ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.767.2005.1
sp. zn. 29 Odo 767/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovaným 1) V. S., a 2) Ing. V. M., o zaplacení částky 1,458.689,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 82/2003, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2004, č. j. 5 Cmo 336/2004 - 72, takto:
I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. března 2004, č.j. 22 Cm 82/2003-52, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnost C., L., (dále jen „společnost“) – první výrok a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení – druhý výrok.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když návrhu původní žalobkyně, která prokázala, že po zahájení řízení došlo k uzavření smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky, z níž je žalováno v tomto řízení, a za situace, kdy společnost vyslovila se vstupem do řízení svůj souhlas, vyhověl.
Současně odvolací soud zdůraznil, že při rozhodování o procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. soud zkoumá, zda k žalobkyní tvrzené právní skutečnosti došlo, avšak nezabývá se již otázkami, zda tu právo nebo povinnost ve skutečnosti byly, nebo zda k přechodu práva nebo povinnosti opravdu došlo, když tyto otázky se již týkají posouzení věci samé a budou vyjádřeny až v rozhodnutí ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že usnesení odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“. Dovolatelka v dovolání neuvedla, který z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o. s. ř. uplatňuje, z obsahového hlediska však v něm uplatněnými argumenty kritizuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a prosazuje tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování vůbec nezkoumal, zda skutečně ke změně účastníka na straně žalobkyně mohlo dojít. Proto požaduje, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání první žalované je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení §107a o. s. ř., který upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup nabyvatelky práva do řízení na místo dosavadního účastníka.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.
Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda smlouva o převodu zajišťovací rektasměnky je platným právním úkonem, když touto otázkou - jak je uvedeno výše - se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nezabývá.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
První žalovaná podala dovolání rovněž proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení občanského soudního řádu však nezakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a proto Nejvyšší soud dovolání první žalované, zaměřené do výroku o nákladech řízení odvolacího soudu, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení (srv. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu