ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.775.2004.1
sp. zn. 29 Odo 775/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice R. S., o návrhu věřitelky P. P., s. r. o., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 K 31/2002, o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č. j. 1 Ko 48/2003-45, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č. j. 1 Ko 48/2003-45, se v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o nákladech odvolacího řízení a proti potvrzujícímu výroku co do té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č. j. 1 Ko 48/2003 45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. ledna 2003, č. j. 39 K 31/2002-28, zamítl návrh věřitelky P. P., s. r. o. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice R. S. (bod I. výroku) a navrhující věřitelce uložil zaplatit dlužnici na náhradě nákladů řízení částku 6.350,- Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně odůvodnil výrok ve věci samé tím, že pohledávka navrhující věřitelky zůstala nedoložená, jelikož dlužnice namítá, že došlo k zániku pohledávky započtením (dříve, než ji měla v důsledku postoupení nabýt navrhující věřitelka), k čemuž by bylo nutné provádět dokazování, ke kterému není konkursní soud povolán.
K odvolání navrhující věřitelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. března 2004, č. j. 1 Ko 48/2003-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že navrhující věřitelka nedoložila svou aktivní věcnou legitimaci, leč z jiných důvodů.
Konkrétně odvolací soud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 1999, uzavřená mezi P. O., státním podnikem jako postupitelem a navrhující věřitelkou jako postupnicí (dále též jen „postupní smlouva“), je ve vztahu k dlužníkům (manželům S.) natolik neurčitá, že je v této části absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Potud odvolací soud poukázal na nedostatečnou specifikaci postupované pohledávky, s tím, že ta byla v příloze postupní smlouvy vůči manželům S. konkretizována pouze částkou (82.926,50 Kč) a neoznačeným rozsudkem, který by měl být v právní moci. Kromě dlužné částky tak nelze zjistit, na jakých konkrétních právních skutečnostech se převáděná pohledávka zakládá, kdy vznikla atd. Pohledávka tedy nebyla „dostatečně určena takovým způsobem nevzbuzujícím pochybnost o její identifikovatelnosti a zaměnitelnosti s případnými jinými pohledávkami mezi týmiž účastníky“, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Z obsahu postupní smlouvy nelze v žádném případě dovodit, že by jejím předmětem měla být pohledávka (nebo její část) vůči manželům S. vyplývající z usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. prosince 1998, č. j. 11 C 179/98-33, jímž byl schválen smír (Podle tohoto smíru se manželé S. zavázali zaplatit pozdějšímu postupiteli společně a nerozdílně částku 266.332,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 6. května 1997 do zaplacení, v pravidelných měsíčních splátkách po 23.000,- Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena do 31. ledna 1999 a další splátky vždy posledního dne každého následujícího měsíce, až do úplného zaplacení dluhu, pod ztrátou výhody splátek. Dále se manželé S. zavázali zaplatit pozdějšímu postupiteli do 31. ledna 1999 na náhradě nákladů řízení částku 23.453,20 Kč).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka včasné dovolání, s tím, že je napadá v celém výroku ve všech jeho bodech; přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí, že podstatu napadeného rozhodnutí tvoří názor odvolacího soudu, že jí nesvědčí pohledávka vůči dlužnici, postupní smlouva není určitým právním úkonem a proto je (podle §37 odst. 1 obč. zák.) absolutně neplatná. Tuto skutečnost dovodil odvolací soud (odkazuje zároveň na ustanovení §524 obč. zák.) z toho, že postupovaná pohledávka je v příloze postupní smlouvy specifikována pouze částkou (82.926,50 Kč) a poznámkou „rozsudek v PM“. Aplikace ustanovení §524 a násl. obč. zák. týkající se postoupení pohledávky na daný případ však nebyla správná. V článku II. postupní smlouvy je totiž výslovně uvedeno, že z protokolu o průběhu veřejné dražby ze dne 7. prosince 1999 plyne, že se postupník stal na základě dražby organizované likvidátorem P. O., státního podniku „v likvidaci“, dne 7. prosince 1999 podle §47b odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění vydražitelem pohledávek uvedených v příloze č. I. této smlouvy. Z daného ustanovení je tedy podle dovolatelky zřejmé, že se stala vlastnicí pohledávky nikoli na základě právního úkonu postoupení pohledávky, nýbrž ze zákona; vlastnické právo k pohledávce na ni přešlo podle §30 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Na tento přechod pak nelze použít ustanovení §524 a násl. obč. zák. upravující postoupení pohledávek na základě smlouvy a nemusí tak být splněny ani požadavky kladené právní úpravou na náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky. Potud dovolatelka odkazuje též na článek Eliáš, K.: Postoupení pohledávky, uveřejněný v časopise Podnikatel a právo č. 5, ročník 2001. Z uvedeného pak dovolatelka dovozuje, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis a požadoval splnění náležitostí, které zákon neukládá.
Specifikace pohledávky je podle dovolatelky dána již samotným protokolem o průběhu veřejné dražby; dovolatelka má nicméně za to, že pohledávka je dostatečně specifikována i v příloze postupní smlouvy. V této příloze je totiž obsažen i další údaj, který odvolací soud nehodnotil a pominul, a to číslo spisu „2078“. Příloha tedy odkazuje co do specifikace postupované pohledávky i na postupitelův spis, pohledávky se týkající. Mezi účastníky je tak dostatečně zřejmé, která pohledávka se převádí. Z přílohy je rovněž zřejmé, že má jít o pohledávku zajištěnou pravomocným rozhodnutím (bez ohledu na chybný údaj o rozsudku namísto správného usnesení). V kombinaci všech těchto skutečností lze podle dovolatelky výkladem zjistit, že jde právě o konkrétní pohledávku. Na základě specifikace pohledávky identifikací dlužníka a dlužné částky by podle dovolatelky bylo možné vést i výkon rozhodnutí nebo pohledávku zažalovat. Na podporu svého názoru dovolatelka argumentuje i tím, že advokátní kancelář jejího zástupce zastupovala P. P. s. p. v likvidaci i P. s. p. v likvidaci, na něž byly převedeny pohledávky z řady státních podniků v hodnotě řádově 1 mld. Kč, přičemž žádný soud neshledal nedostatky ve specifikaci převáděných pohledávek, provedené shodně jako v tomto případě (tj. určením čísla spisu, označením dlužníka a výší dlužných částek). Podle dovolatelky ani v díle Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2002, str. 631, není uveden právní důvod převáděné pohledávky jako nezbytná náležitost smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž pouze jako náležitost možná. Obdobně ani ustanovení §524 obč. zák. nepředepisuje jako obligatorní podmínku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky vymezení důvodu pohledávky. Dovolatelka poukazuje i na to, že v obchodních závazkových vztazích není uvedení právního důvodu obligatorně podmínkou platnosti právního úkonu a jako příklad uvádí institut uznání závazku podle ustanovení §323 obchodního zákoníku.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém výroku ve všech jeho bodech“, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé. K tomu již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V posuzované věci odvolací soud sice usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé formálně potvrdil (dle §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí výlučně na závěru, že navrhující věřitelka svou pohledávku vůči dlužnici nedoložila. Soud prvního stupně vyšel z toho, že zůstalo sporným, zda pohledávka ještě před postoupením na navrhující věřitelku nezanikla započtením. Odvolací soud se oproti tomu vlastní existencí pohledávky nezabýval a své rozhodnutí založil na závěru, že právní úkon, se kterým zákon spojuje převod pohledávky na navrhující věřitelku (postupní smlouva), je absolutně neplatný, takže k převodu pohledávky nedošlo. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé je tedy přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto dále zabýval argumenty snesenými dovolatelkou na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výhrady, které dovolatelka uplatňuje proti aplikaci ustanovení §524 a násl. obč. zák., se zřetelem k obsahu článku II. postupní smlouvy (z nějž má plynout, že pohledávky nenabyla smluvně, nýbrž je vydražila), z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nevystihují, stejně jako tvrzení, že odvolací soud pominul údaj, který postupovanou pohledávku rovněž identifikoval (číslo spisu „2078“).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však platí, že je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod přitom vystihuje i námitka, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jíž lze podřadit i tvrzení dovolatelky, že mělo být přihlédnuto k obsahu článku II. postupní smlouvy a že při identifikaci pohledávky neměl být pominut údaj o čísle spisu.
Článek II. postupní smlouvy obsahuje následující text:
„Jak vyplývá z protokolu o průběhu veřejné dražby ze dne 7. prosince 1999, postupník se stal na základě dražby organizované likvidátorem P. O., státní podnik v likvidaci dne 7. prosince 1999, podle §47b odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění, vydražitelem pohledávek uvedených v čl. I. této smlouvy. Podle výsledku shora uvedené dražby se postupník zavázal zaplatit za vydražené pohledávky úplatu ve výši 181.605,- Kč.“
Podle ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném k 7. prosinci 1999 (tj. ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb., č. 306/1993 Sb., a č. 224/1994 Sb.), při likvidaci organizací uvedených v §1 zpeněží likvidátor majetek prodejem věcí v dražbě. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jenom se souhlasem ministerstva (odstavec 1). Do doby přijetí zvláštního zákona se na veřejné dražby použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 2). Dražbu podle odstavce 1 organizuje likvidátor, který také jmenuje licitátora (odstavec 3). Podmínky veřejné dražby musí likvidátor veřejně vyhlásit formou dražebního řádu zároveň s vyvěšením karty provozní jednotky nejméně 30 dnů před termínem dražby (odstavec 4).
O právní povaze veřejné dražby, uskutečněné při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb. (přiměřeně uplatnitelného i při veřejné dražbě majetku podléhajícího režimu zákona č. 92/1991 Sb.) před přijetím zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy. Při takové dražbě činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy završuje.
Tím, že odvolací soud obsah článku II. postupní smlouvy pominul, ponechal stranou rozhodnou skutečnost, jež vyšla za řízení najevo, neboť skutkové zjištění, že navrhující věřitelka pohledávku vydražila shora popsaným způsobem, by nutně muselo vést úvahy odvolacího soudu a na ně navazující právní posouzení věci jiným směrem než k výkladu náležitostí písemné smlouvy o postoupení pohledávky.
Spojuje-li dovolatelka obsah článku II. postupní smlouvy se závěrem o nutnosti aplikace ustanovení §30 zákona o veřejných dražbách, jde naopak o argumentaci nepřiléhavou. K dražbě mělo totiž dojít 7. prosince 1999, zákon o veřejných dražbách byl však přijat až 1. ledna 2000 a nabyl účinnosti 1. května 2000, přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo způsob nabytí majetku v dražbě provedené před jeho účinností.
Dovolatelka má dále pravdu tvrdí-li, že příloha postupní smlouvy kromě údajů, z nichž vyšel odvolací soud, obsahuje u postoupených pohledávek i kolonku „SPIS“, a u zkoumané pohledávky obsahuje takto kolonka číselný údaj „2078“. Také tato skutečnost vyšla za řízení najevo a jde o skutečnost rozhodnou (nepochybně jde o údaj identifikující pohledávku, který nelze ponechat stranou úvah ústících v závěr o nedostatečné specifikaci pohledávky).
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině právního posouzení věci.
Ustanovení §524 obč. zák. určuje (a k 7. prosinci 1999 určovalo), že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 766 a v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003).
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právní úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy) svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslu úpravy obsažené v §524 a násl. obč. zák. se pak neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupované pohledávky byla provedena i zprostředkovaně (ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 654/2003 Nejvyšší soud takto připustil možnost identifikovat postupovanou pohledávku /jen/ odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek, označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů). Není však pochyb o tom, že postupovanou pohledávku identifikuje především údaj o osobě dlužníka a předmět plnění (srov.v právní teorii např. výše cit. dílo a v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 10, ročník 2004, str. 378).
Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod pořadovým číslem 165, zvláštní požadavky se nekladou ani na identifikaci pohledávky, pro kterou si postupitel již dříve (obdobně jako tomu mělo být se soudním smírem v této věci) opatřil exekuční titul (s tím, že takovou pohledávku lze identifikovat i uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným). V rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil i závěr, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák. zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky (podstatné je, že účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky vymezili postupovanou pohledávku dostatečně určitě jinými údaji).
Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění. Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by postupitel měl v době postoupení vůči dlužnici jinou peněžitou pohledávku způsobilou záměny s peněžitou pohledávkou ve výši 82.926,50 Kč, je dovolání opodstatněné i v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V návaznosti na dovolatelčin argument četností výskytu obdobně formulovaných postupních smluv mezi některými (dovolatelkou označenými) státními podniky, týkajících se pohledávek v hodnotě řádově 1 mld. Kč, Nejvyšší soud poznamenává, že postupitel ani postupník dbalý svých práv by pohledávku způsobem, kterým pohledávka označena ve zkoumané postupní smlouvě, identifikovat neměli. Minimální požadavky kladené na identifikaci postupované pohledávky, by rozhodně neměly platit jako standard. Obecně platí nepřímá úměra mezi identifikací postoupené pohledávky a možnostmi jejího účinného vymožení v soudním nebo jiném řízení. Oč méně údajů identifikujících pohledávku smlouva o postoupení pohledávky obsahuje, o to více praktických potíží mívá postupník při vymáhání pohledávky. Typickým příkladem řečeného je posuzovaná postupní smlouva, ve které je pohledávka označena 4 zcela minimálními údaji (číslem postupitelova spisu, osobou dlužnice, předmětem plnění a údajem „rozsudek v PM“), z nichž poslední je ještě chybný (nešlo o rozsudek, ale o usnesení).
Dovolatelka by si v další fázi řízení měla rovněž ujasnit, co vlastně tvrdí a jaká tvrzení osvědčuje předkládanými listinami. Je-li pravdou (jak se uvádí v dovolání a jak naznačuje článek II. této postupní smlouvy), že dovolatelka pohledávky 7. prosince 1999 vydražila ve veřejné dražbě, nemohla je téhož dne nabýt ještě jednou na základě postupní smlouvy. Není též jasné, proč dovolatelka za této situace v návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice i v odvolání sama tvrdila, že její právní předchůdce jí pohledávku postoupil právě „smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. prosince 1999“ a proč postupní smlouvu (tvrdí li nyní, že pohledávku pode ní smluvně nenabyla) vůbec v konkursním řízení předkládala.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu