ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.715.2004.1
sp. zn. 29 Odo 715/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně P. a g. r. a l. f., a. s., proti žalovanému M. B., o zaplacení částky 7.340.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 1258/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 29 Co 765/2003-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 29 Co 765/2003-69, Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek ze dne 19. března 2003, č. j. 7 C 1258/2002-28, jímž Okresní soud v Mělníku pro uznání žalovaného uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 7.340.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný se ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně ve výzvě podle §114b o. s. ř. k žalobě nevyjádřil, takže ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. platí zákonná domněnka uznání nároku. Věcnými námitkami žalovaného se odvolací soud nezabýval, poukazuje na to, že v případě rozsudku pro uznání jsou předmětem odvolacího přezkumu pouze námitky podávající se z ustanovení §205b a §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno neoprávněně (v rozporu s ustanovením §153a odst. 3 o. s. ř.), jelikož vůči němu uplatněný nárok neuznal a ani jeho jednání nenasvědčovalo tomu, že by se soud mohl oprávněně domnívat, že nárok uznává. Po doručení usnesení, kterým mu bylo uloženo se k žalobě vyjádřit, tak učinil přípisem z 10. února 2003, avšak pod vlivem obrovského psychického tlaku, kterému byl v souvislosti s danou kauzou vystaven, jej zaslal „patrně sice v požadovaném dvojím vyhotovení, nikoli však soudu, ale přímo k rukám žalobce“. Dovolatel se v této souvislosti domnívá, že v daném případě jsou splněny důvody zvláštního zřetele hodné, které soudu umožňují přihlédnout k dané situaci a toto pochybení dovolatele spočívající v chybném doručení vyjádření „způsobeném nedorozuměním způsobeným gradujícím psychickým tlakem na jeho osobu, ve spojení s laickou neznalostí předpisů procesního práva, prominout. Opačný postup by dle názoru dovolatele bylo nutné považovat za nepřiměřenou tvrdost práva“. Ve zbývající části dovolání dovolatel rozebírá obsah podání z 10. února 2003 a uplatňuje věcné námitky proti žalobnímu nároku. Na tomto základě dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá; problém předkládaný mu k řešení dovolatelem totiž zodpověděl v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje. V něm na dané téma uzavřel, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). S těmito judikatorními závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. I z dovolací argumentace se podává, že dovolateli žádný vážný důvod v tom, aby se ve věci vyjádřil, nebránil a že dovolatel se takto snaží zvrátit fatální pochybení, jehož se (jak tvrdí) dopustil tím, že nepostupoval podle výzvy ukládající mu výslovně, aby vyjádření k žalobě předložil soudu. V této souvislosti lze připomenout, že právo nechrání nedbalé a neopatrné, přičemž dovolatel obvyklou (přiměřenou) míru opatrnosti zjevně zanedbal; jeho stesky na nepřiměřenou tvrdost práva tudíž nejsou na místě.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu