ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.447.2003.1
sp. zn. 29 Odo 447/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně S., a. s., proti žalované JUDr. I. Č. - P., Ph.D., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. a s. K. n. V., spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 99/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 13 Cmo 126/2001 37, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 13 Cmo 126/2001 37, a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2000, č. j. 4 Cm 99/2000 17, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 13. července 2000 se žalobkyně domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. a s. K. n. V., spol. s r. o.) určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 73.599,- Kč jakožto konkursní pohledávka proti úpadkyni S. a s. K. n. V., spol. s r. o. (dále též jen „úpadkyně“) v konkursu úpadkyně sp. zn. 92 K 3/99, Krajského obchodního soudu v Praze, je pohledávkou za úpadkyní a považuje se za zjištěnou. V žalobě uvedla, že do konkursu, který Krajský obchodní soud v Praze prohlásil na majetek úpadkyně pod sp. zn. 92 K 3/99, přihlásila svůj nárok ve výši 81.983,- Kč. Tento nárok odůvodnila (v přihlášce) tím, že na základě objednávky č. 10750322 a kupní smlouvy č. V360017297 dodal její právní předchůdce (F., akciová společnost, N.) úpadkyni požadované zboží. Úpadkyně pak zboží převzala, avšak kupní cenu vyúčtovanou jí fakturou č. 1093197 ve výši 73.599,- Kč a splatnou 1. prosince 1997 neuhradila. Dále žalobkyně poukázala na to, že při přezkumném jednání konaném 18. května 2000 žalovaná z přihlášených 81.983,- Kč popřela částku 73.599,- Kč s odůvodněním že podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. května 1999 se věřitelkou nároku v uvedené výši stala obchodní společnost M. S. s. r. o. (dále též jen „společnost s ručením omezeným“). V této souvislosti žalobkyně uvedla, že tuto žalobu o určení pravosti popřené pohledávky podává proto, že má za to, že je i nadále v popřeném rozsahu věřitelkou úpadkyně, když smlouvou ze dne 11. října 1999 jí společnost s ručením omezeným postoupila pohledávku zpět.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 4 Cm 99/2000 17, žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. května 1999, uzavřenou mezi žalobkyní jako postupitelkou a společností s ručením omezeným jako postupníkem (dále jen „postupní smlouva“) postoupila žalobkyně postupníkovi svoji pohledávku za úpadkyní ve výši 73.599,- Kč. Uzavřel dále, že listina nazvaná „oznámení o zpětném postoupení pohledávky“, datovaná 11. října 1999, není - ve smyslu §524 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - písemnou smlouvou o postoupení pohledávky (zpět) na žalobkyni. Žalobkyně proto ve sporu není aktivně věcně legitimována.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 13 Cmo 126/2001-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 73.559,- Kč jako pohledávky druhé třídy. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně postupní smlouvou platně postoupila svoji pohledávku vůči úpadkyni společnosti s ručením omezeným, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že listina nazvaná „oznámení o zpětném postoupení pohledávky“, je dvoustranným právním úkonem, kterým společnost s ručením omezeným tutéž pohledávku postoupila (dne 11. října 1999) zpět žalobkyni. Přitom zdůraznil, že k platnosti smluv uzavřených dle ustanovení §524 obč. zák. není třeba souhlasu dlužníka (úpadce), ani jeho předchozí vyrozumění. Změna v osobě věřitele se totiž nedotýká práv a povinností dlužníka ze závazkového vztahu. Postupní smlouvu i oznámení o zpětném postoupení pohledávky odvolací soud dále zkoumal z pohledu ustanovení §37 obč. zák. s tím, že oba uvedené úkony vyhovují podmínkám tímto ustanovením vyžadovaným. Konkrétně uvedl, že převáděná pohledávka v nich byla jednoznačně určena (předmětem plnění, osobou dlužníka i právním důvodem). Pro závěr, zda šlo o smlouvy o postoupení pohledávky, pak podle odvolacího soudu není rozhodující jejich označení, nýbrž jejich obsah, přičemž dodržena byla i zákonem vyžadovaná písemná forma těchto právních úkonů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky zpětného postoupení pohledávky a jeho oznámení dlužníkovi. Rozhodovací praxe soudů podle jejího přesvědčení jednoznačně stanoví, že žalobu o určení pravosti pohledávky musí věřitel opřít pouze o důvody uvedené v přihlášce nebo při přezkumném jednání (jen tak ji může právně odůvodnit). Připouští, že postoj dlužníka ke smlouvě o postoupení pohledávky nemá právní relevanci, usuzuje však, že bylo-li dlužníku oznámeno postoupení pohledávky ze žalobkyně na jiný subjekt a nestalo-li se tak až do přezkumu pohledávky ohledně zpětného postoupení pohledávky z 11. října 1999, nemůže se žalobkyně zpětného postoupení pohledávky dovolávat (jde o skutečnosti, které žalobkyně uplatňuje jako nové po přezkumném jednání). Teprve okamžikem jeho oznámení dlužníkovi se totiž postoupení pohledávky stává vůči dlužníku právně účinným. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení změnila žalobkyně obchodní firmu (z A. a. s. na S., a. s.), což Nejvyšší soud promítl do jejího označení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelka odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (§237 odst. 1 písm. a/ a §1241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); těmto ustanovením pak pro dobu před 1. lednem 2001 odpovídají ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ a §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají; Nejvyšší soud se tudíž v mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Se zřetelem k době konání přezkumného jednání a k době podání žaloby je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb. a č. 105/2000 Sb. (dále též jen „ZKV“).
Podle ustanovení §21 ZKV, k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje podle seznamu sestaveného správcem (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2).
Dle ustanovení §23 odst. 2 ZKV, konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.
Ustanovení §24 odst. 1 ZKV dále určuje, že správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.
Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam přihlášených pohledávek budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být - jak se podává z §21 odst. 2, §23 a §24 ZKV - účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty. Závěr, že přes rozdílnou dikci §24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud - vycházeje z úvah formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”), pod bodem XXXI., str. 202 /378/ - učinil např. v důvodech rozhodnutí uveřejněných pod čísly 44/2002 a 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení §20 odst. 2 věty druhé ZKV pak jako obsahovou náležitost přihlášky předepisuje od 1. května 2000 konkursnímu věřiteli (přihlašovateli pohledávky) uvedení důvodu a výše každé přihlášené pohledávky.
V době před 1. květnem 2000 totéž ustanovení ukládalo přihlašovateli pohledávky uvést v přihlášce výši pohledávky, její příslušenství, skutečnosti, na nichž se zakládá, a důkazy, jimiž může být prokázána.
Co do pojmů „důvod přihlášené pohledávky“ a „skutečnosti, na nichž se (přihlášená pohledávka) zakládá“, není mezí právní úpravou náležitostí přihlášky před a po 1. květnu 2000 významového rozdílu. Výklad podávaný Nejvyšším soudem je totiž standardní v závěru, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podání, které má charakter žaloby a které v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak zákon o konkursu a vyrovnání, musí obsahovat i náležitosti předepsané ustanovením §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 73 a odkázal na něj dále např. v důvodech svého rozsudku uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. „Důvodem přihlášené pohledávky“ se tedy rozumí právě skutečnosti, na nichž se tato pohledávka (stejně jako žaloba) zakládá.
Přitom ve shodě s dikcí §23 odst. 2 ZKV a rozsudkem Nejvyššího soudu uveřejněným pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí, že skutečnosti, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá (důvod přihlášené pohledávky), výši nebo pořadí této pohledávky může konkursní věřitel měnit až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena co do pravosti, výše nebo pořadí (s tím rizikem, že ponese náklady, které vzniknou tím, že soud pro přezkoumání změněné pohledávky nařídí zvláštní přezkumné jednání).
V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že závěr, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby, předznačuje také míru skutkových okolností nezbytných k tomu, aby přihlášku bylo možné pokládat za procesní úkon, který nemá vady, a aby bylo možné posoudit, zda údaje, jež obsahuje žaloba o požadované určení, lze charakterizovat jako ty, které odpovídají právnímu důvodu uvedenému v přihlášce nebo při přezkumném jednání (§23 odst. 2 věta první, část věty za středníkem ZKV).
Ve shodě s tím, jak je interpretován v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. formulovaný požadavek, aby žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností (v právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 168 a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209), pak skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované pohledávky, musely být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do konkursu, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce.
Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.).
Obdobný vztah platí pro přihlášku nevykonatelné pohledávky do konkursu a obsah žaloby vyvolané popřením pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky, limitovaný ustanovením §23 odst. 2 věty první ZKV. Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale postrádá-li vylíčení všech skutečností významných při přezkumu pohledávky v konkursu pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky (co do pravosti, výše nebo pořadí), nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §23 odst. 2 věty první ZKV. To platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky sice vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodující skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti významné pro zjištění pohledávky (pro to, aby byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí).
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že věřiteli, který se domáhá (žalobou či - v konkursním řízení - přihláškou) peněžitého plnění po dlužníku jako právní nástupce původního věřitele z titulu singulární sukcese (jako postupník ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou pohledávku od původního věřitele - postupitele - nabyl), nestačí tvrdit pouze skutečnosti rozhodné pro prokázání existence platné postupní smlouvy. Závěr, že je zde platná smlouva o postoupení pohledávky (že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva na jiného), totiž ještě nevypovídá ničeho o tom, zda tvrzená pohledávka, která měla být označenou smlouvou převedena, tu vskutku je, ani o tom, na jakém skutkovém a právním základě tato pohledávka původně vznikla.
Stejně tak ovšem platí, že takovému věřiteli nestačí tvrdit pouze skutečnosti rozhodné pro prokázání existence pohledávky původního věřitele (jeho právního předchůdce) vůči dlužníku. Předpokladem pro závěr, že osoba, která pohledávku nyní uplatňuje, k tomu je aktivně věcně legitimována, totiž nutně musí být i tvrzení, že ve prospěch této osoby nastala skutečnost, se kterou zákon spojuje změnu v osobě věřitele, včetně konkrétního uvedení toho, o jakou skutečnost jde.
Přitom z výše formulovaných závěrů plyne, že vylíčí-li přihlašovatel pohledávky do konkursu (osoba A/) v přihlášce pohledávky všechny skutečnosti rozhodné pro závěr, že je zde nevykonatelná pohledávka za dlužníkem vzniklá z právního vztahu mezi dlužníkem a osobou B/), aniž v přihlášce dále vylíčí skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nositelkou pohledávky (novým věřitelem) je v současné době osoba A/), nejde o vadu přihlášky, nýbrž o důvod k popření pravosti přihlášené pohledávky (na základě argumentu, že přihlašovateli takový nárok nevznikl).
V posuzované věci neměl ani odvolací soud pochyb o tom, že v rozsahu, který je předmětem požadovaného určení, žalobkyně pohledávku vůči úpadci postoupila smlouvou z 27. května 1999 platně společnosti s ručením omezeným. Přezkumné jednání o pohledávce žalobkyně se konalo 18. května 2000, přičemž ke zpětnému postoupení pohledávky na žalobkyni mělo dojít smlouvou z 11. října 1999.
Pro právní posouzení věci je za této situace významné, co žalobkyně uvedla o pohledávce v přihlášce, kdy tak učinila a zda a jakým způsobem skutečnosti, o které uplatněný nárok opírala, do skončení přezkumného jednání doplňovala či měnila. Jestliže tvrzení, jimiž žalobkyně pohledávku odůvodnila, až do skončení přezkumného jednání ve věci neobsahovala ani údaj o tom, že 27. května 1999 došlo k postoupení pohledávky ani údaj o zpětném postoupení pohledávky z 11. října 1999, pak žalobkyni nic nebránilo v tom, aby v tomto incidenčním sporu svou obranu proti důvodu popření uplatněnému dovolatelkou (že 27. května 1999 pohledávku postoupila) založila na tvrzení o zpětném postoupení pohledávky z 11. října 1999. Totéž platí, jestliže žalobkyně do skončení přezkumného jednání uplatnila u konkursního soudu jak tvrzení, že 27. května 1999 pohledávku postoupila, tak tvrzení, že ji 11. října 1999 získala dalším postoupením zpět. Jestliže však žalobkyně do skončení přezkumného jednání doplnila tvrzení o přihlášené pohledávce toliko tím, že ji 27. května 1999 postoupila společnosti s ručením omezeným, pak v době konání přezkumného jednání nebylo možné tato tvrzení hodnotit jinak, než že z nich přihláškou uplatněný nárok nevyplývá. Jestliže do skončení přezkumného jednání nebylo žalobkyní uplatněno tvrzení o zpětném postoupení pohledávky z 11. října 1999 (ač se tak se zřetelem k datu konání přezkumného jednání mohlo a mělo stát), bylo by uplatnění této skutečnosti v incidenčním sporu nepřípustným vybočením z mezí ustavených §23 odst. 2 větou první, částí věty za středníkem ZKV.
Přihláškou ani jejími případnými doplněními či změnami se však odvolací soud ani soud prvního stupně nezabýval a skutkový podklad pro formulaci jednoznačného závěru na dané téma tím soudy nezajistily. Právní posouzení věci, jež výše popsaná hlediska pomíjí, je neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu