ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1162.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1162/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 1/2006 ze dne 15. 2. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 69/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 69/2005 ze dne 14. 11. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ukončeným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání J. H. a příslušného státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 1/2006 ze dne 15. 2. 2006 a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a znovu uznal J. H. vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a odsoudil jej za použití §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a zároveň dle §29 odst. 1 tr. zák. rozhodl, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Odvolání obžalovaného J. H. podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal J. H., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ačkoliv na tento odkázal toliko materiálně. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že se jednalo i ve vztahu k poškozenému D. R. o trestný čin vraždy ve stadiu pokusu nemá oporu ve skutkových zjištěních, když z vyjádření znalce před soudem nalézacím plyne, že k ohrožení života tohoto dítěte nedošlo, neboť útok byl veden malou až střední intenzitou, a proto k nebezpečí vzniku závažnějších poranění by došlo v případě útoku velkou intenzitou, což však nebyl tento případ. Přesto však odvolací soud dospěl k závěru, že tohoto chtěl usmrtit, když jednání proti dospělým členům rodiny bylo aplikováno mechanicky i na jednání proti nezletilému dítěti. Dovolatel však s použitou právní kvalifikací ze strany odvolacího soudu souhlasit nemůže. Dále uvedl, že je zřejmé, že se skutek stal a že se jej dopustil dovolatel, ale soudy nedaly odpověď na to, jaký byl vlastně motiv jeho činu. Klíčovou otázkou je pak to, zda byl trestně odpovědný, příp. v jakém rozsahu, když od počátku uváděl, že jednal pod vlivem nadpřirozených sil, popsal svůj duševní stav a problémy, s nimiž se potýká. Podle znalců jde o osobnost smíšeně psychopaticky strukturovanou, bez známek duševní choroby, když u něj jde o výraznou účelovost jeho projevů, která není podmíněna patologicky ve smyslu psychózy a nesouvisí ani se sexuální deviací diagnostikovanou v minulosti. Považuje za nepřípustné nepřipojení důkazů majících zásadní vliv na posouzení trestní odpovědnosti dovolatele a míry jeho příčetnosti, o které navrhoval spis doplnit – jedná se o poznámky a sešity zajištěné P.Č. R. Navrhuje také vypracování revizního znaleckého posudku na základě ústavního pozorování a vyšetření dovolatele, které bylo již soudy zamítnuto. Toto považuje za nezbytné pro zodpovězení otázky, jaká je příčetnost dovolatele, zda je či není trestně odpovědný. Posudek na jedné straně hovoří, že dovolatel netrpí žádnou duševní poruchou a chorobou, na druhé straně ale uvádí, že zjištěná a zřejmě trvající sexuální deviace neměla a nemá žádný vliv na jednání obžalovaného, s čímž nesouhlasí. Poruchy psychického stavu jsou totiž u něj dlouhodobé, znalecký posudek nereflektuje jeho poznámky, v nichž se objevují termíny jako „alien, KGB, vlkodlaci, marťani“. Proto pro odstranění jakýchkoli pochybností je tak nezbytné dát vyčerpávající odpověď na to, zda dovolatel trpí duševní chorobou či nikoli, a ambulantní vyšetření je naprosto nedostačující. Navrhl tak odvolacímu soudu doplnit provedené dokazování o dva důkazy, a to: a) doplnit spis o poznámky a sešity, které zajistila P.Č. R a které nebyly připojeny ke spisu a to bez výjimky a bez selekce, a b) vypracovat znalecký posudek, který by přezkoumal dosavadní zjištění znalců, přičemž tento by byl proveden na základě ústavního vyšetření dovolatele po jeho ústavním pozorování. To bylo odvolacím soudem ale zamítnuto. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že námitky proti výroku o vině, který dovolatel považuje za chybný, neboť trpěl v době spáchání trestné činnosti duševní poruchou vylučující jeho trestní odpovědnost ve smyslu §12 tr. zák., jsou pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Směřují totiž výhradně proti tomu, co soudy skutkově zjistily o duševním stavu dovolatele v době činu a jsou tedy pouze snahou v daném ohledu dosáhnout jiných skutkových zjištění, s nimiž je spojován jiný právní závěr o otázce vlastní příčetnosti tak, že jiné hmotně právní posouzení skutku je vázáno na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy obou stupňů. Jde tedy o námitku právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně námitky vůči právní kvalifikaci jednání dovolatele jako trestného činu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu poukázala na to, že čin byl spáchán na více osobách, v úzké časové a místní souvislosti a nelišil se ani ve způsobu spáchání, ani v motivaci pachatele, proto bylo na místě jej kvalifikovat jako pokračující jednání. Totožné bylo totiž místo činu i zbraň, kterou obviněný použil ke svému útoku, z čehož nutno dovodit, že zcela zjevně měl záměr zabít všechny v domě přítomné členy domácnosti. Jednalo se o jednorázovou událost, soustředěnou v podstatě do jediného okamžiku, přičemž kroky dovolatele nepředstavovaly samostatné dílčí akty, ale byly součástí jednoho jednání cíleně směřujícího k zasažení vytyčeného cíle, tedy byly dílčími útoky jednoho pokračujícího trestného činu, u něhož byla dána objektivní i subjektivní souvislost, včetně souvislosti časové a předmětu útoku. Obviněný zaútočil na poškozené najednou a šlo mu o likvidaci všech zúčastněných poškozených. Proto nebránilo nic uznat obviněného vinným pokusem trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasila, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že chtěl usmrtit rovněž nezletilého D. R., a tedy, že nebylo možno v tomto směru jeho jednání posoudit jako pokus vraždy dle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., a dále, že nebylo soudy bezpochyby zjištěno, zda v době spáchání trestného činu netrpěl duševní poruchou, která by u něj vyloučila trestní odpovědnost. Obě uvedené námitky byly uplatněny právně relevantně, neboť obě míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o jeho první námitku, k této nutno uvést, že pokusu trestného činu vraždy se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání tohoto trestného činu za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno tedy pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat, což platí i o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je pak třeba prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (život člověka), avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu zavraždit D. R., je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, apod. (srov. R 19/1969). Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že jednání J. H. vůči nezletilému D. R. bylo součástí celkového jeho jednání na místě činu, kdy dovolatel útočil během krátkého časového okamžiku, na jednom místě, stejným nástrojem (nožem), jímž napadal všechny přítomné osoby v domě, když intenzita a způsob vedení útoku vůči všem těmto byla rovněž srovnatelná. Všechny osoby v domě totiž napadal nožem o celkové délce 14,5 cm s délkou čepele 12 cm, bodné rány zasazoval do míst, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány (krk, hrudník, dutina břišní, záda aj.), když navíc druhého poškozeného M. G. napadl ve spánku. Z učiněných skutkových zjištění přitom nijak nevyplývá, že by útok na D. R. vykazoval menší intenzitu a závažnost, když tomuto způsobil bodnořeznou ránu levé poloviny zad při dolním okraji hrudníku a hlubokou bodnořeznou ránu dlaně levé ruky. Sám dovolatel během řízení nijak motivaci svého jednání neobjasnil, přičemž útok jako takový vykazoval rysy určité chaotičnosti, neboť rány zasazoval poškozeným do různých částí těla, a bylo mu prakticky lhostejné, kam přesně své oběti zasáhne. Proto dovolací soud souhlasí se závěry soudu druhého stupně, že nelze z jeho jednání vyvodit odlišnou motivaci ohledně jednotlivých útoků proti jednotlivým poškozeným a že by dovolatel změnil své záměry a zaútočil vůči nezletilému D. R. zcela jiným způsobem než vůči ostatním poškozeným. Na základě shora řečeného nemůže tak obstát jeho námitka, že vůči tomuto poškozenému by jeho útok měl být mírnější, veden pouze úmyslem jej zranit. Takto koncipovaná námitka je tedy sice právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná.
Ohledně námitky týkající se jeho trestní odpovědnosti z hlediska příčetnosti ve smyslu §12 tr. zák. dovolací soud uvádí, že trestní zákon rozumí nepříčetností stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti, proto pojem příčetnosti, kterou se rozumí způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem duševní zdraví nebo normalita. V dané situaci nutno především vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Ze spisu plyne, že duševní stav dovolatele byl zkoumán celkem třemi znalci z oboru zdravotnictví – dvěma z oboru psychiatrie a jedním z oboru psychologie, kteří byli přibráni v souladu s ustanovením §116 odst. 1 a §105 odst. 4 tr. ř. Znalci své posudky vypracovali jak na základě vyšetření samotného dovolatele, tak i za pomoci jeho předložených poznámek v diáři a v tiskovinách, kdy tyto nedávaly v souhrnu smysl, a proto návrh obhajoby na vyžádání dalších textů byl zamítnut již v řízení před soudem prvního stupně. Všichni tři znalci přitom shodně dospěli k závěru, že dovolatel žádnou duševní poruchou netrpěl a netrpí, že byl a je schopen chápat smysl trestního řízení a ani jeho pobyt na svobodě není pro duševní poruchu nebezpečný, přičemž motivace jeho jednání pravděpodobně souvisela s jeho osobnostními rysy, když u něj byla zjištěna smíšená porucha osobnosti. Znalci sice konstatovali u dovolatele takovouto poruchu, ale s tím, že se nejedná o onemocnění, neboť porucha má stálý charakter v čase a projevech chování, které vybočují z přijaté společenské normy. Významné je zejména to, že sice po celou dobu řízení vysvětloval důvod svého chování působením nadpřirozených sil, avšak jeho výpovědi ohledně této skutečnosti se v různých fázích řízení odlišovaly, když i používání různých výrazů a cizích slov z jeho strany bylo bez souvislostí a bez skutečné znalosti jejich obsahu (viz č. l. 310-314). Z toho, že před činem samotným v domě zamkl, aby tak znemožnil útěk napadených osob, že svůj útok započal napadením spícího M. G. a že v době činu působil na nejzranitelnější části těla, soudy správně vyvodily, že jednal úmyslně a musel si být následků svého jednání jednoznačně a od počátku vědom. Rovněž i z projevů dovolatele během řízení soudy dovodily, že je schopen se chovat přiměřeně podmínkám a nic nenasvědčuje tomu, že by se u něj projevovaly jakékoliv chorobné stavy. Dovolací soud tak hodnotí skutková zjištění, jakož i na základě nich učiněné právní závěry soudů ohledně duševního stavu dovolatele jako zcela úplné, vycházející z dostatečného množství provedených důkazů. Proto považuje i návrhy dovolatele na provedení důkazů dalších jako nadbytečné, když k těmto návrhům soudy také zaujaly adekvátní stanovisko.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka