ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.814.2005.1
sp. zn. 29 Odo 814/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatelky Ing. I. K., proti odpůrkyním 1. D., spol. s r. o., a 2. B. D. s. r. o., o určení výše obchodního podílu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 231/2000, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č. j. 7 Cmo 110/2004 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit první odpůrkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Druhá odpůrkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003, č. j. 4 Cm 231/2000 – 76, ve výroku I., kterým tento soud zamítl návrh na určení, že navrhovatelka má ve společnosti B. D. s. r. o. (dále jen „společnost“), obchodní podíl ve výši 49 % a D., spol. s r. o., se sídlem v P. (dále jen „odpůrkyně“), má ve společnosti obchodní podíl ve výši 51 % a ve výrocích III. až V., kterými tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o úhradě svědečného. Dále odvolací soud uložil napadeným rozsudkem navrhovatelce povinnost zaplatit odpůrkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.450,- Kč a rozhodl, že společnost nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ve výši 29 % uzavřené mezi navrhovatelkou a odpůrkyní dne 22. února 2000 měla odpůrkyně do čtrnácti dnů od uzavření smlouvy zaplatit za převáděný obchodní podíl částku 29.000,- Kč a dále 3 % z ročního obratu dosaženého mezi odpůrkyní a společností. Do 8. března 2000 odpůrkyně částku 29.000,- Kč navrhovatelce nezaplatila, dostala se tak do prodlení. Odpůrkyně prokázala, že dlužnou částku uhradila dne 19. června 2000, avšak na účet společnosti. Účelem zaslání této částky na účet společnosti bylo její vyplacení navrhovatelce coby části kupní ceny za jí převáděný obchodní podíl. Dopisem ze dne 12. července 2000, doručeným navrhovatelce dne 17. července 2000, společnost navrhovatelce sdělila, že dne 20. června 2000 odpůrkyně převedla částku 29.000,- Kč na její účet jako „úhradu vkladu podle smlouvy o převodu obchodního podílu“. V dopise současně společnost požádala o sdělení, zda má navrhovatelce tuto částku započítat proti dosud nevyúčtovaným zálohám anebo zaslat na účet. V tom případě měla navrhovatelka společnosti sdělit číslo účtu a banku, kam má částku poukázat. Navrhovatelka dne 19. července 2000 odpověděla, že částku 29.000,- Kč od společnosti nemůže přijmout, neboť pro to není právní důvod. Odpůrkyně následně, dne 25. července 2000, zaslala navrhovatelce dopis, v němž v reakci na toto sdělení navrhovatelky společnosti požádala, aby jí navrhovatelka sdělila číslo účtu nebo adresy, na kterou má být tato částka zaslána. Částku nakonec odpůrkyně zaslala navrhovatelce dne 19. února 2001, a to na její účet, který odpůrkyni sdělila společnost. Mezitím však dne 10. července 2000 zaslal právní zástupce navrhovatelky odpůrkyni odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 22. února 2000. Tím podle navrhovatelky došlo k platnému odstoupení od smlouvy, navrhovatelka je tudíž opět majitelkou obchodního podílu v původní výši 49 %.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z korespondence mezi účastníky nelze dovodit, že by navrhovatelka odmítla odpůrkyni sdělit číslo účtu. Navrhovatelka však od smlouvy odstoupila až čtyři měsíce po splatnosti první části kupní ceny, aniž prokázala poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění povinnosti. Soud prvního stupně tak uzavřel, že odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 10. července 2000 je neplatné pro rozpor s §344 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) ve spojení s §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Navrhovatelka dle názoru soudu prvního stupně neodstoupila od smlouvy ve smyslu §345 odst. l obch. zák. bez zbytečného odkladu, proto je nutné považovat porušení smlouvy za nepodstatné. Pak ovšem neposkytla odpůrkyni dodatečnou lhůtu k plnění, což je předpokladem platného odstoupení při nepodstatném porušení povinnosti dle §346 odst. 1 obch. zák. Platí proto převod obchodního podílu navrhovatelky na odpůrkyni ve výši 29 %.
K odvolání navrhovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako věcně správný potvrdil. Neztotožnil se však s odůvodněním soudu prvního stupně, když uvedl, že soud měl věc posoudit ještě i dle §350 odst. 1 obch. zák., podle něhož jestliže oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí lhůty pro plnění, nejde o neplatné odstoupení od smlouvy. Účinky takového odstoupení ovšem nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností. Pro odstoupení navrhovatelky ze dne 10. července 2000 by to dle názoru odvolacího soudu znamenalo, že za přiměřenou dodatečnou lhůtu lze považovat stejnou lhůtu jako původní lhůtu k plnění, tedy čtrnáct dnů. Tato lhůta tak skončila dne 24. července 2000.
Jak však odvolací soud uvedl, tyto závěry by měly pro danou věc zásadní význam za situace, že by věřitelka – navrhovatelka nebyla sama v prodlení tím, že nepřijala nabízené plnění. Podle §332 odst. 1 obch. zák., jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, což v dané věci, jak uvedl odvolací soud, nepřipadá v úvahu, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. V dané věci je – dle názoru odvolacího soudu – zřejmé, že odpůrkyně s tímto způsobem plnění souhlasila, tedy že z tohoto pohledu mohla za dlužníka – odpůrkyni plnit navrhovatelce společnost. Navrhovatelka tak byla povinna přijmout plnění nabídnuté třetí osobou – společností (té také odpůrkyně uvedenou částku za tímto účelem dne 19. června 2000 zaslala na účet, kam došla dne 20. června 2000).
Podle §370 obch. zák. je věřitel v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl svůj závazek splnit. V daném případě bylo ve smyslu §332 odst. 1 obch. zák. věřitelce, tj. převodkyni obchodního podílu a navrhovatelce, řádně nabídnuto plnění, leč ona je nepřijala. I kdyby snad nebylo možné považovat dopis společnosti ze dne 12. července 2000 za řádnou nabídku plnění, pak to byl úkon vyžadující spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. V každém případě se tedy navrhovatelka dostala nejdéle ke dni 17. července 2000 do prodlení tím, že nepřevzala nabízené plnění ani neposkytla součinnost nutnou ke splnění závazku dlužníka, resp. třetí osoby za dlužníka. Podle §365 obch. zák. dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. V daném případě byla věřitelka ve smyslu §370 obch. zák. v prodlení, čímž přestal být v prodlení dlužník.
Odvolací soud uzavřel, že z hlediska časového navrhovatelka dne 10. července 2000 odstoupila od smlouvy o převodu obchodního podílu. Při použití §350 odst. 1 obch. zák., když v rámci odstoupení nebyla dlužníku dána žádná lhůta, nastávají účinky odstoupení po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty. Objektivní lhůtu označila sama navrhovatelka za lhůtu shodující se s lhůtou k plnění, s čímž se odvolací soud ztotožnil, tedy lhůta čtrnácti dnů. Tato lhůta počíná nejdříve ode dne 10. července 2000 a mohla tak skončit nejdříve ke dni 24. července 2000. Pakliže však nejpozději dne 17. července 2000 došlo k prodlení věřitelky, dlužník tímto dnem přestal být v prodlení a odstoupení věřitelky od předmětné smlouvy nemohlo nabýt účinnosti, resp. nenastaly jeho účinky. Z dopisu odpůrkyně ze dne 25. července 2000 ostatně plyne její snaha zaplatit, resp. dosáhnout zaplacení dlužné částky. Na účet navrhovatelky byla předmětná částka zaslána přímo odpůrkyní dne 19. února 2001 a navrhovatelka nezpochybnila, že by částka na její účet nedošla. Odstoupení navrhovatelky od předmětné smlouvy se tudíž nestalo účinným. Navrhovatelka tak dle názoru odvolacího soudu neprokázala, že by došlo k účinnému odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu mezi ní a odpůrkyní, a tedy ani to, že je společnicí společnosti s obchodním podílem ve výši 49 % tak, jak se domáhala v návrhu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka včas dovolání, namítajíce nesprávné právní posouzení věci. To dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení následujících otázek zásadního právního významu, které v dovolání výslovně označuje:
1) Jaká je dodatečná přiměřená lhůta k plnění ve smyslu ustanovení §350 odst. 1 obch. zák. při plnění ceny za převod obchodního podílu, jejíž splatnost byla sjednána do 14 dnů ode dne podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu?
2) Jde o řádně nabídnuté plnění závazku ve smyslu ustanovení §332 obch. zák., jestliže třetí osoba propojená s dlužníkem, která zná adresu věřitele a číslo jeho bankovního účtu, na nějž obvykle plní vlastní závazky vůči věřiteli, se dotáže věřitele, zda si přeje splnit předmětný dluh za dlužníka platbou na předmětný bankovní účet, a dostane se věřitel do prodlení, pokud na takový dotaz sdělí, že pro předmětnou platbu neexistuje právní titul?
3) Je společnost, jejíž obchodní podíl či jeho část je převáděna z jednoho společníka na jiného, oprávněna provést úhradu úplaty za převod předmětného obchodního podílu či jeho části?
4) Může se věřitel ocitnout v prodlení, vyzve-li jej dlužník ke sdělení čísla jeho účtu, jejž ale dlužník zná, popřípadě je toto číslo známo osobě, která je s dlužníkem propojena a od které dlužník následně požadované číslo účtu skutečně získá, popř. existuje-li jiný běžný způsob plnění dluhu dlužníka, konkrétně zasláním na adresu bydliště věřitele či složením v hotovosti v kanceláři věřitele?
Dovolatelka popírá, že by dodatečnou lhůtu 14 dnů shodující se s původní lhůtou pro plnění byla kdy označila za přiměřenou. Domnívá se, že tato dodatečná lhůta by naopak měla být kratší než lhůta původně stanovená. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož se ocitla v prodlení, nepřijala-li nabídku plnění ceny za převod obchodního podílu ze strany společnosti, resp. nesdělila-li společnosti číslo účtu, na něž má společnost plnit. Namítá, že takové plnění ze strany společnosti by odporovalo zákonu. Uvádí, že společnosti bylo číslo účtu navrhovatelky známé, když již dříve na tento účet dovolatelce plnila vlastní závazky. Odpůrkyně měla kdykoliv možnost od společnosti toto číslo zjistit, jak ostatně i učinila, když dne 19. února 2001 plnila právě na tento účet. Totéž se týká adresy sídla dovolatelky, na které rovněž mohla odpůrkyně závazek k úhradě ceny převáděného obchodního podílu kdykoliv splnit. Odvolací soud, dle názoru dovolatelky, nedostatečně „zohlednil“ osobní blízkost společnosti a odpůrkyně coby majoritní společnice společnosti. Dovolatelka konečně napadá postup odvolacího soudu, který zásadně změnil právní posouzení věci, rozhodnutí soudu prvního stupně nicméně potvrdil. Tím bylo, dle názoru dovolatelky, porušeno její právo na spravedlivý proces a princip dvouinstančnosti civilního řízení. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odpůrkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu. Namítá, že právní otázky uplatněné dovolatelkou postrádají zásadní právní význam, neboť nemají nezbytný judikatorní přesah, dovolání proto (dle jejího názoru) není přípustné. Z hlediska skutkového stavu odpůrkyně zvláště poukazuje na to, že strany smlouvy o převodu obchodního podílu ve smlouvě sjednaly, že úhrada za převod obchodního podílu bude hrazena bankovním převodem, povinnost proto nebylo možné řádně splnit bez součinnosti dovolatelky. Plnění nabídnuté společností nemělo jít k tíži majetku společnosti, nýbrž jednalo se o částku dříve svěřenou odpůrkyní společnosti za tímto účelem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy je přípustné, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v řešení otázky, zda právní úprava společnosti s ručením omezeným účinná před 1. lednem 2001 vylučovala, aby společnost učinila převodci vlastního obchodního podílu ve smyslu §332 obch. zák. se souhlasem nabyvatele tohoto obchodního podílu nabídku plnění ceny ze smlouvy o převodu tohoto obchodního podílu, jak se dovolatelka ve skutečnosti domáhá v otázce vymezené pod č. 3. Důvodem je skutečnost, že odvolací soud na této otázce své rozhodnutí nezaložil, neboť vycházel z obecné úpravy splnění závazku upravené v obchodním zákoníku, nikoli ze speciální úpravy podle §161e obch. zák., která – v současné době – takový postup (ovšem pouze pro případ, že by společnost poskytla plnění z vlastního majetku) zakazuje. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní úprava společnosti s ručením omezeným v obchodním zákoníku ve znění účinném v době, kdy společnost nabídku plnění učinila, tj. ve znění zák. č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 356/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb. a č. 29/2000 Sb., neodkazovala na §161e obch. zák., jež zakazuje tzv. finanční asistenci společnosti při nabývání vlastních akcií (obchodních podílů). Tento odkaz doplnila do §120 odst. 2 obch. zák. teprve novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2001. Nic tedy nebránilo společnosti, aby takovou asistenci nabyvateli obchodního podílu poskytla. I kdyby se ale úprava zákazu měla uplatnit, musel by soud vzít v úvahu, že účel zákazu v posuzovaném případě nebyl ohrožen, neboť společnost neposkytovala úvěr či půjčku na nabytí vlastního obchodního podílu ani nezajišťovala závazek související s nabytím jejích obchodních podílů, ba ani neměla závazek společníka hradit ze svého majetku. Společnost zde vystupovala jako zprostředkovatel plnění, jež před tím bylo za tím účelem poukázáno na její bankovní účet. Odvolací soud proto nepochybil, pokud automaticky předpokládal, že společnost směla dovolatelce takové plnění nabídnout.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud neshledává ani v otázce vymezené pod č. 1, neboť její řešení postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné pouze pro posuzovanou věc; posouzení přiměřenosti dodatečné lhůty bude záležet na okolnostech toho kterého případu, mj. na povaze dlužné povinnosti (včetně výše dlužné částky), stanoveného způsobu jejího splnění, apod. Zásadní právní význam neshledává dovolací soud ani u otázek, které dovolatelka formulovala pod č. 3 a 4, neboť na nich odvolací soud své rozhodnutí nezaložil nehledě ani na to, že dle jeho skutkových zjištění nebyly předpoklady, tvrzené dovolatelkou (přinejmenším zčásti) splněny.
Zásadní právní význam neshledal Nejvyšší soud ani v řešení otázky, kterou dovolatelka klade pod č. 2, totiž zda jde o řádně nabídnuté plnění závazku ve smyslu ustanovení §332 obch. zák., jestliže třetí osoba propojená s dlužníkem, která zná adresu věřitele a číslo jeho bankovního účtu, na nějž obvykle plní vlastní závazky vůči věřiteli, se dotáže věřitele, zda si přeje splnit předmětný dluh za dlužníka platbou na předmětný bankovní účet, a zda se dostane věřitel do prodlení, pokud na takový dotaz sdělí, že pro předmětnou platbu neexistuje právní titul. I tato otázka totiž postrádá potřebný judikatorní přesah, když vychází z dovolatelem tvrzených skutečností týkajících se projednávané věci a domáhá se jejich posouzení a je tedy významná právě jen pro projednávanou věc.
Za tohoto stavu již Nejvyšší soud neposuzoval námitky dovolatelky týkající se vad řízení v projednávané věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal první odpůrkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §14, §15 a §18 odst. 1 ve výši 2.500,- Kč a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 75,- Kč.
Protože druhé odpůrkyni dle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, dovolací soud jí náhradu nákladů nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 12. prosince 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu