ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1213.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1213/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání M. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 203/2006 ze dne 27. 4. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 31/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 4 T 31/2006 ze dne 21. 3. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl za použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání M. Ž. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 7 To 203/2006 ze dne 27. 4. 2006 a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal M. Ž., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku, který spáchal, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť podmínky pro aplikaci tohoto institutu nutno interpretovat restriktivně. Rozpětí trestní sazby na protiprávní jednání, jenž je mu kladeno za vinu, je velmi široké, činí 2 až 10 let, a umožňuje tak v naprosté většině případů dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu v návaznosti na stupeň nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost. V daném případě nebylo jeho jednání vůči poškozenému obzvláště agresivní, když nešlo o rozsáhlý, široce založený razantní útok, který by byl spojen s masivním atakem na fyzickou integritu poškozeného, jenž zůstala v podstatě nedotčena a následky jednání spočívaly pouze v drobném vnitřním poranění rtu poškozeného a nepříliš výrazné škodě 2.542,- Kč. Přiznává, že předmětné jednání je pro společnost nebezpečné, je však otázkou, zda při tomto způsobu provedení činu a při těchto následcích je nutno aplikovat bez dalšího – vzhledem k předchozímu odsouzení pachatele – institut zvlášť nebezpečné recidivy dle §41 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že jde o „klasický“, resp. běžně se vyskytující případ naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, proto není důvodu, proč by trestné jednání – byť je u jeho osoby jednáním opakovaným – mělo být automaticky postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi, přičemž institut zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 a násl. tr. zák. takovým mimořádným institutem je, a tedy je třeba postupovat při jeho aplikaci velmi opatrně s restriktivní interpretací podmínek v tomto ustanovení (srov. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 396/03 z 13. 5. 2004). Ve svém podání dále uplatnil námitku spočívající v tom, že skutek, jak je ve výroku napadeného rozhodnutí popsán, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když v tomto popisu není jednoznačně vyjádřen, resp. popsán loupežný úmysl dovolatele, konkrétně lze hovořit o absenci bližšího popisu subjektivní stránky jednání. K napadení poškozeného M. M. mělo dojít podle soudu po předchozí domluvě, o jakou domluvu šlo a co bylo jejím obsahem ovšem v popisu skutku není. Není tedy zcela zřejmé, zda násilné jednání je dovolatelem skutečně vedeno (a od počátku) v úmyslu zmocnit se cizí věci. Domnívá se tak, že soudy obou stupňů se v jeho věci dopustily pochybení ústavně právní relevance, neboť v podstatě zcela ignorovaly jím navržené důkazní návrhy na doplnění dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí nezdůvodnily, proč. V rámci hlavního líčení navrhoval doplnit dokazování výslechem svědka W. M., jehož osoba byla rovněž vedena jako osoba podezřelá ze spáchání předmětného skutku, a to ještě v prosinci 2005 (viz č. l. 20-21, 18-19) a dále opatření spisů týkajících se předchozí trestné činnosti svědka P., vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (str. 7 protokolu o hlavním líčení). Má za to, že soudy se s těmito důkazními návrhy obhajoby nevypořádaly buď vůbec nebo naprosto nedostatečným způsobem, který lze označit za zcela formální (soud měl vzhledem k provedenému dokazování bez důvodných pochybností vinu za prokázanou, a proto byl návrh obhájce na doplnění dokazování výslechem svědka W. M. zamítnut jako nadbytečný). Odvolací soud k opakování jeho důkazních návrhů pouze konstatoval, že „s ohledem na důkazní situaci v nyní projednávané věci byl krajským soudem zamítnut návrh obžalovaného na doplnění dokazování jako nadbytečný“ (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Domnívá se proto, že soudy nedodržely zásadu spravedlivého procesu, které odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen navržené důkazy provést, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí dostatečně jasně ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (zpravidla vzhledem k hmotně právním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl). Pokud tak neučiní, postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel zpochybňuje existenci pohnutky jednání v popisu skutku tvrzením, že není dostatečně vystiženo, zda byl od počátku útoku na poškozeného veden úmyslem zmocnit se jeho věcí a případně, ve které fázi útoku tento úmysl pojal. K této námitce poukázala státní zástupkyně na skutkovou větu, v níž jsou pohnutky útoku jasně formulovány jako dohoda pachatelů předcházející napadení poškozeného a obviněným vyslovený požadavek vydání peněz, kterým bezprostředně útok provázel. Ve spojení s okolnostmi rozvedenými v odůvodněních soudních rozhodnutí, kde jsou rozebírány okolnosti svědčící o existenci všech formálních znaků i subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., je zřejmé, že námitka dovolatele, že popis skutku neodpovídá formálním znakům trestného činu loupeže dle §234 tr. zák., je nedůvodná. Ohledně námitek směřujících proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. má za to, že neodpovídá skutečnosti tvrzení dovolatele, že by soudy ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. aplikovaly mechanicky pouze na podkladě jeho dřívějšího odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Soudy dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že obviněný opakoval trestnou činnost krátce po propuštění z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody. Délka doby, která od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody uplynula, je nepochybně významným hlediskem, byť v zákoně výslovně neuvedeným, pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Dovolatel se zaměřuje na vlastní hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost předchozího skutku, s poukazem na to, že je výrazně nižší, protože se jednalo toliko o pokus zvlášť závažného trestného činu. Tato polemika je ovšem bezpředmětná, neboť obviněný byl pravomocně potrestán za pokus trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kdy ve stádiu pokusu zůstal toliko následek kvalifikované skutkové podstaty v podobě těžké újmy na zdraví a způsobení značné škody. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, na který soudy správně poukázaly, je stejnorodá recidiva, když i dřívější odsouzení obviněného se týkalo trestného činu loupeže. Proto námitky dovolatele zpochybňující konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, považuje za zjevně nedůvodné. Vzhledem k tomu neobstojí ani související námitky směřující proti výroku o trestu, který je v rámci trestní sazby zvýšené pro zvlášť nebezpečného recidivistu trestem zcela přiměřeným. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání M. Ž. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž souhlasila, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že skutek neměl být právně kvalifikován jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou dle §41 odst. 1 tr. zák., a dále, že v popisu skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně není jasně vyjádřena subjektivní stránka daného trestného činu.
Ohledně jeho první námitky Nejvyšší soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění tohoto závěru v rozhodnutích soudů obou stupňů. Z nich se podává, že bylo zjištěno, že dovolatel spáchal daný zvlášť závažný úmyslný trestný čin poté, co již v minulosti byl za takovýto nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Ze spisového materiálu dovolací soud zjistil, že M. Ž. byl v minulosti stíhán a potrestán mimo jiné za trestné činy vraždy, loupeže, útoku na veřejného činitele či za krádeže (viz výpis z Rejstříku trestů č. l. 135-136, dále jen RT). Dne 29. 3. 2002 vykonal trest odnětí svobody v délce 12 let, který mu byl uložen rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 17/1990 za pokus trestného činu loupeže dle §8 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to již jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi dle §41 odst. 1 tr. zák. Nyní projednávaný trestný čin spáchal navíc po zhruba dvou letech poté, co byl dne 29. 3. 2004 propuštěn z výkonu trestu za trestné činy útoku na státní orgán dle §154 odst. 1 písm. a) tr. zák. a útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. uložené rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 15/1992. Je tak zcela evidentní, že dovolatel páchá po celý svůj život závažnou trestnou činnost, a to vždy v poměrně krátkých časových odstupech. Z výpisu RT je zřejmé, že se od roku 1978 téměř neustále nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mezi tresty, které mu byly uloženy, se nacházejí dva tresty odnětí svobody na dlouhou dobu, 10 a 12 let. Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení (§41 odst. 1 tr. zák.), přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz R 6/1963). Doba, jež od výkonu posledního trestu odnětí svobody za tyto jiné úmyslné trestné činy, uběhla, činí v dané situaci pouhé dva roky, což lze hodnotit jako jedno z rozhodujících kritérií pro použitou právní kvalifikaci. Velká část trestných činů, za které byl již stíhán a souzen, přitom spočívala v násilném jednání a útocích proti tělesné integritě člověka, vedeny s úmyslem zmocnit se cizích věcí. Dovolatel ve svém podání odkazuje rovněž na nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 396/2003, v němž tento soud vyslovil názor, že při posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tj. zda došlo k podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba přihlédnout mimo délky doby, která od posledního odsouzení uplynula, také např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. Dovolací soud takto dospěl k závěru, že všechna uvedená podstatná kritéria soudy obou stupňů při hodnocení splnění podmínek pro aplikaci §41 a §42 tr. zák. vzaly dostatečně v úvahu, a proto s jejich závěry, týkajícími se právního posouzení daného případu v souladu s citovaným ustanovením jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, souhlasí. Soudy si pro své rozhodování také vyžádaly trestní spisy o předchozích obviněních dovolatele, na základě nichž zjistily povahu jeho dřívější trestné činnosti i její závažnost, a z takto učiněných zjištění se pečlivě zabývaly i tím, zda takové okolnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. R 12/1963). Jejich závěr, že dovolatele je takto na místě považovat za osobu dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, má oporu v učiněných a již popsaných zjištěních. Výše uloženého trestu je v posuzované věci odůvodněna zejména i tím, že ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje pro společnost zvlášť nebezpečnou trestnou činnost a s touto skutečností je přitom zjevně srozuměn. Uložení zostřeného trestu lze v tomto případě ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence, když odchýlení se od obecné trestní sazby je zde podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi (srov. IV. ÚS 396/2003).
K jeho druhé námitce Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento subjektivní stránkou zabývá (viz str. 2 rozsudku), když tato je patrná i ze samotného popisu skutku. Předně ze skutkových okolností soudy zjištěných vyplývá, že jednání dovolatele na místě činu spočívalo v tom, že po vzájemné domluvě a rozdělení rolí mezi ním a spolupachatelem mladistvým (dále jen ml.) R. P., a poté, co spolupachatel poškozeného oslovil, jej dovolatel povalil a zatáhl do blízkého lesíka, kde jej držel a umožnil tak ml. R. P. ho několikrát udeřit do obličeje a odcizit mu jeho osobní věci z kapes oblečení i z batohu. Z popisu skutku v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku tak nepochybně plyne závěr, že jednání dovolatele vykazovalo jednoznačně násilný charakter, jehož účelem bylo zmocnit se osobních věcí napadeného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak soudy správně dospěly k závěru, že jednání M. Ž. bylo vedeno úmyslem přímým, když tento si během svého jednání na místě činu nepochybně musel být vědom následku svého chování a tedy jej také vzhledem k jeho zjištěnému jednání na místě samém způsobit chtěl, když bezprostředně po útoku předal odcizený discman své manželce P. Ž. K důkazním návrhům, které obhajoba dále navrhovala, se soudy vyjádřily rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud ve Frýdku – Místku na str. 4 rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že vinu dovolatele má bez důvodných pochybností za prokázanou na základě výpovědí svědků, a to především poškozeného M. M., ml. R. P. a P. Ž., jejichž věrohodnost nebyla nijak zpochybněna, návrhy na doplnění dokazování (výslechem W. M. a opatřením spisů ohledně ml. R. P.) zamítl jako nadbytečné. Oba soudy tak v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, když správně poukázaly na tyto svědecké výpovědi, které prokazují zjištěný skutkový děj, ze kterého také přiléhavě kvalifikovaly předmětný skutek uvedeným způsobem jako označený trestný čin a v tomto směru dovodily i trestnost jednání dovolatele. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně lze tedy hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Na tomto místě je ovšem nutné dodat, že výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, které soudům, co do jejich rozsahu i obsahu, umožnily přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá.
Námitky dovolatele, tak jak byly uplatněny, jsou sice právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka