ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1136.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1136/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání podaném H. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 143/2005 ze dne 21. 3. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 104/1993, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 104/1993 ze dne 3. 9. 2004 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst.1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené a sbíhající se trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na pět let, a v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. Současně bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal H. L. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 2 To 143/2005 ze dne 21. 3. 2006 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně H. L. a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen tr. ř.) nově rozhodl tak, že obžalovanému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu dle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a zároveň nad ním vyslovil dohled. Podle §60a odst. 1 tr. zák. mu uložil povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu také uložil trest propadnutí věcí v rozsudku přesně specifikovaných.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal H. L. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ačkoliv se k trestné činnosti doznal, svého jednání upřímně litoval a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nelze přehlédnout dobu, která uplynula od spáchání daného trestného jednání, jakož ani nezaviněné průtahy z jeho strany v řízení před soudem prvního stupně předtím, než věc byla dne 27. 6. 2001 předsedkyní Krajského soudu v Ostravě přidělena jinému předsedovi senátu, a i když odvolací soud zároveň poukázal na nečinnost soudu po dobu téměř čtyř let a z toho vyplývající nepřiměřenou délku trestního řízení ovlivněnou prokázanou nečinností soudu, při novém ukládání trestu odvolací soud dle jeho názoru v dostatečné míře nevyužil vzhledem k okolnostem případu všech prostředků, aby bylo kompenzováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Odvolací soud rovněž dle něj nevyhodnotil správně celkovou délku nezaviněných průtahů, když posuzoval jen dobu do vynesení prvoinstančního rozsudku. Nevzal v úvahu ovšem to, že od vynesení rozsudku dne 3. 9. 2004 dovolatel čekal na doručení jeho písemného vyhotovení téměř celý rok, až do 15. 8. 2005. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, v níž tento konstatoval, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces. Je tak povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní princip proporcionality může tak být obnoven mimo jiné i upuštěním od potrestání, mimořádným snížením trestu odnětí svobody či zastavením trestního stíhání. Těchto prostředků však odvolací soud v jeho případě nevyužil, když nevzal v potaz nepřiměřenou zátěž, které byl díky bezprecedentní a extrémní délce trestního řízení (13,5 let, z toho více než 5 let jím nezaviněné průtahy) vystaven. Ani podmíněný odklad výkonu trestu ho této zátěže nezbavuje, a rovněž dohled je pro něj omezující a brání mu ve výjezdu do zahraničí. Tam pobývá jako reprezentant ČR ve skeletonu téměř celou zimu. Je jím omezen též ve své práci, protože nemůže jako špičkový informatik přijmout některou ze zahraničních pracovních nabídek a nemůže proto nahradit škodu dostatečně rychle. Takto velké omezení po téměř 14-ti letech od posledního posuzovaného skutku je opravdu velkým a zásadně nepřiměřeným zásahem do jeho života. Poukázal také na to, že pobyt ve vazbě po dobu dvou let a jednoho dne měl na něj výchovný vliv, od té doby žije řádným způsobem života, aktivně se zapojuje do sportovních a kulturních aktivit. Je proto přesvědčen, že již není zapotřebí dalšího dohledu nad jeho životem. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2006 a dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v souladu s ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., aby bylo upuštěno od potrestání, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a upustil od potrestání, případně aby mu uložil trest mírnější, dostatečně reflektující a kompenzující porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že námitky dovolatele směřují výhradně do výroku o trestu. Trestní řád obsahuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciální dovolací důvod, jímž lze napadnout výrok o trestu, jenž ale dovolatel neuplatnil a lze konstatovat, že ani žádnou z vad, které tento dovolací důvod předpokládá, napadený rozsudek soudu druhého stupně netrpí. Výrok o trestu lze v určitých případech napadat rovněž dovoláním opírajícím se o důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze za předpokladu, že je vytýkáno pochybení v použití norem trestního práva hmotného (např. §35, §41 a další tr. zák.). Dovolatel ovšem ve svých výhradách na adresu soudu ani žádnou konkrétní právní normu, při jejímž užití by soud pochybil, nevytýká. V zásadě namítá, že odvolací soud nedostatečnou měrou zhodnotil při zmírnění výroku o trestu ty okolnosti, které zdůrazňuje ve svém dovolání, když všechny podstatné námitky z dovolání odezněly i v řízení před soudem odvolacím, který na ně také reagoval a vysvětlil způsob, jak tyto námitky vyložil v úvahách při rozhodování o trestu. Pozitivní právo však neobsahuje žádné ustanovení, jež by soudu při rozhodování o trestu předpisovalo míru změny výroku o trestu, jíž soud hodlá vyjádřit zvláštní okolnost případu týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, ani formu, v níž se má moderace trestní sankce realizovat. Takové rozhodnutí je individuálním právem (a odpovědností) senátu, který v dané věci rozhoduje na základě bezprostředního vnímání důkazů, přednesů stran a vyhodnocení všech faktorů majících vliv na rozhodující aspekty případu. Výhrady dovolatele vůči stanovení dohledu považuje pak za irelevantní, neboť při rozhodování o podmíněném odkladu trestu dle §60a tr. zák. je výrok o stanovení dohledu obligatorní součástí výroku o trestu a soud jej tak nemůže neuložit. Ohledně délky zkušební doby platí to, co bylo řečeno shora o svobodě rozhodování soudu. Představa dovolatele, že by trestní sankce za jeho protiprávní jednání měla respektovat jeho sportovní či pracovní požadavky, vyznívá dle názoru státního zástupce poněkud absurdně - je naopak určena k omezení obviněného v tom či onom směru, což je jedním z prostředků dosažení účelu trestu předpokládaného trestním zákonem. Výhrady dovolatele tak podle státního zástupce neodpovídají žádnému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Souhlasil, aby takové, příp. i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl především nepřiměřenou délku trvání trestního stíhání vůči jeho osobě, které trvalo 13,5 roku, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. V souvislosti s tím dovozuje, že obecné soudy nevyužily všech prostředků, které jim trestní právo nabízí, k tomu, aby porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dostatečně kompenzovaly. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci odvolacím soudem tak spatřuje právě v uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody s dohledem, který pokládá za nepřiměřeně přísný, když soud nevzal v úvahu všechny okolnosti případu shora popsané. Tak tomu však ve skutečnosti není, neboť úvahy o přísnosti či mírnosti uloženého konkrétního trestu se nemohou opírat o žádný z dovolacích důvodů vymezených zákonem za předpokladu, že jsou respektována ustanovení zákona týkající se druhu a výše ukládaného trestu. V dané věci ovšem dovolací soud poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se výroku o trestu, z něhož je zcela patrné, že tento soud přihlédl jak k té skutečnosti, že dovolatel se k trestné činnosti doznal a svého jednání upřímně litoval, tak také především k době, která od spáchání projednávaného trestného činu uplynula, včetně zejména i průtahů, ke kterým v řízení před soudem prvního stupně došlo. Vzal rovněž v potaz i to, že po vykonání vazby žije dovolatel řádným způsobem života a aktivně se zapojuje do sportovních a kulturních aktivit. Odvolací soud tak dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů zrušil výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody uloženém rozsudkem soudu I. stupně, když tento vzhledem k řečenému považoval za nepřiměřeně přísný, a shora zmíněné skutečnosti zohlednil tím, že dovolateli uložil trest odnětí svobody podmíněně odložený za současného vyslovení dohledu. V této souvislosti nutno upozornit též na to, že trest odnětí svobody byl soudem druhého stupně uložen na samé dolní hranici trestní sazby, která dle §250 odst. 3 tr. zák. činí dvě léta až osm let. Dovolací soud zde odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž tento vyslovil názor, že jedním z prostředků trestního práva, jehož užitím lze kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je, vedle upuštění od potrestání, mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici aj., i podmíněný odklad vyměřeného trestu. Současně je ovšem třeba zvážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Lze tak dovodit, že Vrchní soud v Olomouci při vědomí nutnosti zohlednit především nepřiměřenou délku trestního stíhání, postupoval právě tak, že trest podstatně zmírnil. K námitce dovolatele, že dohled jej omezuje v pobytu v zahraničí z důvodu přípravy na reprezentaci ČR ve skeletonu, jakož i v nemožnosti přijetí zahraniční pracovní nabídky, lze souhlasit s názorem státního zástupce, že trestní sankce je určena k omezení odsouzeného a není na místě požadavek respektovat jeho sportovní či pracovní zájmy nebo jejich subjektivní potřebnost. Dle názoru dovolacího soudu lze mít rovněž za to, že výkon dohledu a v rámci něho realizace probačního programu ve spolupráci s probačním úředníkem se v zásadě nevylučuje s jeho pobytem v zahraničí za předpokladu, že mimo tuto dobu bude s probačním úředníkem v pravidelném osobním kontaktu. Nicméně, Nejvyšší soud na tomto místě upozorňuje na skutečnost, že úvahy o tom, zda uložený trest je nepřiměřeně přísný, nejsou z hlediska vymezení dovolacích důvodů obsažených v §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. na místě. To ani z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten ani nebyl uplatněn), jelikož nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na předmětný trestný čin. Nelze tedy než uzavřít, že námitky vznesené dovolatelem stojí obsahově mimo rámec dovolacích důvodů stanovených zákonem, které slouží pouze k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka