ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.52.2001.1
sp. zn. 29 Odo 52/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. Z. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně Z. společnosti s ručením omezeným, proti žalovaným 1) L. M., s. r. o. „v likvidaci“, a 2) P., s. r. o., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod. sp. zn. 19 C 111/97, o dovolání Ing. T. K., jednatele úpadkyně, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. října 1998, č. j. 19 C 111/97-57 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 29 Co 517/99-96, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. října 1998, č. j. 19 C 111/97-57, se zastavuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 29 Co 517/99-96, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Okresní soud v Kladně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem tam konkretizované čerpací stanice pohonných hmot. Přitom za žalobce již pokládal Ing. Z. K., jako správce konkursní podstaty původní žalobkyně. Jako s první žalovanou pak jednal s obchodní společností L., a. s., jež se stala procesní nástupkyní původní první žalované L., spol. s. r. o.,(vymazané z obchodního rejstříku k 30. listopadu 1997).
Krajský soud v Praze - odkazuje na ustanovení §201 a §218 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a na ustanovení §13 odst. 4, §14 odst. 1 písm. a/ a §14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), rovněž ve výroku označeným usnesením odmítl odvolání Ing. T. K. coby jednatele úpadkyně, proti rozsudku soudu prvního stupně, jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolací soud poukázal na to, že rozsudek byl doručen zástupci žalobce (správce konkursní podstaty) s procesní plnou mocí JUDr. K., jakož i právnímu zástupci obou žalovaných advokátu JUDr. Č. Se zřetelem k dikci ustanovení §13 odst. 4, §14 odst. 1 písm. a/ a §14a ZKV pak uzavřel, že úpadce není účastníkem řízení, jehož pokračování navrhl správce konkursní podstaty, s tím, že správce se stal účastníkem řízení od 14. dubna 1998. Obsahem spisu soudu prvního stupně měl odvolací soud „za prokázáno“ že „prohlášení konkursu bylo vyvěšeno na úřední desce dnem 14. dubna 1998“.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal Ing. T. K. včasné dovolání, namítaje, že řízení je postiženo zmatečností ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. Konkrétně namítá, že žalobcem neměl být Ing. K. nýbrž úpadkyně. Na podporu tohoto názoru dále uvádí, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 27 K 108/97) ze dne 14. dubnu 1998, jímž byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně, nebylo vyvěšeno způsobem předjímaným zákonem o konkursu a vyrovnání, k čemuž k důkazu nabízí též potvrzení vystavené mu Krajským soudem v Ústí nad Labem a dovolává se obsahu konkursního spisu. Odtud uzavírá, že Ing. K. nebyl oprávněn jménem úpadkyně jednat. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
V průběhu dovolacího řízení zanikla výmazem z obchodního rejstříku první žalovaná L., a. s., a to k 31. prosinci 2000, poté co byla zrušena bez likvidace a přeměněna na obchodní společnost L. M., s. r. o. „v likvidaci“. Nejvyšší soud proto jako s první žalovanou v dovolacím řízení dále jednal s posledně označenou obchodní společností.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací důvod uplatněný dovolatelem dán není. Ing. K. má jako fyzická osoba právní subjektivitu (způsobilost mít práva a povinnosti). Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, sp. zn. 20 Cdo 382/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 15, ročník 1998, pod číslem 107, na které v podrobnostech odkazuje, formuloval a odůvodnil závěr, který uplatnil i v řadě dalších rozhodnutí, že tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení (příslušné jeho části), není způsobilé založit vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud ovšem u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je řízení postiženo.
Ze spisu je především zjevné, že odvolací soud si neujasnil, kdo je ve věci odvolatelem. Ačkoliv i v důvodech svého usnesení zmiňuje (ve vazbě na tam označená podání) dovolatele jako osobu jednající za úpadkyni (jejím jménem), přesto za odvolatele pokládá jednatele úpadkyně a nikoli úpadkyni samotnou. S tím jsou ovšem v rozporu úvahy, na nichž spočívá závěr, že odvolání podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. V nich je totiž za osobu neoprávněnou pokládána úpadkyně samotná (nikoli její jednatel coby fyzická osoba). Z odvolání i z dalších podání dovolatele, zmíněných v důvodech napadeného usnesení, je přitom podle Nejvyššího soudu zjevné, že jde o podání úpadkyně, podepsaná jejím statutárním orgánem (jednatelem Ing. T. K.).
Je-li za této situace, dovolání podáno přímo Ing. T. K. coby fyzickou osobou, je tomu tak (oproti stavu řízení před odvolacím soudem) po právu, neboť tím, že odvolací soud jmenovaného pokládal za „odvolatele“ a „jeho“ odvolání odmítl, založil jeho legitimaci k podání dovolání (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.).
Dosavadní obsah spisu (ve stavu, v němž jej měl či mohl mít k dispozici odvolací soud) pak „neprokazuje“ údaj o tom, kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu (jehož kopie je ve spise založena) vyvěšeno na úřední desce soudu. Takový závěr nelze učinit z vyjádření předsedkyně senátu vyřizující konkursní věc úpadkyně ze dne 19. července 1999 (č. l. 96), jež je ve své podstatě opisem ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ a §14a ZKV a k uvedené otázce se nevyslovuje. Naopak, na č. l. 73 spisu je založena kopie potvrzení vystaveného vedoucí soudní kanceláře Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nějž se podává, že v konkursním spisu úpadkyně usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně s údajem o tom, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu a kdy z ní bylo sejmuto, nalezeno nebylo.
Zákon o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k 13. dubnu 1998, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. sice v §13 určuje, že usnesení se vyvěsí toho dne, kdy bylo vydáno, v úplném znění nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desce soudu a dále na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu je dlužníkův podnik nebo jeho bydliště, jsou-li mimo sídlo soudu (odstavec 3) a že účinky prohlášení konkursu nastanou dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu (odstavec 4), jen z toho, že se tak má stát však nelze na základě stejnopisu usnesení o prohlášení konkursu usuzovat, že se tak vskutku stalo.
Nepřesná je rovněž úvaha odvolacího soudu o tom, že správce konkursní podstaty se účastníkem řízení, které se prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušuje, v němž však lze na návrh k tomu oprávněné osoby pokračovat (§14 odst. 1 písm. c/ ZKV v rozhodném znění), stává (namísto úpadce) již dnem, kdy nabylo účinnosti usnesení o prohlášení konkursu. Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 11/2003“) vysvětlil, že se správce konkursní podstaty se účastníkem takového řízení stává (za samozřejmého předpokladu, že usnesení o prohlášení konkursu je účinné) až dnem, kdy soudu došel návrh na pokračování v řízení.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soudu usnesení odvolacího soudu usnesením zrušil (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Na odvolacím soudu bude, aby v další fázi řízení jako s odvolatelkou jednal s úpadkyní a aby ve shodě s výše formulovanými názory prověřil obsahem konkursního spisu úpadkyně zda a kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu a pokud se tak nestalo, aby se vypořádal s tím zda a na základě jakých jiných právních skutečností mohly nastat účinky prohlášení konkursu předjímané zejména v ustanoveních §14 odst. 1 písm. a/ a c/ ZKV. Dospěje-li k názoru, že správce konkursní podstaty se mohl stát účastníkem řízení (postupem dle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV) musí závěr o tom, od jakého data a na základě jakého procesního úkonu se tak stalo, založit na závěrech obsažených v R 11/2003. Až poté bude moci učinit jednoznačný závěr o tom, zda odvolání podala osoba k tomu oprávněná.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu