ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.571.2005.1
sp. zn. 29 Odo 571/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) P. K., 2) J. Š., 3) P. Ch., a 4) M. Š., o zaplacení částky 204.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 Cm 693/96, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004, č.j. 5 Cmo 553/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. února 2003, č.j. 22 Cm 693/96-43, mimo jiné zastavil odvolací řízení o odvolání druhého žalovaného J. Š. proti rozsudku ze dne 29. srpna 2002, č.j. 22 Cm 693/96-35. Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) - uzavřel, že odvolatel přes výzvu nezaplatil soudní poplatek splatný podáním odvolání.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 6. ledna 2004, č.j. 5 Cmo 553/2003-61, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni a druhému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že druhému žalovanému vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání. Jelikož odvolatel tuto povinnost nesplnil, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, poukazuje na skutečnost, že žalobkyně žádá úhradu dluhu po ručitelích, přestože první žalovaný vlastní nemovitost v hodnotě rovnající se nesplacené částce úvěru, jakož i na další okolnosti případu.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s.ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž ale usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 102).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu