ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.699.2005.1
sp. zn. 29 Odo 699/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně D. T., spol. s r. o., proti žalované Ing. J. J., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. o., spol. s r. o., v likvidaci, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 23/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 39/2004-149, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 39/2004-49, jimiž Vrchní soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 39/2004-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 42 Cm 23/2002-128, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně D. o., spol. s r. o v likvidaci (dále jen „úpadkyně“) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 11.500,- Kč.
Soud prvního stupně - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - přitom vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 22. února 1999 byla mezi žalobkyní (kupující) a pozdější úpadkyní (prodávající) uzavřena kupní smlouva, kterou pozdější úpadkyně prodala žalobkyni sporné nemovitosti (dále též jen „kupní smlouva“), přičemž vlastnické právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 15. března 1999;
2) dne 3. března 1999 byla mezi týmiž subjekty uzavřena dohoda o splatnosti kupní ceny, s tím, že tato se měla stát splatnou na základě faktury vystavené prodávající;
3) kupní smlouvu i dohodu o splatnosti kupní ceny „uzavíral“ za žalobkyni P. M. a za úpadkyni L. M.;
4) prodávající vyúčtovala kupní cenu včetně daně z přidané hodnoty kupující fakturou č. 1000002629, a to částkou 10,901247,- Kč dne 31. července 1999;
5) podle zápisu z mimořádné valné hromady úpadkyně konané 15. února 1999 byl prodej sporných nemovitostí projednán a odsouhlasen, s tím, že kupní cena odpovídá ceně určené znaleckým posudkem;
6) podle výpisu z účtů žalobkyně a pozdější úpadkyně za období od 6. do 11. srpna 1999 žalobkyně z titulu úhrady kupní ceny zaplatila úpadkyni 9,011.000,- Kč a v témže období bylo z účtů úpadkyně vybráno 11,084.000,- Kč;
7) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2001, sp. zn. 40 K 29/2001, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty ustavena Ing. J. J., která sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně;
8) žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně žalobkyně podala v třicetidenní lhůtě určené usnesením ze dne 19. února 2002, sp. zn. 40 K 29/2001, které bylo žalobkyni doručeno 22. února 2002;
9) jednateli žalobkyně jsou P. M. (od 2. října 1996) a J. K. a P. P. (od 4. září 2000);
10) L. M. byla jednatelkou pozdější úpadkyně od 1. července 1998 do 15. srpna 2000 a P. P. byl jejím jednatelem od 25. července 1996 do 11. února 1997;
11) L. a P. M. byli v době uzavření sporné kupní smlouvy manžely.
Soud prvního stupně na základě hodnocení provedených listinných důkazů a výpovědí P. a L. M. a P. P. dospěl k závěru, podle kterého strany kupní smlouvy (žalobkyně a pozdější úpadkyně) nevysvětlily soudu „uspokojivým způsobem okolnosti, jež provázely jejich postup při placení kupní ceny“. Zdůraznil, že prodej výrobního areálu je možno pokládat za obchod natolik významný a pro účastníky smlouvy výjimečný, aby si jednatelé smluvních stran a majoritní společník kupující zapamatovali jeho okolnosti. Potud vyhodnotil výpovědi P. a L. M. a P. P. jako nevěrohodné a dospěl k závěru, že úmyslem smluvních stran nebylo uzavřít kupní smlouvu, jejímž obsahem by byla „vyvážená“ práva a závazky, tj. na jedné straně převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem na kupující a na druhé straně řádné zaplacení dohodnuté kupní ceny prodávající, nýbrž „vyvést z vlastnictví“ úpadkyně majetek, ze kterého by mohli uspokojit věřitelé své pohledávky, aniž by za tento majetek byla poskytnuta jakákoli náhrada. Pro rozpor mezi úmyslem jednajících stran a obsahem písemně uzavřené kupní smlouvy shledal soud prvního stupně kupní smlouvu neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s ustanovením §41a obč. zák. Postup žalované, která sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, tak považoval za správný.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 39/2004-149, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že soud prvního stupně shledal kupní smlouvu pro rozpor mezi úmyslem jednajících stran a obsahem písemně uzavřené smlouvy absolutně neplatnou, „aniž výslovně uvedl, který právní úkon měl být právním úkonem předstíraným (simulovaným), jímž by měl být zastřen jiný právní úkon, který ostatně rovněž blíže nepojmenoval“. Nicméně vzhledem k odkazu na ustanovení §41a obč. zák. - pokračoval odvolací soud - je zřejmé, že soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně a úpadkyně shodně projevily něco jiného než ve skutečnosti chtěly, tj. byla zde absence vůle, která by měla být základem kupní smlouvy, a jelikož „smlouvě chybí vážnost vůle, nemá náležitost podle §37 odst. 1 obč. zák.“, pročež je neplatná.
Odvolací soud však - vycházeje ze skutkových zjištění soud prvního stupně - shora uvedený závěr nesdílí. „Znění písemně uzavřené kupní smlouvy“ totiž nevzbuzuje pochybnosti o shodě vůle a jejího projevu smluvními stranami, nejde o jednání „naoko“. Kupní smlouva obsahuje rovněž všechny podstatné náležitosti vyžadované ustanovením §588 obč. zák., přičemž bylo prokázáno i zaplacení kupní ceny, když „pohyb peněžních prostředků na účtech obou smluvních stran v časovém období po uzavření kupní smlouvy není pro posouzení perfektnosti kupní smlouvy významný a nemůže být podkladem pro vyslovení závěru o její neplatnosti“.
Jelikož „nebylo prokázáno, že kupní smlouva je svým obsahem nebo účelem v rozporu se zákonem“, popř. zákon obchází či se příčí dobrým mravům, odvolací soud uzavřel, že ji „nelze považovat ve smyslu §39 obč. zák. za neplatnou“.
Maje za splněné - ve shodě se soudem prvního stupně - zbývající předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní úpadkyně, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka považuje kupní smlouvu za neplatnou, když vůlí smluvních stran nebylo nemovitosti prodat a zaplatit za ně kupní cenu, ale „pouze zašantročit majetek a zkrátit věřitele“. Potud dovolatelka poukazuje na svá tvrzení, podle kterých: a) počátkem roku 1999 měla úpadkyně dluhy ve výši mnoha milionů korun, které nehodlala splácet; b) žalobkyně a úpadkyně byly osobami přímo personálně propojenými, když v době uzavření kupní smlouvy byly jejich společníky totožné osoby; c) kupní cena byla zaplacena fiktivně a peněžní prostředky byly pouze „přelévány“ na účet úpadkyně a zpět.
Dovolatelka opětovně vyjadřuje přesvědčení, že úmyslem smluvních stran nikdy nebylo kupní cenu zaplatit a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti těm výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části, tj. v rozsahu měnícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných dovoláním. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (odstavec 2 věta první).
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolu působí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 a rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 727/2004).
Jak je zřejmé z obsahu spisu soud prvního stupně založil svůj závěr o úmyslu stran kupní smlouvy (žalobkyně a pozdější úpadkyně) vyvést z vlastnictví úpadkyně majetek ke škodě jejích věřitelů mimo jiné na nevěrohodnosti výpovědí P. a L. M. a P. P. Dospěl-li odvolací soud v tomto směru k závěru opačnému, aniž zopakoval důkazy výpověďmi těchto osob, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou výslovně uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázkou (ne)platnosti smlouvy uzavřené s úmyslem znemožnit (nebo alespoň podstatně ztížit) věřitelům dosáhnout uspokojení jejich pohledávek, se Nejvyšší soud zabýval - a to v poměrech žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005. Při řešení této otázky přitom neopomene přihlédnout k personálnímu propojení žalobkyně a úpadkyně, k časovým souvislostem, za nichž došlo k převodu sporných nemovitostí, ve vazbě na podaný návrh na prohlášení konkursu, a zejména k okolnostem „úhrady“ ceny (viz pohyby na účtech smluvních stran a jejich důvody).
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu