí krátkodobého provozního úvěru ve výši 2.650.000,- Kč.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 6 Cmo 61/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že označené nemovitosti se vylučují z konkursní podstaty úpadce a žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3.000,- Kč (první výrok). Dále žalovanému uložil zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.590,- Kč (druhý výrok). Měnící výrok rozsudku ve věci samé odůvodnil odvolací soud tím, že výzva podle §27 odst. 5 ZKV ze dne 16. ledna 2001 (dále též jen „výzva“) nevyvolala zákonem předvídané následky, neboť neobsahovala poučení o možnosti odvrátit soupis nemovitostí vyplacením zajištěné pohledávky. Mimo to měl za prokázáno, že správce konkursní podstaty doručil výzvu pouze žalobci a/, přičemž její doručení žalobkyni b/ nebylo ani tvrzeno. K tomu uvedl, že pouze řádná výzva, doručená každému z manželů, v jejichž společném jmění nemovitosti jsou, mohla žalovanému založit právo sepsat nemovitosti do konkursní podstaty.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výzva byla nedostatečná a nedovolovala mu sepsat nemovitosti do konkursní podstaty úpadce, jelikož byla doručena pouze žalobci a/ a neobsahovala poučení o možnost odvrátit soupis nemovitostí vyplacením zajištěné pohledávky. K výtce ohledně obsahu výzvy dovolatel poukazuje na to, že cena zastavených nemovitostí, k jejímuž složení byli žalobci vyzváni (455.560,- Kč), byla v daném případě nižší než výše přihlášené pohledávky odděleného věřitele (4.852.320,58 Kč), takže výzva je v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV, neboť zástavci mohou v tomto konkrétním případě zpeněžení zabránit pouze tím, že do konkursní podstaty složí cenu zastavené věci. Vzhledem k výši pohledávky pokládal dovolatel za nelogické její vyplacení žalobci. K závěru odvolacího soudu, že výzva - ač měla být doručena oběma manželům - byla doručena pouze žalobci a/, dovolatel uvádí, že výzva byla v záhlaví adresována oběma žalobcům jako manželům, bydlícím na shodné adrese ve společné domácnosti. V průběhu řízení pak žalobkyně b/ nenamítala, že by výzvu neobdržela a nebyla s ní seznámena. Dle jeho přesvědčení tak tato skutečnost nemusela být ani tvrzena. Dovolatel má též za to, že je-li výzva určena manželům, pak je v denním styku obvyklé, že ji může převzít kterýkoli z manželů. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu náležitostí výzvy podle §27 odst. 5 ZKV a způsobu jejího doručení spoluvlastníkům nemovitostí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Dne 21. června 1995 uzavřela banka s pozdějším úpadcem J. K. smlouvu o úvěru, na základě které byl pozdějšímu úpadci poskytnut krátkodobý provozní úvěr ve výši 2.650.000,- Kč.
2) Dne 21. června 1995 uzavřela banka (jako zástavní věřitelka) s oběma žalobci (jako zástavci) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o které se vede spor, a to k zajištění pohledávky zástavní věřitelky z výše označené úvěrové smlouvy. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly 26. června 1995.
3) Nemovitosti jsou ve společném jmění manželů L. a J. Š. (žalobců).
4) Usnesením ze dne 26. ledna 2000, č. j. 24 K 64/99-48, Krajský soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek J. K.
5) Při přezkumném jednání byla bankou přihlášená pohledávka z úvěrové smlouvy zjištěna jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení ze zastavených nemovitostí ve výši 4.852.320,58 Kč.
6) Správce konkursní podstaty úpadce dne 16. ledna 2001 písemně podle §27 odst. 5 ZKV vyzval žalobce, aby do 30 dnů zaplatili cenu zastavených nemovitostí ve výši 455.560, Kč s poučením, že jinak budou nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadce. Výzva byla doručena pouze žalobci a/.
7) Žalobci částku, k jejíž úhradě byli vyzváni, nezaplatili a správce konkursní podstaty nemovitosti sepsal do konkursní podstaty.
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV ve znění účinném v době podání žaloby (3. května 2001) i v době vydání napadeného rozhodnutí (14. listopadu 2005) soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že:
1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.
2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil.
3) Žalovaným je správce konkursní podstaty.
4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen).
5) Osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, když o splnění ostatních podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů.
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném v době, kdy byla učiněna výzva (leden 2001) i v době vydání napadeného rozhodnutí, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Ustanovení §28 odst. 1 ZKV pak mezi zajištěné věřitele (věřitele s právem na oddělené uspokojení) řadí (v rozhodné době řadilo) též věřitele pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem.
Obsahovými náležitostmi výzvy podle §27 odst. 5 ZKV se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 72/2005“), na který v podrobnostech odkazuje a v němž uzavřel, že tato výzva musí obsahovat údaj o tom, kdo ji činí, a komu je určena, označení úpadce, označení majetku, kterým ten, komu je výzva určena, zajišťuje pohledávku věřitele vůči úpadci, a označení této pohledávky. Dále v ní musí být uvedeno, jakou částku má ten, komu je výzva určena, v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky nebo složit jako obvyklou cenu majetku, kterým je pohledávka zajištěna, s poučením, že jinak bude označený majetek po uplynutí lhůty sepsán do konkursní podstaty úpadce. Tamtéž uvedl, že požadavek, aby výzva podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV obsahovala údaj o částce, která má být zaplacena na úhradu zajištěné pohledávky, nebo o částce, která má být složena jako obvyklá cena majetku, kterým je pohledávka zajištěna, se neuplatní, jestliže správce konkursní podstaty prokáže, že si tento údaj nemohl opatřit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat.
V posuzované věci výzva údaj o tom, jakou částku má ten, komu je výzva určena, v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky, neobsahuje. Přitom není rovněž sporu o tom, že správce konkursní podstaty tento údaj ve výzvě neuvedl nikoli proto, že by jej neměl k dispozici, nýbrž proto, že v situaci, kdy výše zajištěné pohledávky převyšovala obvyklou cenu zastavených nemovitostí, pokládal jeho uvedení za zbytečné.
Podle ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, zástavní právo zaniká též zánikem zajištěné pohledávky (písmeno a/) nebo tím, že zástavní dlužník nebo zástavce složí zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy.
Vzhledem k tomu, že v této věci vzniklo zástavní věřitelce právo na uspokojení ze zástavy v době do 31. srpna 1998, řídí se i po 1. lednu 2001 právní úpravou zástavního práva, účinnou do 31. srpna 1998 (srov. k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Také ustanovení §151g obč. zák. ve znění účinném do 31. srpna 1998 pak (mimo jiné) určuje, že zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci.
Tím, že ustanovení §27 odst. 5 ZKV dovoluje osobě, která svým majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, zabránit soupisu takového majetku do konkursní podstaty vyplacením zajištěné pohledávky nebo složením (obvyklé) cenu majetku, tedy v rovině zástavního práva opisuje obecné způsoby zániku zástavního práva, s tou změnou, že příslušnou částku je zástavní dlužník povinen zaplatit do konkursní podstaty.
Ani v obecných poměrech zástavního práva založených ustanovením §151g obč. zák. ve znění účinném do 31. srpna 1998 respektive ustanovením §170 obč. zák. ve stávajícím znění, ani v poměrech konkursního práva založených ustanovením §27 odst. 5 ZKV, se samozřejmě nepředpokládá, že zástavní dlužník, který je osobou odlišnou od osobního dlužníka, se nebude chovat ekonomicky. Neočekává se tedy, že tam, kde bude pro zástavního dlužníka výhodnější přivodit zánik zástavního práva zaplacením zajištěné pohledávky (bude-li nižší než obvyklá cena zástavy) bude skládat obvyklou cenu zástavy. Stejně tak se neočekává, že tam, kde bude obvyklá cena zástavy nižší než zajištěná pohledávka, bude zástavní dlužník hradit cenu zajištěné pohledávky. Takový postup ostatně není možný ani právně. Kdyby zástavní dlužník uhradil (jako obvyklou cenu zástavy) na uspokojení zajištěné pohledávky částku přesahující výši zajištěné pohledávky nebo kdyby uhradil zajištěnou pohledávku, ačkoliv obvyklá cena zástavy je nižší, šlo by co do zjištěného rozdílu v obou případech o bezdůvodné obohacení, konkrétně o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.).
Z tohoto pohledu se tudíž ta část výzvy, kde správce po adresátovi žádá, aby do 30 dnů uhradil příslušnou částku do konkursní podstaty, vskutku může omezit jen na požadavek, aby takto byla uhrazena zajištěná pohledávka, je-li nižší než obvyklá cena zástavy nebo jen na požadavek, aby takto byla složena obvyklá cena zástavy, je-li nižší než zajištěná pohledávka. Úvaha odvolacího soudu o tom, že adresát výzvy musí dostat možnost vybrat si, kterým z popsaných způsobů přivodí zánik zástavního práva, tedy potud přesná není. Dovolatel se nicméně mýlí, usuzuje-li, že výzva v případě, kdy je obvyklá cena zástavy nižší než zajištěná pohledávka, nemusí obsahovat údaj o výši zajištěné pohledávky. Dovolatelova argumentace vychází z vnímání výzvy podle §27 odst. 5 ZKV pouze jako nástroje, jehož prostřednictvím mají být do konkursní podstaty získány prostředky, z nichž by jinak (kdyby konkursu nebylo) byli uspokojeni zajištění věřitelé.
S přihlédnutím k tomu, že na základě ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000 byl správce konkursní podstaty oprávněn sepsat do konkursní podstaty majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci, okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jsou změny, jichž toto ustanovení doznalo od 1. května 2000 a z nichž vychází právní posouzení této věci, zjevným posunem k posílení právní jistoty třetích osob. Prostřednictvím výzvy jsou tyto osoby seznamovány s tím, že z titulu sjednaného způsobu zajištění již nemají plnit zajištěnému (oddělenému) věřiteli, nýbrž do konkursní podstaty. Jsou dále seznamovány s podmínkami, jejichž splněním zabrání tomu, aby byly nuceny plnit majetkem, který slouží k zajištění (tím, že správce takový majetek sepíše do konkursní podstaty úpadce). Jinak řečeno, výzva podle §27 odst. 5 ZKV plní též nepřehlédnutelnou informační funkci. K tomu, aby adresát výzvy mohl přijmout ve vymezené třicetidenní lhůtě kvalifikované rozhodnutí o způsobu řešení nastalé situace (o tom, zda majetek sloužící k zajištění věřitelovy pohledávky vyplatí nebo jej nechá sepsat do konkursní podstaty /a případně se bude svých nároků domáhat vylučovací žalobou/), se mu musí dostat i informace o zajištěné pohledávce. Proto také jedním z požadavků, které na obsah výzvy klade R 72/2005, je označení zajištěné pohledávky, jež v sobě logicky musí zahrnovat i údaj o výši pohledávky.
Dovolatel uvádí, že v daném případě nemusela výzva obsahovat údaj o výši zajištěné pohledávky, neboť zajištěná pohledávka převyšovala obvyklou cenu zástavy. Tím ve skutečnosti posuzoval a do konečného obsahu výzvy promítl informace, jež žalobci nemuseli mít k dispozici. Je-li zástavním právem zajišťována pohledávka, jejíž původní výše činí (vzhledem k účelu zajištění logicky) méně než hodnota zástavy (zde 2.650.000,- Kč) a zástavní dlužník odlišný od osobního dlužníka je postupem podle §27 odst. 5 ZKV několik let po splatnosti zajištěné pohledávky žádán o složení obvyklé ceny zástavy (455.560,- Kč), aniž by obdržel informaci o aktuální výši zajištěné pohledávky (zde 4.852.320,58 Kč), pak očekávanou a pochopitelnou reakcí na takovou výzvu mohou být následné dotazy na výši zajištěné pohledávky a pochybnosti o věcné správnosti výzvy. Přitom nelze pominout, že informace o výši zajištěné pohledávky, jež by se osobě, která svým majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, mohla v průběhu konkursu dostat od zajištěného věřitele, nemusí odpovídat rozsahu, v jakém byla pohledávka téhož věřitele zjištěna jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení při přezkumném jednání. Smyslem požadavku na uvedení údaje o výši zajištěné pohledávky ve výzvě i v případech, kdy zajištěná pohledávka je podle údajů dostupných správci konkursní podstaty vyšší než obvyklá cena zástavy, je rovněž předejít zbytečným sporům. Od osoby, která svým majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, se totiž očekává, že v reakci na výzvu v určené lhůtě uplatní (a správci konkursní podstaty tak zprostředkuje i pro účely jeho dalšího postupu v konkursním řízení) námitky týkající se existence nebo výše zajištěné pohledávky, jež mohou ovlivnit i rozsah jejích povinností podle §27 odst. 5 ZKV.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do požadavku, aby výzva podle §27 odst. 5 ZKV vždy obsahovala (nejde-li o výjimku předjímanou v R 72/2005) údaj o výši zajištěné pohledávky, ve svém výsledku správné.
Na výše uvedené úvahy přitom nemá vliv ani forma výzvy. V daném případě měla výzva podle §27 odst. 5 ZKV písemnou formu (jež je praxí upřednostňována), zákon o konkursu a vyrovnání však v §27 odst. 5 ani v jiném svém ustanovení požadavek písemné formy výzvy neklade. Při zachování požadavku na obsah výzvy ji tudíž lze učinit i jinými formami (např. ústně, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou doručení písemně formulované výzvy. Právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na skutkovém závěru, že výzva byla doručena pouze žalobci a/, s nímž dovolatel nepolemizuje, maje za podstatné, že výzva byla v záhlaví adresována oběma manželům bydlícím na shodné adrese a vedoucím (jako manželé) společnou domácnost.
Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003, na nějž v podrobnostech odkazuje, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého týká-li se postup podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV majetku ve společném jmění manželů, musí správce konkursní podstaty doručit výzvu podle tohoto ustanovení oběma manželům; třicetidenní lhůta k vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení ceny majetku, který slouží k zajištění, se v takovém případě počítá od doručení výzvy druhému z manželů. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto i v tomto ohledu správné.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž dán není. Má-li žalovaný za to, že ohledně sporných nemovitosti je namístě postup podle §27 odst. 5 ZKV, je na něm, aby výzvu splňující zákonem předepsané (výše popsané) náležitosti znovu doručil oběma žalobcům a k případnému soupisu nemovitostí (jenž po skutkové stránce může založit nový důvod k podání vylučovací žaloby) přikročil až v návaznosti na uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že u žalobců, kterým vzniklo ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a §146 odst. 3 (co do odmítnutí dovolání) o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, takové náklady zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu