ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1079.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1079/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání podaném M. J. a K. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 63/2005 ze dne 12. 10. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 63/2005 ze dne 12. 10. 2005 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 3/2005 ze dne 18. 5. 2005 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu ukončeného ve stadiu pokusu podle §250 odst. 1, odst. 3 a §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl M. J. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s dohledem, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Byl mu rovněž uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. K. B. byl za uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
V předmětné věci podali M. J., K. B. i krajský státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 63/2005 ze dne 12. 10. 2005 tak, že z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně obou obžalovaných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba uznal vinnými trestným činem podvodu ukončeným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za uvedený trestný čin oba odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali M. J. a K. B. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný B. potom i ten, který je vymezen ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V rámci takto uplatněného dovolacího důvodu uvedl K. B., že ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání bylo porušeno tím, že v rozporu s §263 odst. 4 tr. ř. se dne 12. 10. 2005 konalo veřejné zasedání o odvolání státního zástupce i obviněných v jeho nepřítomnosti, ač se v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O. a ačkoliv neprohlásil, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Dokonce nebyl o konání veřejného zasedání o odvolání v rozporu s ustanovením §233 odst. 1 tr.ř. ani vyrozuměn, ačkoliv dle ustanovení §46a odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti na §63 tr. ř. se písemnost určená fyzické osobě ve výkonu trestu odnětí svobody předá k doručení na adresu věznice, v níž trest vykonává.
Z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli oba dovolatelé, že nezpochybňují to, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku, avšak že jednání směřující k rozšíření členské základny a požadavek na konání členské schůze ani následné uzavření kupní smlouvy nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. ukončeného ve stadiu pokusu dle §8 tr. zák. Nelze totiž na základě provedených důkazů učinit závěr o tom, že by se dovolatelé dopustili jednání předvídaného ve skutkové podstatě tohoto trestného činu. Dle jejich přesvědčení postupovali zákonným způsobem a tedy v souladu s platnými stanovami občanského sdružení A. Ž. (dále jen AMK, obč. sdružení, klub), když dle čl. III jeho stanov může být členem tohoto občanského sdružení každá fyzická a právnická osoba, jedinou podmínkou je zaplacení členského příspěvku. Noví zájemci o členství se proto dle nich stali členy klubu okamžikem doručení přihlášky společně s platbou členského příspěvku, a následné vrácení členského příspěvku ze strany tehdejšího vedení AMK je právně irelevantní. Další události a činy dovolatele J. byly primárně vyvolány jeho dlouhodobou nespokojeností s nevyužíváním podnikatelského potenciálu AMK a porušováním právních předpisů ze strany jeho vedení. Toto lze shledat zejména v rozhodnutí členské schůze z 10. 10. 2003 o dočasném pozastavení přijímání nových členů sdružení, jelikož toto mohlo být realizováno pouze změnou stanov obč. sdružení a následným postupem dle §11 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, dle kterého je nutno jakoukoliv změnu stanov sdružení oznámit písemně Ministerstvu vnitra ČR do 15 dnů od jejího schválení. Jelikož se tak nestalo, lze konstatovat, že toto rozhodnutí bylo minimálně z formálních důvodů absolutně neplatné, tudíž pro potenciální zájemce o členství v klubu právně nezávazné. Zájemci o členství v AMK se proto stali členy sdružení okamžikem zaplacení členských příspěvků a pokud tito noví členové vznesli požadavek na svolání mimořádné členské schůze, bylo povinností výboru členskou schůzi svolat v souladu s čl. VI odst. 2 stanov. Protože výbor tento požadavek odmítl, zorganizoval M. J. členskou schůzi dne 1. 4. 2004, o níž byl stávající výbor sdružení s předstihem informován a mohl a měl předvídat, že se členská schůze konat bude a bude moci i přijmout určitá, pro další činnost sdružení zásadní rozhodnutí. Z nových členů se schůze sice nikdo nezúčastnil, nicméně v jejich zastoupení jednal i hlasoval M. J., s čímž tito členové vyslovili souhlas podpisem plných mocí pro něj. Na této schůzi dne 1. 4. 2004 došlo i k volbě nového statutárního zástupce občanského sdružení pana B., a dle jejich názoru tato volba proběhla platně, což jim následně potvrdilo i Ministerstvo vnitra tím, že změnu stanov, včetně volby nového statutárního zástupce, schválilo. Pokud pak původní členové sdružení pochybovali o platnosti členské schůze, měli možnost využít institutu tzv. soudní ochrany zakotveného v §15 zákona o sdružování občanů. Dovolatelé tedy mají za to, že jejich postup, včetně volby statutárního zástupce K. B. členskou schůzí dne 1. 4. 2004, byl platný a z toho důvodu je i platná kupní smlouva z 5. 5. 2004, kterou byly za úplatu převedeny nemovitosti dosud ve vlastnictví AMK, a proto se jeví absurdní, že zárodek podvodného jednání by měl být shledáván v postupu obviněných, který v ničem neodporoval platné právní úpravě, když stávající vedení klubu bylo navíc o členské schůzi konané dne 1. 4. 2004 včas a s dostatečným předstihem informováno. Co se pak dále týká uzavření kupní smlouvy dne 5. 5. 2004 uvedli, že ze žádného v hlavním líčení provedených důkazů nijak nevyplývá, že M. J. měl předem v úmyslu kupní cenu nezaplatit a že K. B. měl o tomto jeho úmyslu vědět. Důvodem nezaplacení první splátky ve výši 500.000,- Kč byly kroky pana Ch. a D. vůči katastrálnímu úřadu, kteří po uzavření kupní smlouvy se snažili zpochybnit platnost volby K. B. statutárním zástupcem AMK, a tedy i jeho oprávnění kupní smlouvu za AMK uzavřít, což nakonec vedlo i k zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nicméně M. J. tuto částku měl k dispozici. Měl samozřejmě v úmyslu zaplatit i zbytek kupní ceny, a to z očekávaného výnosu získaného provozováním převáděných nemovitostí a zbytek i z případného úvěru, který by mohl být zajištěn bezproblémově právě předmětnými nemovitostmi, i tou, kterou vlastní manželé J. Dovolatelé proto dovozují, že i z důvodu absence subjektivní stránky, tedy úmyslu obohatit se na úkor poškozeného, není jednáním obviněných naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť v trestním řízení nebylo nijak prokázáno, že by jednali v úmyslu byť část kupní ceny nezaplatit. Poukázali na to, že i ze skutkové věty vyplývá, že jednali v úmyslu se zmocnit určitého majetku, v žádném případě však nikoliv v úmyslu se na úkor občanského sdružení AMK Ž. obohatit, neboť v případě realizace převodu nemovitostí by M. J. kupní cenu byl ve sjednaných termínech schopen zaplatit a dosavadnímu vlastníku nemovitostí by tak žádná škoda nevznikla. Navíc, ani kupní cena předmětných nemovitostí nebyla v žádném případě nijak podhodnocena, tak, aby soud mohl vyvodit úmysl se na úkor třetí osoby obohatit, když při převodech nemovitostí v řádu jednotek miliónů je zcela obvyklé, že tržní cena se může v konkrétních případech snížit i o větší částku než cca 500.000,- Kč, stejně tak není neobvyklá ani delší splatnost kupní ceny, i v rozmezí několika let. Dovolatelé mají tedy za to, že na základě provedených důkazů nebyl jednoznačně prokázán jejich úmysl obohatit se ke škodě cizího majetku uvedením někoho v omyl, využitím něčího omylu či zamlčením podstatných skutečností, což odpovídá i skutkové větě napadeného rozsudku, ve které se úmysl obviněných nevztahuje k obohacení se na úkor cizího majetku či jiného využitím něčího omylu či zamlčením podstatných skutečností, nýbrž jejich úmysl se vztahuje pouze k úmyslu získat určitý majetek. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 9 To 63/2005, dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ohledně K. B. uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že je třeba s ním souhlasit, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání o odvolání ve smyslu ustanovení §233 tr. ř., a za daných podmínek nebyly naplněny předpoklady pro jednání soudu v jeho nepřítomnosti. Protože v době doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání byl omezen na svobodě, vyrozumění nepřevzal nikoli ze své vlastní svobodné vůle a bylo vyloučeno, aby byl o uložení zásilky vyrozuměn, takže nemohlo dojít ke splnění podmínek náhradního doručení ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. V tomto směru je tedy možno dovolání K. B. považovat za důvodné. Ohledně zbytku argumentace je přesvědčen, že dovolatelé se pokouší odlišným způsobem výkladu provedených důkazů zvrátit závěr soudu druhého stupně o naplnění subjektivní stránky předmětného deliktu. Z popisu jejich jednání, jak je zahrnuto ve skutkové větě a blíže rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, však zcela zjevně vyplývá podvodná povaha činnosti obou obviněných, jak je výstižně charakterizována v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Se závěry soudu druhého stupně o naplnění znaků pokusu trestného činu podvodu dle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. je možno se bez výhrad ztotožnit, aniž by bylo účelné opakovat argumenty, které na jejich podporu soud uvedl. V tomto směru považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k důvodnosti dovolání K. B. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněného K. B. dle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dovolání M. J. naopak navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, jsou rozvedeny zejména v ustanovení §234 ( příp. ve spojení s §233 odst. 1), §263 odst. 2 až 4 tr. ř. a další. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné zákonné ustanovení, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, a to je-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody (v případě veřejného zasedání odvolacího soudu).
Jako důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl nejprve dovolatel K. B., že v jeho případě bylo porušeno ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. postupem odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv dovolatel o tomto zasedání nebyl ani vyrozuměn a neprohlásil, že se účasti na něm vzdává. Ze spisu je přitom zřejmé, že v uvedenou dobu se dovolatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., M. S., což soud věděl z dopisu jeho obhájce JUDr. S. z 28. 7. 2005 (viz č. l. 429). Z referátu na č. l. 430 pak plyne, že oba dovolatelé měli být o konání veřejného zasedání dne 12. 10. 2005 vyrozuměni, přičemž v případě K. B. se uvedená písemnost zaslaná na adresu jeho trvalého bydliště jako nedoručená vrátila. Soud však z neznámých důvodů dovolateli již neposlal vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu věznice, a veřejné zasedání proběhlo uvedeného data, ačkoliv je evidentní, že dovolatel byl nejen v době doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání, ale zejména v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 10. 2005 ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, výslovně neprohlásil, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává, a proto veřejné zasedání nemohlo být (za daných okolností) konáno v jeho nepřítomnosti. Přitom obě rozhodnutí, která ten den Vrchní soud v Praze přijal, byla dovolateli zaslána na adresu věznice – jedná se o usnesení o odvolání poškozeného A. Ž. č. j. 9 To 63/2005-435 a rozsudek č. j. 9 To 63/2005 – 443 (viz doručenky na č. l. 436 a 450). Ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. však stanoví, že v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Takové prohlášení dovolatel K. B. však neučinil. Z uvedeného plyne, že v daném případě nebylo možno postupovat ani dle §64 odst. 2 tr. ř., a považovat za den doručení vyrozumění desátý den od uložení. Odvolací soud tak pochybil, když veřejné zasedání konal bez toho, aby dovolatele o jeho termínu vyrozuměl a aniž by dovolatel učinil dané prohlášení. I když to obviněný v dovolání výslovně nenamítl, Nejvyšší soud dodává, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
V dané věci namítli dále oba dovolatelé v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že z jejich jednání, tak jak bylo soudy v průběhu řízení zjištěno, nelze dovodit především naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když veškeré jejich kroky směřovaly toliko k získání majetku patřícího AMK Ž., v žádném případě ale nejednali v úmyslu se na úkor tohoto občanského sdružení obohatit, neboť v případě realizace převodu nemovitostí by M. J. kupní cenu ve sjednaných termínech zaplatil a dosavadnímu vlastníku nemovitostí by tak žádná škoda nevznikla. Nejvyšší soud musí na tomto místě konstatovat, že takovéto argumentaci dovolatelů lze zčásti přisvědčit. Především je třeba upozornit na to, že ze skutkových zjištění soudy učiněných je sice zjevné, že oba dovolatelé se pokusili protiprávním (podvodným) jednáním (dostatečně přesně a úplně popsaným v rozhodnutích obou soudů) získat přesně identifikovaný majetek ve vlastnictví AMK Ž., avšak ze skutkové věty obsažené i v citovaném rozsudku odvolacího soudu a v něm obsaženém popisu skutku nijak nevyplynul především jejich úmysl způsobit občanskému sdružení škodu v takové výši, aby jejich jednání bylo možno kvalifikovat dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., tedy způsobit škodu velkého rozsahu. Jejich úmysl obohatit se ke škodě cizího majetku uvedením někoho v omyl, využitím něčího omylu, příp. zamlčením podstatných skutečností neodpovídá tak v konečném důsledku ani popisu skutku, tak jak byl vyjádřen ve skutkových větách citovaných rozhodnutí. Z nich se pouze podává, že předmětné nemovitosti, které byly obsahem popsané kupní smlouvy, měly hodnotu 8.079.950,- Kč a dohodnutá kupní cena zněla na 7.500.000,- Kč, přičemž šlo dále o nevýhodné splátky a nic z kupní ceny uhrazeno nebylo. Přitom z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že M. J. nepochybně chtěl označený majetek (protiprávně) získat, avšak dále již z nich neplyne, že takto získaný majetek nechtěl vůbec uhradit. Jeho obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena a to včetně jeho prohlášení, že měl k dispozici první větší částku k úhradě (500.000,- Kč – tu neuhradil, protože nebyl proveden vklad vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí) a že také dále ve smyslu uvedené smlouvy by hradil jednotlivé splátky a že K. B. o tomto jeho záměru od počátku nepochybně věděl, resp. rozhodně nebyl nijak srozuměn s tím, že by k jejímu uhrazení nemělo dojít. Sám M. J. totiž od samého začátku namítal, že pokud by řízení o vklad vlastnického práva u K. ú. pro P. k. proběhlo s kladným výsledkem, byl samozřejmě připraven kupní cenu ve výši 7.500.000,- Kč uhradit v souladu s uzavřenou kupní smlouvou s tím, že první splátku ve výši 500.000,- měl k dispozici a byl srozuměn s jejím zaplacením. Důvodem, proč k tomuto nakonec nedošlo, bylo, že pan Ch. a. D. učinili v mezidobí kroky směřující k zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. O skutečnosti, že veškeré své kroky M. J. činil s jím uváděným úmyslem, svědčí i to, že jmenovaný již po poměrně dlouhou dobu před uzavřením kupní smlouvy na předmětných nemovitostech vyvíjel podnikatelskou činnost, a to provozování kempu, což je ostatně mimo jiné také cílem činnosti AMK Ž. Nebylo přesvědčivě vyvráceno ani jeho tvrzení, že právě z provozu kempu by byl schopen v budoucnu získat finanční prostředky na úhradu kupní ceny. Nejvyšší soud zde také upozorňuje na to, že nelze přehlédnout způsob, jakým oba dovolatelé chtěli svého cíle – pokračování v provozování kempu dovolatelem M. J. – dosáhnout, když o chystané mimořádné valné hromadě AMK Ž., ať už její svolání proběhlo jakkoli, bylo informováno též dosavadní představenstvo klubu. Právě i ze skutku, tak jak byl popsán ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, nelze jednoznačně dovodit, že by oba dovolatelé zamýšleli sebe obohatit a způsobit tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitkám uplatněným v dovolání ohledně obou dovolatelů nutno v tomto směru přisvědčit. To především v tom, že ve skutkové větě napadeného rozsudku nebyla vyjádřena snaha dovolatelů sebe či jiného na úkor cizího majetku obohatit, a zejména také nebylo vyjádřena jejich snaha způsobit na cizím majetku škodu včetně její výše. Z učiněných skutkových zjištění také plyne, že se pokusili označený majetek získat podvodným způsobem, ale spíše tím, že uvedli označeného vlastníka takového majetku v omyl, než že by jeho omylu využili. Dle názoru dovolacího soudu v řešeném případě však především intenzita naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nedosahuje úrovně obvyklého způsobu spáchání tohoto trestného činu, a proto pokus daného trestného činu nemůže dosáhnout závažnosti jiných, obvyklých případů posuzovaných dle uvedeného ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Proto nelze ani dospět k závěru, že jejich jednání dosahovalo v daném případě takového stupně společenské nebezpečnosti, jakému odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když z dosavadních učiněných skutkových zjištění ani neplyne, že by se dovolatelé pokusili naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. s úmyslem se podvodným jednáním jednak obohatit ke škodě cizího majetku a jednak takto způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z uvedeného lze v daných souvislostech také dovodit, že v posuzované věci nebyly takto dány podmínky pro aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť materiální stránka shledaného trestného činu v podobě soudem popsaného skutku za daných okolností nebyla naplněna. Otázka, zda zamýšlenou škodu mohli dovolatelé svým jednáním vzhledem k jeho okolnostem skutečně způsobit, kdyby se jim podařilo čin dokonat, je přitom významným hlediskem pro hodnocení materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák., pro použití kvalifikované skutkové podstaty odpovídající záměru dovolatelů. Pro to, aby k výši škody, která měla být trestným činem způsobena pro případ jeho dokonání, bylo přihlédnuto jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §250 odst. 4 tr. zák., nebyla splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., totiž podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Jak již bylo konstatováno, nesměřoval pokus trestného činu subjektivně z hlediska ani jednoho z dovolatelů ke způsobení škody, která by překročila hranici škody velkého rozsahu v takové míře, která by odůvodňovala aplikaci uvedeného ustanovení tr. zák. (srov. Rt 26/94). To vše s přihlédnutím k tomu, že rozdíl mezi skutečnou cenou nemovitostí a sjednanou kupní cenou činil zhruba 580.000,- Kč, s přihlédnutím ovšem ke skutečnosti, že nebylo zjevně prokázáno, že M. J. neměl v úmyslu uvedeným způsobem získané nemovitosti uhradit. Nelze ani přehlédnout to, že popsaný pokus k označenému trestnému činu byl veden způsobem, který při minimální pozornosti ze strany zejména vedení AMK Ž. musel být záhy odhalen, jak se i stalo. S ohledem na uvedené je tak kromě zásadního požadavku uvedení skutkové věty rozhodnutí soudu do souladu s větou právní na místě v posuzované věci i aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., když to vyjadřuje požadavek zákona, aby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby byly posuzovány i materiálně, tedy, aby se k takové okolnosti přihlédlo pouze tehdy, jestliže podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu pro společnost není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem toho kterého případu a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a takto tedy i z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. (srov. R 39/1963, R 4/1965). Námitky dovolatelů stran konstrukce skutkové věty napadeného rozsudku, v rámci které není vyjádřen jejich úmysl se obohatit na úkor cizího majetku využitím něčího omylu, jsou nejen právně relevantní, ale i důvodné. Stejně tak je na místě vzít v úvahu i skutečnost, že z dosud učiněných skutkových zjištění neplyne, že předmětný majetek neměli v úmyslu v předmětné kupní smlouvě sjednaným způsobem uhradit, když tato námitka (byť nebyla v podaném dovolání explicitně vyjádřena) dopadá na materiální stránku předmětného trestného činu a tedy jeho společenskou nebezpečnost i z hlediska shora uvedených úvah s poukazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Dovolací soud se tak na tomto místě přiklání k názoru Krajského soudu v Hradci Králové, že jednání ani jednoho dovolatele nelze hodnotit jako tak závažné, že by podstatně zvyšovalo stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, když nelze dovodit, že by z jejich jednání rozhodně hrozil vznik škody velkého rozsahu, a z dosud učiněných skutkových zjištění by ani v budoucnu k takovému následku nedošlo. Proto není na místě ani použití vyšší trestní sazby dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a od ní se odvíjející úvahy o druhu a výši ukládaného trestu.
Co se týče dovolatele K. B., je na místě považovat jím uplatněné dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. K odstranění podstatných procesních vad, jejichž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je proto nezbytné provést veřejné zasedání znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného a jeho obhájce v něm.
Pokud se týče obou dovolatelů a jimi uplatněných dovolacích námitek v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno tyto rovněž považovat za důvodné. To přesto, že dovolací soud si je vědom toho, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posuzovat hmotně právní aspekty věci bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Nelze však mít ani za to, že je naprosto a bez výjimky takto zjištěným skutkovým stavem vázán, a to právě ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit. V dané věci poukázali oba dovolatelé v zásadě na absenci skutkových zjištění ohledně naplnění subjektivní stránky ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť v jejich případě pro takovýto závěr (a jejich následné odsouzení) chybí jednoznačný a nezpochybnitelný podklad. Za daného stavu věci tak učiněná skutková zjištění takto zjevně neumožnila odvolacímu soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru o jejich vině, ale především o uloženém trestu, který nakonec ve svém rozhodnutí přijal. Je nutno dodat, že jeho povinností bylo v rámci odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně uvést, proč jednání obviněných hodnotil jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Jak již řečeno, posoudit jednání dovolatelů i z hlediska naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu a uložit trest odnětí svobody v takové výši, v jaké ji tento uložil, mohl odvolací soud jedině po provedení dokazování v potřebném rozsahu, což za dané situace z jeho rozhodnutí nevyplývá. Teprve po takovém doplnění bude na místě rozhodnout, zda oba dovolatelé ve skutečnosti opravdu naplnili všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a tomu také podřídit další rozhodnutí ve věci, především v rámci rozhodování o uloženém trestu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného K. B. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil (§265k odst. 1 tr. ř.) a z podnětu dovolání obou obviněných dále i z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Vrchnímu soudu v Praze podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést úkony a doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§265s odst. 1 tr. ř.). V tomto směru půjde především o taková skutková zjištění, kterými bude bezpečně prokázáno, zda jednáním M. J. a K. B. byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. právě i ve vztahu k jejich úmyslu způsobit škodu (a především v jaké výši), přičemž bude na místě takto učiněná zjištění vyjádřit v příslušné skutkové větě přijatého rozhodnutí a jí adekvátně přiměřit i příslušnou větu právní. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně dovodit případné naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu podvodu, ať už v její základní či kvalifikované podobě, vycházejíc z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového stavu, který teprve bude moci poskytnout dostatečný prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci a také dostatečný podklad při jeho úvahách při rozhodování o trestu. Zbývá pouze dodat, že s ohledem na již uvedené je samozřejmé, že soud bude jednat nadále i v přítomnosti K. B.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka