ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.580.2004.1
sp. zn. 29 Odo 580/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadkyně K. M., o zrušení konkursu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1003/2000, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č. j. 2 Ko 133/2002-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním datovaným 29. března 2002, došlým soudu 3. dubna 2002 (č. l. 143), se úpadkyně domáhala zrušení konkursu na svůj majetek (prohlášeného 5. dubna 2001), poukazujíc na to, že podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem byl ustanovenému správci konkursní podstaty, společnosti S. C., v. o. s., předmět podnikání spočívající ve správě konkursních podstat zapsán až 20. června 2001.
Usnesením ze dne 20. května 2002, č. j. 27 K 1003/2000 -151, pak Krajský soud v Ústí nad Labem návrh úpadkyně na zrušení konkursu zamítl, s tím, že uváděné důvody jsou pro zrušení konkursu irelevantní.
K odvolání úpadkyně, založeném na stejných argumentech jako návrh na zrušení konkursu (srov. č. l. 152), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2003, č. j. 2 Ko 133/2002 -159, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, s tím, že není naplněn žádný z předpokladů pro zrušení konkursu dle ustanovení §44 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a úpadkyně existenci některého z těchto předpokladů ani netvrdí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně dovolatelka uvádí, že ačkoliv zákon konkursu a vyrovnání v ustanovení §44 vymezuje podmínky zrušení konkursu, měly se soudy zabývat tím, že společnost S. C., v. o. s. v době, kdy byla ustanovena správcem konkursní podstaty dovolatelky, neměla v obchodním rejstříku zapsánu jako předmět podnikání správu konkursních podstat. Podle dovolatelky jde o otázku významnou ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., když nemůže probíhat konkursní řízení se správcem, který není oprávněn vykonávat činnost správce. Jelikož nebyla soudem prvního stupně zjednána náprava, nemůže být prohlášení konkursu na majetek dovolatelky platné. Dovolatelka dále poukazuje na to, že podávala i stížnost na činnost správce konkursní podstaty a odpověď na ni neobdržela. Konečně namítá, že její dluhy nedosahují částek vyčíslených správcem konkursní podstaty a zdůrazňuje, že hodnota jejích nemovitostí je vyšší než její závazky. Odtud usuzuje, že ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV nejsou dány předpoklady pro konkurs. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti jejímu mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na otázku kladenou dovolatelkou totiž odpovídá přímo text zákona o konkursu a vyrovnání.
Skutečnost, že správcem konkursní podstaty byla ustanovena osoba, jež pro výkon funkce případně nesplňovala předpoklady požadované zákonem, nevystihuje žádnou ze skutkových podstat popsaných v §44 odst. 1 ZKV jako důvod pro zrušení konkursu. K tomu, aby taková osoba nevykonávala funkci správce konkursní podstaty, slouží typicky návrh, aby správce konkursní podstaty byl ve smyslu ustanovení §8 odst. 6 ZKV funkce zproštěn.
Návrh podaný podle posledně zmíněného ustanovení je účastníku konkursního řízení (jímž je i úpadkyně) k dispozici i pro případ, že správce konkursní podstaty nevykonává svou funkci řádně. Stížnost na činnost správce konkursní podstaty důvodem pro zrušení konkursu rovněž není, což je opět zjevné již z textu zákona o konkursu a vyrovnání a dalšího výkladu nezasluhuje.
Konečně Nejvyšší soud uvádí, že tvrzení dovolatelky, že hodnota jejích nemovitostí převyšuje hodnotu jejích závazků, je jako důvod pro zrušení konkursu uplatněno poprvé až v dovolacím řízení, přičemž uplatnění těchto skutečností dovolatelce zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že tuto otázku již ve své rozhodovací praxi zodpověděl. Učinil tak v usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, v němž na dané téma uzavřel, že byl-li konkurs na majetek dlužnice prohlášen (jako zde) pro úpadek formou platební neschopnosti (tj. dle §1 odst. 2 věty první ZKV), nezakládá důvod ke zrušení konkursu (podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV) sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. března 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu