ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1217.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1217/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. listopadu 2006 dovolání obviněného S. V. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 8 To 547/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 131/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 547/2005 ze dne 20. 12. 2005 ve výroku, jímž byl S. V. Č. podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění na dobu deseti (10) let.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 2 T 131/2005, byl S. V. Č. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákona, za který byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen trest propadnutí 1 ks samopalu československé výroby.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný od blíže nezjištěného dne do 04.30 hod. dne 25. 7. 2005 v P. si opatřil a přechovával zbraň, s kterou byl v P. zadržen Policií ČR, a to samopal československé výroby, se zásobníkem pro kapacitu 32 nábojů ke shora uvedenému samopalu, v kterém bylo uloženo 19 ks kulových nábojů, přičemž tuto zbraň a střelivo měl ve svém držení přesto, že není evidován jako držitel zbraně a nevlastní zbrojní průkaz.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal jak obviněný, tak obvodní státní zástupce odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2005 Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 8 To 547/2005 z podnětu obvodního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákona v napadeném rozsudku odsoudil S. V. Č. podle §185 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona uložil obžalovanému trest vyhoštění na dobu 10 let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks samopalu československé výroby, včetně zásobníku. Odvolání obžalovaného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 dovolání, které směřuje proti výroku odvolacího soudu o uložení trestu vyhoštění, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vytýká soudu, že nesprávně zhodnotil naplnění podmínky nedostatku pracovního zázemí dovolatele. K tomu uvádí, že sice v protokolu o výslechu odsouzeného je uvedeno, že je bez zaměstnání, tento údaj však z hlediska splnění zmíněné podmínky nepovažuje dovolatel za dostačující, neboť zákon zmiňuje pracovní zázemí, nikoli výslovně existenci pracovního poměru. Dle dovolatele však soud nezkoumal možnost jeho zaměstnání, přestože se např. ve znaleckém posudku MUDr. J. ze dne 3. 10. 2003 uvádí, že odsouzený má zájem o práci a aktivně ji vyhledával prostřednictvím úřadu práce. Dovolatel je tedy toho názoru, že podmínka nedostatku pracovního zázemí zcela jistě dána nebyla a odvolací soud pochybil, pokud ji na základě provedeného dokazování dovodil.
Dále dovolatel vyslovuje názor, že obsah spisu jednoznačně prokazuje, že odsouzený splňuje i další předpoklady vylučující možnost uložení trestu vyhoštění. Má na území ČR povolen trvalý pobyt již od roku 1993, a to pro účely sloučení rodiny (jeho matka je českým občanem a přítomnost syna nezbytně potřebuje pro zajištění jeho pomoci ve stáří a nemoci, je stará 69 let) a má zde rovněž sociální zázemí (matku, nevlastního otce a přítelkyni, studoval zde vysokou školu).
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadenou část rozhodnutí soudu druhého stupně týkající se uložení trestu vyhoštění, přičemž žádný další postup ve věci nenavrhuje.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyslovuje především závěr, že dovolatel naplnil obsahem svého mimořádného opravného prostředku dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, i když neuvedl výslovný odkaz na toto ustanovení a odkázal se nesprávně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Státní zástupkyně shledává pochybení odvolacího soudu v tom, že v rozporu se zásadou oficiality nezjišťoval z úřední povinnosti existenci základních skutečností důležitých z hlediska ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, neboť tak učinil pouze v rozsahu konstatování, že obviněnému nebyl poskytnut azyl a nemá na území České republiky pracovní zázemí, přičemž tuto skutečnost dovodil z toho, že obviněný není zaměstnán. Takové konstatování považuje státní zástupkyně za nedostatečné. Uvádí k tomu, že nutnost prověřování skutečností uvedených v §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona nastává v případě, že soud náležitě zjistí neexistenci jiné podmínky bránící uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, které musí existovat současně, a již nesplnění této podmínky umožňuje uložení trestu vyhoštění bez ohledu na zkoumání skutečné existence rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky. Takovýmto rodinným důvodem může býti i dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na tomto území, pokud tyto vztahy skutečně naplňují jejich účel. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98, ve kterém Ústavní soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je otázka existence nebo neexistence rodinného života v podstatě otázkou fakticity záležející na skutečné praktické existenci úzkých osobních vztahů.
Státní zástupkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl ani důkaz týkající se pobytu obviněného na území České republiky, respektive tento nebyl v odůvodnění rozsudku, pokud jde o výrok o trestu, uveden. V odůvodnění rozsudku bylo pouze obecně konstatováno, že tento trest byl uložen, protože obviněný nemá na území České republiky pracovní zázemí a nebyl mu poskytnut azyl. Otázkou existence podmínek uvedených v §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona se dle názoru státní zástupkyně odvolací soud vůbec nezabýval, ač tak byl povinen učinit z úřední povinnosti i bez návrhu obviněného. Státní zástupkyně připomíná, že soud musí při úvahách o uložení trestu vyhoštění z hlediska podmínek §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona a zejména v situaci, kdy ostatní zde uvedené podmínky jsou splněny, pečlivě objasnit a pak zhodnotit všechny rozhodné skutečnosti tak, aby právo obviněného na respektování jeho soukromého a rodinného života nebylo porušeno. V této trestní věci ale dle názoru státní zástupkyně soud v případě obviněného takto nepostupoval a jeho rozhodnutí je z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti uloženého trestu vyhoštění nepřezkoumatelné a v rozporu se zákonem. Státní zástupkyně tedy vyslovuje závěr, že obviněnému byl uložen trest vyhoštění jako takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že uložení vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojování rodin a nebyla uspokojivě řešena otázka, zda obviněný zde má pracovní a sociální zázemí. Ze skutečnosti, že obviněný není zaměstnán, nebylo možno dle názoru státní zástupkyně takový závěr dovodit.
S ohledem na toto stanovisko státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě je zjevné, že s tímto dovolacím důvodem obsah podaného dovolání v souladu není, neboť podstatou námitek obviněného je tvrzení, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoli nebyly splněny zákonné podmínky k uložení takového trestu. Ačkoli podle ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu je dovolatel povinen jako jednu ze zákonem stanovených náležitostí uvést mimo jiné odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá, má Nejvyšší soud za to, že i přes zjevně nesprávný odkaz na příslušné zákonné ustanovení není sporu o tom, co je obsahem námitek dovolatele, a že charakter těchto námitek odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu; není zde tedy dán důvod odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu z toho důvodu, že obsah dovolání není v souladu se zmíněným dovolacím důvodem, popř. důvod k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu z důvodu, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda v daném případě není dán důvod odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu z toho důvodu, že dovoláním jsou napadána samotná skutková zjištění soudu, jejichž revize je ovšem v rámci řízení o dovolání jako specifickém druhu mimořádného opravného prostředku nepřípustná, neboť dovolání nemá povahu druhého odvolání a dovolací soud není soudem třetího stupně.
V této souvislosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel sice napadá jako nedostatečná skutková zjištění odvolacího soudu, nicméně by odmítnutí dovolání s odkazem na výše uvedené ustanovení tr. řádu nebylo na místě, neboť se jedná o případ, kdy dovolatel de facto poukazuje na extrémní rozpor mezi nedostatkem skutkových zjištění a právním posouzením podmínek pro uložení trestu vyhoštění, tedy o případ, kdy i v rámci dovolacího řízení je samotné posouzení skutkových zjištění dle judikátů Ústavního soudu České republiky přípustné a možné.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že podle §57 odst. 1 tr. zákona soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 2 tr. zákona s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V ustanovení §57 odst. 3 tr. zákona je zároveň taxativně vymezen okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již časově omezeného nebo na dobu neurčitou. Uvedené okolnosti mají povahu negativních podmínek, jejichž existence vylučuje, aby soud mohl uložit tento druh trestu. Ohledně jejich zjišťování v trestním řízení platí zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. řádu, tzn. že jsou předmětem dokazování v rámci zjišťování okolností podstatných k posouzení osobních poměrů obviněného (srov. §89 odst. 1 písm. d/ tr. řádu).
Podle §57 odst. 3 písm. c) tr. řádu soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. V uvedené souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí č. 13/1998 SbRt., podle něhož trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu, garantované v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, jež sice nejsou občany České republiky ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území České republiky, kde prožily převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto v takových případech možno uložit jen v případech, když to osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v České republice, nevylučují. Jen tak je možno zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života a neodporoval zásadám vyjádřeným v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že se odvolací soud, který trest vyhoštění ukládal, shora uvedenými zásadami neřídil. Uložení trestu vyhoštění ve výměře deseti let odůvodnil v podstatě odkazem na předchozí trestnou činnost obviněného a z toho dovodil, že „u obžalovaného jsou tak splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění byť na dobu určitou, uložení tohoto trestu není vyloučeno ustanovením §57 odst. 3 písm. b), c) tr. zákona, obžalovanému nebyl poskytnut azyl a nemá na území Ćeské republiky pracovní zázemí. Ustanovení §57 odst. 3 písm. a) a d) tr. zákona pak u obžalovaného nepřichází v úvahu“. Z odůvodnění jeho rozhodnutí není současně patrno, na podkladě jakých skutkových zjištění (soud prvního stupně tento trest neukládal a dokazování v rámci odvolacího řízení nebylo prováděno) byl vlastně učiněn závěr o absenci překážek podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, které zde nesmí být, aby soud mohl trest vyhoštění uložit. Těmito okolnostmi se přitom odvolací soud měl zabývat z úřední povinnosti ( zásada oficiality). Podle názoru Nejvyššího soudu je za konstatovaného stavu věci zřejmé, že odvolací soud neobjasnil základní skutečnosti nezbytné pro závěr o tom, zda v daném případě bylo obviněnému možno trest vyhoštění podle §57 odst. 1 tr. zákona uložit.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 8 To 547/2005, ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu deseti (10) let. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádné opravné prostředky, především návrh příslušného státního zástupce, týkající se trestu vyhoštění. V novém řízení o této věci, v němž je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu) bude povinen odstranit vytýkané vady. K rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění bude muset mít k dispozici dostatečně zjištěný skutkový stav věci, zejména pokud jde o případnou existenci negativních podmínek, které by vzhledem k ustanovení §57 odst. 3 tr. zákona uložení tohoto trestu bránily. Jde především o vazby obviněného na pobyt na území České republiky ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona. Dospěje-li k závěru, že v případě obviněného je možno trest vyhoštění uložit a k jeho uložení přistoupí, bude se v souladu s ustanovením §57 odst. 2 tr. zákona náležitě zabývat též možnostmi nápravy obviněného. Bude-li k objasnění shora naznačených otázek zapotřebí dokazování v potřebném rozsahu doplnit, soud takové důkazy provede.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. listopadu 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h