ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.975.2006.1
sp. zn. 29 Odo 975/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. L. Č., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. E. s. r. o., proti žalovanému J. J., o zaplacení částky 3.506.268,34 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 22/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 11 Cmo 179/2004–33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 10. února 2004, č. j. 13 Cm 22/2002-23, jímž Městský soud v Praze odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání ze dne 24. října 2002, č. j. 13 Cm 22/2002-13 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání byl 31. prosinec 2002 a podal-li žalovaný odvolání 11. dubna 2003, podal je opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel namítá, že nezákonným postupem soudů obou stupňů mu byla odňata možnost jednat před soudem, když v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce uznání nároku podle ustanovení §114 b) odst. 5 o. s. ř. a předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a o. s. ř.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Ustanovení §237 o. s. ř. upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku (a usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, však usnesením „ve věci samé“ není (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného tak - oproti jeho očekávání - podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu